Zítra začne další školní rok a do prvních tříd nastoupí noví prvňáčci. Mezi nimi i syn mých přátel, šestiletý Péťa. Do školy se těší. Je mimořádně talentovaný, umí už číst a počítat na úrovni třetí třídy, je posedlý světem čísel, map a techniky. Přesto jeho rodiče vyhlížejí začátek školního roku s obavami.

Následkem banální dětské nemoci totiž Péťa před časem ztratil částečně sluch. S naslouchadlem slyší relativně dobře, má ale potíže zachytit zvuk z určitých úhlů, hůř slyší některé frekvence a celkově se musí na dění kolem sebe daleko víc soustředit.

Obavy rodičů, aby se talent jejich syna ve škole dostatečně rozvíjel i přes jeho handicap, jsou pochopitelné. Škola totiž nemá finanční prostředky na asistenta pedagoga či speciálního pedagoga a každodenní (téměř hodinové) dojíždění do specializované školy v krajském městě je zase mimo časové i finanční možnosti rodiny. Péťovo znevýhodnění se tak ve škole budou snažit vyrovnat tím, že ho posadí do první lavice, aby toho slyšel pokud možno co nejvíce…

Právě asistent pedagoga bývá přitom ze strany MŠMT s oblibou deklarován jako příklad dobré praxe. Jak ale ukazuje případ Péťi a jeho školy, tato dobrá praxe v praxi trochu drhne. Na vině je administrativní náročnost pro školy a problém s financováním této služby. Zavedení místa asistenta je postaveno na libovůli zřizovatele a financováno z rozvojových programů MŠMT, tedy dodatečných financí pro školy, o které je třeba specielně žádat. Z této kapitoly se zároveň rozhodně nedostane na všechny školy, které finance potřebují. Nehledě na to, že jsou prostředky v předstihu přidělovány na jeden rok, a to kalendářní. Školy tak nemají možnost se na žáky, jako je třeba Péťa, připravit.

Situaci by mohl zlepšit nový model financování, který ministr Dobeš představil ve svém prázdninovém rozhovoru pro Denik.cz. Kromě víceméně nereálných až zhoubných nápadů, jako např. vázat finance škol na výsledky v testech, se v něm objevilo i pár opatření, která stojí za zmínku. Například návrh na větší odpovědnost ředitelů škol za rozpočet i rozdělení peněz, centrálně stanovený normativ na třídu a nikoliv na žáka nebo zvýhodnění škol, do nichž docházejí děti s handicapem, vypadá zajímavě. Stejně jako u asistenta pedagoga však zůstává otázkou, jak bude realizace zmíněného vypadat v praxi a podle čeho budou normativy stanoveny.

Obavy lze mít hlavně z toho, aby díky normativům a třeba i testům, nebylo nejvýhodnější mít co největší počet dětí v jedné třídě. Otázkou je také, podle čeho bude stanovena částka na inkluzi, tedy jak bude ministerstvo podporovat například děti, jako je Péťa? Vyplatí se začlenění dětí se speciálními vzdělávacími potřebami všem školám, nebo bude výhodnější mít děti s „problémem“ ve velkých specializovaných školách? Jak bude kontrolován ředitel, který bude mít značnou moc nad svým rozpočtem? A napraví se současný stav, kdy normativ nahrává víceletým gymnáziím na úkor ZŠ (viz analýza MŠMT z roku 2010)? Z vyjádření ministra Dobeše zároveň vyplývá, že ho pálí hlavně střední školy, o základních tolik nehovoří. Jsem proto spolu s dalšími rodiči tak trochu na trní, nakolik budou plánovaná opatření opravdu funkční či zda se vydají cestou stávajících příkladů „dobré praxe“.