Ještě i po jedenácti měsících je to příjemný, osvěžující pocit. Sledovat počínání amerického prezidenta, který si za všech okolností dává práci s důkladným a dlouhým přemýšlením o alternativách. Který dříve než rozhodne, chce slyšet všechny názory, včetně těch, jež jdou proti jeho dosavadnímu směru uvažování.

Tři měsíce trvající zvažování nové válečné strategie pro Afghánistán v režii Baracka Obamy, které ukončí jeho úterní projev k národu z vojenské akademie ve West Pointu, ale ukázalo, že i tento chvályhodný přístup má své limity.

Klopotný způsob, jakým se americký prezident dopracovával k nepochybně nejzávažnějšímu rozhodnutí své kariéry, odhalil zatím snad nejlépe to, jaký politik v osobě Baracka Obamy v Bílém domě sedí.

Co všechno jsme se během podzimu afghánského rozhodnutí o Obamovi dozvěděli?

1. Profesor prezidentem

Barack Obama si do úřadu prezidenta přenesl praxi a způsoby univerzitního profesora, své předpolitické profese.

Od září v nejstřeženější a nejutajovanější místnosti Bílého domu uspořádal devět strategických porad v souhrnné délce skoro třiceti hodin. Členové jeho národně bezpečnostního týmu během prvních pěti sezení procházeli současnou situaci v Afghánistánu po vzoru seminaristů oblast po oblasti, problém po problému.

Když na jejich konci nebyl profesor Obama spokojen, zadal nové domácí úkoly a nařídil nové disputace (zpracování nové strategie mělo původně trvat jen několik týdnů).

2. Afghánský fíkový list spadl

Válka v Afghánistánu posloužila Baracku Obamovi v předvolební kampani jako štít před případnou kritikou, že je příliš „měkký“ na to, aby se mohl ve světě po 11. září stát prezidentem. Obama byl od počátku odpůrcem války v Iráku, což z něj udělalo miláčka levicové základny Demokratické strany.

Pro zvolení hlavou státu však potřeboval přesvědčit rozhodující skupinu středových voličů, že nebude váhat s použitím síly při obraně země. K tomu účelu opakoval do omrzení mantru, že zbytečná irácká válka odvedla pozornost od války afghánské, která na rozdíl od té první stojí za vybojování a je třeba nasadit všechny síly, aby ji USA vyhrály.

Tříměsíční rozhodování o dalším postupu v Afghánistánu vyústilo pro Obamu v odhození tohoto fíkového listu. Na stole zůstaly racionální a pragmatické argumenty plus zbrusu nové politické kalkulace.

3. Válku už radši ne

Z velmi veřejného Obamova zvažování (ačkoli se porady konaly v podzemní operační centrále Bílého domu a účastnili se jich takřka výhradně nejbližší prezidentovi spolupracovníci, o průběhu každé z nich sepsala média detailní zprávu) jasně vyplynulo, že prezident přestal věřit v osudovou důležitost afghánské mise.

Obama si na konci prodlužované revize afghánské politiky spočítal, že z hromady strategicko-vojenských i situačně-politických ohledů hovoří většina pro vyslání posil. Období, kdy tak trochu pobushovsku bezelstně považoval afghánskou válku za tu dobrou, již je třeba – bez ohledu na počet obětí či utracené peníze – vyhrát, však pro něj definitivně skončilo.

Jde o zásadní mentální výhybku v Obamově uvažování, která má potenciálně zásadní dopady na další vývoj událostí.

4. Já a vietnamský syndrom

Největší paradox? Obama je po dlouhých letech prvním americkým prezidentem, jehož v dospělém věku nepoznamenala válka ve Vietnamu. Přesto může být prezidentem, který klíčové rozhodnutí svého funkčního období činil pod vlivem Vietnamu.

Již uprostřed léta pozval Obama do Bílého domu skupinu prominentních historiků, specialistů na období Vietnamské války. Hlavní obavou zaměstnávající prezidentovu hlavu nebyly vojenské analogie mezi bojem v Indočíně a tím v Afghánistánu, ale vnitropolitická paralýza, kterou eskalující konflikt způsobil prezidentu Johnsonovi.

Obama sám sebe vidí – a chtěl by tak být viděn i historií – jako velkého reformátora americké společnosti. V Johnsonovi spatřuje posledního prezidenta, který se o tak dalekosáhlé reformy pokusil, spolu s nimi ho však smetla válka ve vzdálené zemi, konzumující veškerý jeho čas, všechen jeho politický kapitál a podstatnou část výdajů federálního rozpočtu.

5. Neschovám se za generály

Vedle Vietnamu provázel Obamovo rozhodování ještě jeden stín: riziko, že bude vyhlížet, jako by byl ve vleku generálů.

Demokratičtí prezidenti to měli v posledních desetiletích vždy těžší než jejich republikánští kolegové. Zatímco ti druzí museli jen zřídka prokazovat, že s armádními špičkami vyjdou, Obamovi straničtí souputníci se často potáceli kdesi uprostřed mezi otevřeným nepochopením a úsporně skrývanou snahou uniformovaným nadbíhat.

Obamův předchůdce George Bush dovedl splynutí s generály ve svém druhém funkčním období k dokonalosti: David Petraeus se stal veřejnou tváří jeho pokusu o záchranu iráckého tažení (Bush ani jinou možnost neměl, jeho tvář byla zcela znevěrohodněna), z vojáků učinil své nejbližší rádce, s nimiž osobně každý týden konzultoval postup.

Obama dal od počátku jasně najevo, že tato praxe skončí. Pro Afghánistán si vybral svého velitele, aby s ním pak po následujících několik měsíců nepromluvil slovo. McChrystal se mu „pomstil“ tak, že když do Washingtonu na sklonku léta zaslal analýzu situace v Afghánistánu a s ní spojenou žádost o posily, zahájil vlastní „promo kampaň“ za její přijetí.

Zvažování, zda mu vyhovět, se tak pro Obamu stalo složitým vyvažováním mezi potřebou uhrát si vůči vojákům své a nezbytností vyhnout se situaci, kdy by (poté, co by žádost McChrystala o posily odmítl) další zhoršování situace v Afghánistánu padlo kompletně na jeho hlavu.


6. Ať žije manipulace

Obama přesto v průběhu oněch třech měsíců připustil, aby cosi z jeho autority možná nevratně vyprchalo. Strategické rozvahy jeho „válečného štábu“ měly být důvěrné, velmi záhy se však absurdně staly naprosto veřejnou věcí. Ve zprávách, které vždy následující den přinášely americké deníky, chyběla snad jen informace, kolikrát se kdo během několika hodin vysmrkal.

Je vcelku jedno, že tím, kdo vypouštění informací novinářům spustil, byla druhá strana (rozuměj vojenské složky a stoupenci eskalace americké účasti v Afghánistánu obecně). Obama, potažmo jeho političtí poradci skeptičtí k intenzivnějšímu vojenskému zapojení, se do něj s chutí a bez odkladu zapojili a selektivním vypouštěním informací umně manipulovali veřejnou debatu.

Avšak tím, kdo v takovém prostředí v konečném důsledku tratí, je prezident sám. Vyhlíží, jako kdyby se neuměl rozhodnout a nezvládal učinit si pořádek ve svém nejbližším okolí. Byl to nakonec starý praktik, ministr obrany Robert Gates, kdo pěkně bez servítků vyzval všechny zaangažované, aby sklapli.

7. Kompromis nade vše

Jestli něco Obama jako politik miluje, pak je to smiřování zdánlivých protikladů, vybírání a cizelování pragmatického řešení, které spojí nejlepší stránky obou polarit.

Nová afghánská strategie byla pro amerického prezidenta výživným procvičením tohoto instinktu. Obama došel k závěru, že vyklizení – byť mimořádně obtížné – pozice v Afghánistánu není v tuto chvíli pro Spojené státy přijatelnou alternativou.

Je si zároveň velmi dobře vědom, že pro levicové křídlo jeho strany je eskalace konfliktu nestravitelným směrem vývoje. Rozhodl se tedy pro zdánlivě nemožný (a fakticky nebezpečný) kompromis, kdy americkému národu oznámí, že do boje sice posílá další desítky tisíc vojáků, zároveň tím však startuje ukončení konfliktu.

8. Dokážu zapomenout na profesuru?

V čem je tento postup nebezpečný? Ani ne tak tím, že je nejisté, zda mu někdo bude věřit. Důležitější je, aby oněch zhruba třicet tisíc Američanů neodjíždělo riskovat své životy zbytečně. A k tomu bude z Obamovy strany potřeba trocha nekompromisnosti spočívající v tom, že prezident na dobu roku až dvou zapomene na nejrůznější alternativy, které se mu nabízely, i pochybnosti, jež s ním stran šancí na afghánské vítězství evidentně cloumají.

Američané sice zřejmě z čistě psychologických důvodů potřebují slyšet, jak rychle a za jakých podmínek se jejich synové a dcery budou vracet domů. V tom se však jejich situace liší od amerických vojáků, amerických spojenců, afghánských politiků i obyvatel a všech okolních zemí v regionu. Ti všichni naopak potřebují od prezidenta slyšet, že ústup bez dosažení cílů nepřichází pro USA v úvahu a že vojenští velitelé i prostí pěšáci od něj dostanou veškerou materiální i nemateriální podporu, kterou k úspěchu potřebují.

Ano, je to neprofesorské a pro akademicky založeného člověka nepřijatelně nekompromisní. Jenže když se jde do války, nemůže si politik luxus univerzitního diskursu dovolit.

Že si to Obama uvědomuje, dosvědčuje jeho rozhodnutí oznámit svůj válečný plán z westpointské akademie. Působivé obrázky s kadety za jeho zády však nebudou prezidentovi stačit. Chce-li svému plánu dodat věrohodnost, udělá dobře, když ho hned vzápětí podpoří skutky. Návrh na speciální daň, z jejíhož výnosu by vybrakovaná státní pokladna intenzivnější afghánské tažení zaplatila, by byl dobrým prvním počinem.