Přál bych si eurokomisaře
Vláda ČR se znovu pokusí dohodnout na osobě eurokomisaře. Zdá se, že v jednáních představitelů politických stran zatím dominovaly partajní linie, případně osobní preference či animozity. Jakého člověka ale hledáme z pohledu státního zájmu? Podle mého názoru takového, který má šanci zastávat co nejvýznamnější portfolio, aby mohl chod Unie co nejvíce ovlivňovat. Přitom by měl díky svým schopnostem dělat v Komisi a EU čest naší zemi (a aktuálně i napravovat škody, které napáchali jiní) a naopak, u nás být neúnavným komunikátorem aktuálních témat, jakýmsi pomyslným mostem důvěry mezi Evropskou komisí a českou veřejností.
V. Klaus a Lisabon – napřed podpis ratifikace a pak eventuální referendum o vystoupení z „lisabonské“ EU
Lisabonská smlouva a postoj hlavy státu k ní poutají mimořádnou pozornost, dnes již nejen v zahraničí, ale i u nás. Dokonce i ta česká média, která smlouvu a dění v EU dlouhodobě ignorovala, se jí a nastalou situací zabývají. A je třeba dodat, že komplexně a objektivně, což neříkám jen proto, že úvahy, články a analýzy vyznívají celkem jednoznačně.
Dekrety a záminky prezidenta – II. díl
O „středoafrickém“ způsobu, kterým V. Klaus teď podmínil splnění své ústavní povinnosti podepsat (po kladném rozhodnutí Ústavního soudu) Lisabonskou smlouvu, už bylo napsáno dost. Omezím se jen na shrnutí, že takové jednání zjevně ignoruje psaná i nepsaná pravidla mezinárodního společenství i demokratického státu, zakládá nebezpečné precedenty pro jednání budoucích prezidentů a je otřesným příkladem mladší generaci, že fair-play je přežitek a zneužívání svěřeného úřadu normou. Jestli jsme se před několika měsíci domnívali, že naše ostuda v Evropě nemůže být větší, prezident nás vyvedl z omylu.
Premiér jako pytel písku
Po delší době, za kterou se tímto i omlouvám, jsem chtěl napsat příspěvek do blogu. Měl se týkat nadcházejícího kongresu ODS a otázky, jakou „evropskou“ politiku můžeme od vládnoucí strany v příštím období očekávat. Vím, že lidé mají i jiné priority, ale zavedení či protahování zavedení eura v ČR, vztah k tzv. Reformní smlouvě, kterou vláda po krachu Ústavní smlouvy spolu-dojednala, či české předsednictví v EU v první polovině 2009, nejsou otázky bezvýznamné, které by nikoho nezajímaly.
Fotoblog - Nad hlavou padák, pode mnou Turecko
Pan Pavel Telička splnil svůj slib a poslal fotografie, které podle mne skutečně stojí za to vidět. Při své dovolené v tureckém letovisku Oludeniz si na vlastní náklady zařídil seskok padákem z výšky zhruba dva kilometry a během něj pořizoval záběry redakčním mobilním telefonem. Nevím, jak ostatním, ale mně to přijde jako obdivuhodný výkon.
Fotoblog - Turecko, jak jej řada z nás nezná
Bývalý hlavní vyjednavač pro vstup země do Evropské unie Pavel Telička je dalším blogerem, který souhlasil, že se s návštěvníky těchto stránek podělí o zážitky z letošního léta. A první fotografie dorazily z Turecka.
S Kadáfím k lepším zítřkům
Před pár dny Libye vydala souhlas s propuštěním do vlasti pěti bulharských zdravotních sester a jednoho palestinského doktora s bulharským občanstvím. Asi málokdo se dokáže vžít do jejich kůže a postavení jejich rodin, do pocitů, které všichni prožívali. Jedno je jasné – prožili si peklo a kdo ví jak dlouho potrvá, než se zbaví nočních můr. Jestli vůbec někdy. V každém případě je propuštění a následný pardon ze strany bulharského prezidenta pěknou zprávou. Zvláště když údajně existují důkazy o jejich nevině. Potud vše dobré, či spíše skvělé. Horší však je, co se postupně začíná ukazovat a co po propuštění následovalo a asi ještě bude následovat.
Kampaň vlády i pro Mirka Topolánka
Vláda rozhodla o spuštění informační kampaně ke vstupu naší země do schengenského prostoru a odstartovala tak i unavenou veřejnou polemiku, zda je kampaň nutná a zda 25 milionů na ni vyčleněných je hodně či málo.
Ústavní smlouva je mrtvá, ať žije nová smlouva!
Od bruselské vrcholné schůzky představitelů EU uplynulo jen pár dní, ale v médiích se to jen hemží hodnoceními, jak vlastními, tak i samotných účastníků. Vypadá to, že vše nakonec dobře dopadlo, protože se prakticky všichni účastníci summitu, přímo či nepřímo, prohlásili za vítěze (naši rozhodně nezůstali v tomto úsilí pozadu), strůjce úspěchu, nebo alespoň ty, co dosáhli svého. To samo o sobě ukazuje na několik skutečností, a to nejen pozitivních. Pozitivní je, že jsou všichni, ať již opravdu, nebo jen naoko, spokojeni a že by tudíž dosažený konsensus mohl být dobrým východiskem pro další jednání a následnou rychlou ratifikaci smlouvy. Končí tak dvouleté období nejistoty ohledně vývoje smluvní základny EU a jejího přizpůsobení rozšiřující se Unii v měnícím se světě ( tedy nejistoty, která byla bagatelizována snad jen v ČR). Za méně pozitivní lze naopak považovat, že obsah mandátu a budoucí smlouvy je některými politiky natolik zpolitizován a dokonce zideologizován, že v jejich konání převládají partikulární, někdy až osobní zájmy, nebo reflexe, jak že to vyzní na vnitropolitické scéně. Mezi ně patří i řada českých politiků. Přetrvává povrchnost, zaměření na mnohdy zástupné problémy a otázky a vnitropolitické šarvátky. Summit a jeho výsledky slouží jako dobrý nástroj politického boje, jakož i odrazový můstek pro sebeprofilaci. V tomto směru se ho někteří snaží dokonce v jistém slova smyslu ukořistit. Proto nedostáváme ani tak komplexní obrázek o výsledcích summitu, jako o tom, jak kdo a v čem zvítězil. Možná má tedy pro jednou smysl se podívat na fakta.
Země EU na svém summitu dohodly mandát pro mezivládní konferenci, která by během několika měsíců měla připravit k podpisu novou unijní smlouvu (tzv. reformní). Ta nahradí ústavní smlouvu, která nevstoupila v platnost, protože byla odmítnuta ve dvou z 20 zemí, které o ní hlasovaly v referendech. Oč v mandátu a nové smlouvě tedy půjde? Jak se liší od ústavní smlouvy?
Obecně řečeno, dojde k začlenění obsahu ústavní smlouvy, ovšem nikoli její formy, do nyní platných evropských smluv. Zastánci silné a lépe fungující Evropy v zásadě uspěli s uhájením věcných změn, které měla ústava přinést. V tom má český prezident V. Klaus pravdu a s ohledem na jeho vztah k evropské integraci se nelze divit, že to nese s nelibostí. Ti, kteří měli s ústavou problémy, dosáhli především změny formy. Počínaje tím, že EU nebude mít pouze jednu přehlednou smlouvu zahrnující i ustanovení smluv současných, ale nadále Smlouvu o EU a Smlouvu zakládající ES (do budoucna přejmenovanou na Smlouvu o fungování Unie), přičemž reformní smlouva bude některá jejich ustanovení nahrazovat (nemyslím si, že by to většině lidí mělo dělat problém, na nepřehlednost jsou zvyklí z našeho právního řádu).
S mandátem nové smlouvy tedy s jednou velkou výjimkou vyjadřují spokojenost čeští euroskeptici (omlouvám se za toto klišé, ale používám ho proto, že se již vžilo a že jasně rozlišuje, kdo se tím má na mysli), kteří ústavní smlouvu dlouho absolutně odmítali a jednání o ní obstruovali. Naskýtá se tak příležitost porovnat mandát pro novou smlouvu a text ústavní smlouvy a identifikovat co euroskeptikům na ústavní smlouvě tak vadilo (vedle již zmíněného zjednodušení evropské smluvní základny do jedné smlouvy), jaké měli obavy a co bylo potřeba k jejich rozptýlení. V EU by se mělo komfortně cítit co nejvíce lidí, a proto se tato zkušenost může hodit do budoucna.
Za největší změny lze považovat následující:
- nová smlouva se nebude jmenovat ústavní,
- nová smlouva nenazývá evropskou legislativu zákony a rámcovými zákony, ale nadále nařízeními, směrnicemi a rozhodnutími,
- nová smlouva nenazývá funkci vnějšího představitele EU názvem „ministr zahraničních věcí“, ale „vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku“,
- nová smlouva nezmiňuje existující unijní vlajku a hymnu,
- nová smlouva výslovně neuvádí, že právo EU v oblasti její působnosti je nadřazené právu národnímu, ale v prohlášení mezivládní konference připomene s odkazem na precedenční právo, že tomu tak je,
- nová smlouva výslovně uvede skutečnost, že Unie jedná „výhradně“ v rámci kompetencí, které ji svěřily členské státy,
- v nové smlouvě nebude obsažen text Listiny základních práv a svobod, její právně závazný charakter však bude zajištěn odkazem na Listinu,
- prohlášení mezivládní konference výslovně uvede skutečnost, že pravomoci nesvěřené Unii ve smlouvách zůstávají členským státům,
- nová smlouva prodlouží ze 6 na 8 měsíců lhůtu, během níž mohou národní parlamenty zkoumat návrhy evropské legislativy; pokud návrh zpochybní alespoň polovina národních parlamentů, Evropská komise návrh znovu posoudí a pokud si za ním stojí, zdůvodní, že návrh odpovídá principu subsidiarity; zda je tomu tak, rozhodne Rada EU (členské státy) hlasováním,
- nová smlouva oddálí používání hlasovacího systému v Radě EU předpokládaného ústavní smlouvou,
- nová smlouva vypouští z cílů Unie „svobodnou a rovnou hospodářskou soutěž“, ale toto ustanovení by mělo být přesunuto do části týkající se vnitřního trhu,
- nová smlouva přinese některé výjimky v oblasti soudní spolupráce a v souvislosti s Listinou základních práv a svobod Velké Británii,
- nová smlouva u běžného postupu změn smluv (nikoli u tzv. zjednodušeného) bude výslovně uvádět skutečnost, že smlouvy mohou být měněny, aby „zvýšily či snížily“ kompetence svěřené Unii („vlajková loď“ české vlády).
Každý čtenář si může udělat sám názor na povahu a význam těchto změn. Prezident V. Klaus již vyjádřil obavy, že změna oproti ústavní smlouvě je jen kosmetická. Liší se tak od ostatních českých euroskeptiků, kterým, jak se zdá, podobně jako zastáncům evropské federace (za kterého se osobně nepovažuji a se kterými v řadě věcí nesouhlasím) jde především o symboly a „vnější nátěr“. Oba okrajové proudy se tak liší od hlavního, kterému jde o to, aby EU co nejlépe fungovala. Oba proudy také nepochopily, že občanům nejde ani o federaci, ale ani o jim většinou nic neříkající symboly, nýbrž o reálnou politiku a především to, co jim může Unie přinést v jejich každodenním životě.
Ať tak či onak, je dobře, že i čeští euroskeptici se ve své většině v nové smlouvě vidí. Česká vláda prošla k podpoře reformní smlouvy vzniklé ze smlouvy ústavní dlouhou a trnitou cestu. A zaslouží si ocenění za postoj, k němuž se nakonec dopracovala. To myslím zcela úpřímně a v dobrém (od dosavadní politiky nepromyšlených a častých kontraproduktivních vet se vydala prvními krůčky na cestu konstruktivní evropské politiky a nechává v tom za sebou i prezidenta republiky; snad se nenechá nyní vyprovokovat J. Paroubkem k referendu). A to také proto, že se na summitu nechovala jako představitelé Polska. Snaha navyšovat svou hlasovací váhu o polské oběti druhé světové války ukázala šokované Evropě, že je v ní stát, jehož současní představitelé nechápou myšlenku, na níž byla evropská integrace postavena – myšlenku poválečného usmíření. Jejich nedůvěra vůči dnešnímu demokratickému Německu více než 50 let po skončení války je obrovská. Přitom Polsko, dle mnohých komentátorů, vstoupilo do Unie i přes nižší připravenost než tomu bylo u jiných kandidátských zemí, zejména díky politické podpoře Německa. S ohledem na svou nižší hospodářskou vyspělost a rozsáhlý zemědělský sektor čerpá Polsko vysoké částky ze společného rozpočtu, do něhož zásadně přispívá Německo. Domnívám se, že Polsko bude velké a významné ne tehdy, až si vyvzdoruje o několik procent větší hlasovací váhu v Radě EU, ale až jeho představitelé budou znát míru, budou velkorysejší, nebudou jen chtít brát ze společného, ale občas i přispějí. Jeho občané, jak to vypadá, to chápou lépe než jeho politici. Pak také bude někdy poněkud zaslepená podpora ze strany Česka více na místě.
Coby levičák, byrokrat a lobbyista …
Dobrý den,
k dnešnímu dni jsem se chystal napsat další blogový příspěvek, tentokrát nikoliv na téma EU, nýbrž s největší pravděpodobností k problematice inovací. V době, kdy Českem hýbe radar, prezident Bush a pěvecká kariéra paní ministryně Parkanové sice asi nebudu „in“, ale s ohledem na význam tohoto tématu uvedené riziko velmi brzy a rád podstoupím.
Předtím bych však rád reagoval na některé komentáře k mému předchozímu článku do blogu. Udělám to atypicky rovněž příspěvkem do blogu, protože prostor v „komentáři“ je ze strany Aktuálně.cz logicky omezený.
V prvé řadě děkuji všem zúčastněným za jejich diskusní příspěvky, především pak za ty, které byly k věci, a které, ať již se mnou souhlasné či nikoliv, byly opřeny o zdůvodnění, resp. argumenty. Rozumím názorům, vycházejícím ze situace, kdy ne každý má čas a možnosti se seznamovat s infomacemi o EU a vytvářet si na nejrůznější aspekty svůj vlastní názor. O to důležitější je objektivní a nezpolitizovaná diskuse, která nejen povede k formování reprezentativních stanovisek členského státu EU na její další vývoj a na jednotlivé politiky a právní normy, ale také zvýší zájem a informovanost veřejnosti. O tom ve svém blogu mj. hovořím a o to se v budoucnu také budu skromnou mírou snažit, i když to bude s ohledem na možné reakce a komentáře vyžadovat určitou dávku masochismu.
Autorům těch komentářů, kterým stačí k vyjádření názorů osobní výpady, nálepkování byrokratem, socialistou či dokonce levičákem nebo osobou „zblblou v úřednické šlechtě“ tímto doporučuji se více pochlapit a méně se shazovat. Osobně se mě tyto invektivy nedotýkají, ale řadí-li se dle vlastního vyjádření někteří z nich k pravicově orientovaným občanům, tak nedělají tomuto spektru dobrou reklamu.
Chápu, že moje názory na EU, její další vývoj, kritika prosazování jednomyslného hlasování ze strany našeho prezidenta a části vlády, sdělení, že chci nabídnout i názory zahraničních subjektů na to, jak jsme vnímáni – že to vše může iritovat. O tom, že to však nemusí nutně být dané Teličkovou byrokratičností a omezeností, může svědčit například článek redaktorky LN Šafaříkové z kraje tohoto týdne. Ledaže by v ní byl rovněž zakuklen byrokrat nebo budoucí lobbyista (v logice některých čtenářů, ale teď již i politiků), který ve svých zájmech myslí za čtyři rohy.
Pár čtenářů mě vyzvalo, abych byl v některých tvrzeních a názorech konkrétnější a abych vyjádřil svůj názor na to, co členství v EU přináší. Vycházel jsem z toho, že blog má přeci jen své limity co do rozsahu, ale vezmu toto v potaz a rád budu v některém z příštích blogů ještě konkrétnější. K přínosům a dopadům členství v EU se rovněž rád vrátím.
Nyní pár poznámek v reakci na některé osobnější komentáře. Jsem nazýván socialistou, někdy dokonce levičákem. Jedna reakce za všechny. Pokud bych jím byl (mimochodem na socialistovi nevidím nic špatného, nemusím jím být, ale respektuji odlišné politické názory), tak bych býval přijal nabídku expremiéra Paroubka (a nebyla to první nabídka tohoto druhu) stát se místopředsedou vlády a kandidovat v parlamentních volbách v Praze. Proč ne? Už loni v lednu jsem se v době obdržení této nabídky mj. vyjádřil v rozhovoru s p. redaktorem Krammerem v Právu, že nejsem sociální demokrat, resp. sociální demokrat české provenience. Do současné ČSSD prostě nezapadám. Ještě dnes si pamatuji na tu úlevu, kterou mi někteří politici ODS ohledně mého rozhodnutí osobně sdělovali. Pokud jsem dle některých těchto vyjádření svou absencí ve volebním klání přispěl k vládě ODS (sám si to příliš nepřipouštím), tak by bylo na místě někdy trochu více korektnosti ze strany některých politiků. A to i přesto, že se se současnou ODS shodnu podstatně méně než s ČSSD v názorech na EU (i když i s ní mám na řadu věcí odlišné názory).
K byrokracii. I když to není populární, byrokracii EU respektuji pro její kvalitu a apolitičnost. Současně však pravidelně orgánům EU společně s některými kolegy adresuji konkrétní písemné návrhy s doporučeními kroků mj. i k pročištění regulatorního prostředí. Ty jsou občas i brány v úvahu. To sice nezabrání některým až zoufalým výrokům, že nějaké stanovisko zastávám jen proto, že tím mám coby konzultant více klientů a více práce, ale je to neoddiskutovatelný fakt. Myslím, že málokterý z věhlasných kritiků bruselské byrokracie činí obdobně.
Jedním z čtenářů kritizovaný výrok o rozkládání EU nehodlám omlouvat, protože pouze odráží to, co mi někteří politici v minulosti řekli a párkrát dali najevo i veřejně.
Současně jsem byl tázán, proč jsem po dialogu s opozicí, po kterém volám dnes, nevolal dříve, když strany měly prohozené role. Jen krátkozrakost může vést ke snaze vyhýbat se diskusi s opozicí a nehledat tak míru shody nezbytnou pro realizaci některých zásadních záměrů. Chcete-li však konkrétně – v době jednání o přistoupení k EU, které jsem vedl, jsme nejen z vlastní iniciativy pravidelně informovali parlamentní orgány, ale osobně jsem chodil informovat předsedu Sněmovny V. Klause. Pokračoval jsem v tom i poté, co se na nějaký čas stal řadovým opozičním poslancem a měl návštěv méně.
Jeden ze čtenářů u mě vidí konflikt zájmů. „Jste lobbyista a chováte se jako politik odpovědný občanům“. Ve svém podnikání se sice zabývám i problematikou EU, ale to neznamená, že nemohu vyjadřovat své názory. Mohu tak činit jako kdokoliv jiný a také budu. I když to nemusí někomu být vhod.
Omluvte, prosím, že jsem se nedokázal vyhnout reakci na některé osobnější komentáře. Nikdy jsem nezamýšlel pojmout svůj blog takto osobněji, ale výrok, že „nejsem schopen nahlížet srdcem svobodného Čecha“, mě nenechal lhostejným. Věřím, že do budoucna se toho již vyvaruji. Děkuji za pochopení a za pár dní na zcela jiné téma „na slyšenou“.
Pavel Telička
