Podruhé v řadě za sebou půjdou Američané napřesrok k volbám, které primárně rozhodnou otázky související se zahraniční politikou. Z řady průzkumů vyplývá, že válka v Iráku a boj s terorismem obecně budou tím, podle čeho se bude nejvíc Američanů rozhodovat.

Situace oproti roku 2004 je přesto dost odlišná.

Jakkoli už tehdy byla Amerika v názoru na iráckou válku a celkové směřování zahraniční politiky značně rozdělena, prezidentu Bushovi se stále ještě dařilo uchovat většinovou podporu pro svou vizi boje s teroristy a pokračování iráckého tažení.

To už v současnosti neplatí, a co hůř, Američané se nejsou schopni shodnout ani na obecných principech, jimiž by se měla jejich politika vůči okolnímu světu řídit.

Jak letos na jaře zjistil Pewův výzkumný ústav, s konstatováním, že nejlepší způsob, jak zajistit mír, je spolehnout se na vojenskou sílu, souhlasí 70 procent republikánských voličů, ale jen čtyřicet procent těch, kteří podporují demokraty.

Podobně dramatický rozdíl vzniká i při otázce, zda by se Spojené státy měly pokoušet o vyvážení demokracie. Zatímco skoro dvě třetiny republikánů s tím souhlasí, mezi demokraty je to přibližně jen třetina.

Charles Kupchan a Peter Trubowitz v nedávné stati v prestižním časopise Foreign Affairs napsali, že dvě hlavní americké strany se na tom, co si počít ve světě, shodují vůbec nejméně od druhé světové války.

Zatímco republikáni plédují za jednostranný postup a použití síly, bude-li to třeba, demokraté se chtějí spolehnout na diplomacii a spolupráci s partnery v rámci mezinárodních organizací. Oba autoři jdou při popisu rozporů tak daleko, že demokraty a republikány označují za obyvatele dvou různých planet.

Studie ve Foreing Affairs upozorňuje, že takový „rozpad“ země a její politické reprezentace není z historického pohledu ničím novým a v krátkodobé perspektivě začal už za Clintonovy administrativy.

Především však zdůrazňuje, že pokud se nepodaří najít alespoň elementární shodu a uvést zahraničně politické ambice země do souladu s tím, co jsou ochotni podpořit její obyvatelé, bude to mít vážné důsledky pro postavení USA ve světě.

Autoři uvádějí jako odstrašující příklad počátek 20. století, kdy Spojené státy svou vnitřní krizi vyřešily uzavřením se před světem do sebe. Podobný vývoj hrozí i nyní, což dokládají průzkumem veřejného mínění, podle nějž se většina Američanů přimlouvá za to, aby si země hleděla jen svých vlastních starostí.

Jestli se má novému prezidentovi, ať už to bude republikán, či demokrat, podařit nalézt nový zahraničně politický konsensus, bude stát před úkolem blížícím se co do komplikovanosti řešení kvadratury kruhu.

Jeho či její politika bude muset být dostatečně sebevědomá a průrazná, aby uspokojila republikánské „jestřáby“, zároveň však jen do té míry, aby neodpuzovala demokratické „holubice“. A naopak: chlácholivé promlouvání k partnerům v zahraničí natolik hlasité, aby se zalíbilo demokratům, nevyděsilo však k smrti republikány.

Pohled na dvě desítky uchazečů o Bílý dům z obou stran je v tomto ohledu zatím spíš kormutlivý. Předvolební kampaň je před primárními volbami ve fázi, kdy je potřeba se podbízet spolustraníkům.

Ti, kteří mají v tuto chvíli největší naději nominaci své strany uzmout, přesto při pozorném poslechu dávají najevo, že si jsou delikátního úkolu, před nějž mohou být v lednu 2009 jako prezidenti postaveni, vědomi.

Demokratka Hillary Clintonová při nedávné předvolební debatě odmítla slíbit, že do konce svého prvního funkčního období v roce 2013 stáhne všechny americké vojáky z Iráku. Když byla v jiné dotázána, jak by zareagovala na případné opakování 11. září, nezaváhala a slíbila důraznou vojenskou odplatu. To vše navzdory tomu, že pro Bushovu politiku používá běžně výrazy jako tragédie či katastrofa.

Republikán Rudy Giuliani se sice nezdráhá označovat demokraty za slabochy neschopné Ameriku ochránit a ve vztahu k Íránu řinčí zbraněmi, pokud jde ale o celkovou strategii války s teroristy, dává zatím spíš mezi řádky najevo, že méně může být více. A že místo další vojenské akce je třeba se soustředit na podporu občanské společnosti v muslimských zemích.

Utkají-li se nakonec příští rok skutečně Clintonová s Giulianim, mohlo by jít - co se zahraniční politiky týče - opět o souboj o pověstný střed, nikoli pravé či levé extrémy.

Není pochyb, že velká část Ameriky a ještě větší část světa by si oddechly.