Na začátku února letošního roku jsem jako pověřený zástupce předsednictva Akademického senátu FF UK oslovil osobním dopisem ministra školství, mládeže a tělovýchovy Ondřeje Lišku s prosbou o osobní setkání, na němž bychom mohli společně a především konkrétně prodiskutovat některé z palčivých otázek týkajících se reformy tuzemského vysokého školství. Jako zástupci akademické obce jsme cítili, že by bylo dobré ujasnit si některé základní pojmy a pokusit se případně najít společnou řeč pro další – vskutku věcnou – debatu mezi ministerským týmem pracujícím na reformě a těmi, komu je reforma určena především, tedy vysokými školami. Pan ministr má totiž pravdu, když tvrdí, že na veřejnost přicházejí různé informace a jsou různě interpretovány a že se ve velké většině jedná o nedorozumění mezi jednou a druhou stranou (a vice versa). Nicméně komunikační strategie MŠMT vedená cestou průběžných a snad i záměrných nedorozumění se nezdá být nijak konstruktivní a schůdnou.

Během měsíce února, po vzniku a aktivizaci platformy ProVzdělanost a Hradecké výzvy, byl také děkan Filozofické fakulty UK v Praze Michal Stehlík osloven ze strany MŠMT s tím, že ministerstvo by se rádo se zástupci FF UK setkalo a prodebatovalo některé z otázek, které trápí její vedení a akademickou obec v kontextu připravované reformy.

Výsledkem této dvojkolejné komunikace byla schůzka, na níž v pondělí 16. března 2009 absolvovalo několik zástupců akademické obce Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (děkan, proděkan, předsednictvo akademického senátu) jednání s ministrem školství, jeho náměstkem pro vysoké školy a jedním z autorů Bílé knihy. Tříhodinová schůzka se odehrála na půdě Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR a ačkoli jejím prvotním impulsem byla naše dlouhodobá obava z podcenění role a postavení humanitních oborů v rámci celého procesu reformy, vzhledem ke genezi celého procesu reformy se nakonec jednalo o něčem poněkud jiném, jak je možno dále číst v komentáři děkana FF UK Michala Stehlíka.

Špatná akustika malého zrcadlového sálu

Celé jednání se neslo v prapodivném duchu vzájemného nerozumění si, a to mnohdy i v základních pojmech. Tam, kde z ministerských pozic zaznívalo slovo „autonomie“, my jsme slyšeli „zásahy státu“. Tam, kde my jsme používali slovo „otevřená diskuse“, ministerstvo slyšelo „hysterická reakce“. Kde ale je jádro tohoto nerozumění si? Proč se skupina lidí, kterým mimo jiné dal tento stát vysokoškolské vzdělání také pro to, aby rozuměli věcem kolem sebe přece jen lépe, nedokáže dohodnout ani na významu slov. Je to skutečně snaha ministerstva zlikvidovat svobodné akademické prostředí? Nebo naopak automatický odpor zamřelého rybníka vysokých škol, který nechce změny? Tyto dva póly jsou ale hraničním pocitem možných vzájemných obvinění, ani jeden z nich dle mého názoru nevyjadřuje realitu.

1) Chybí shoda na cílech a základních tezích

První významnou chybou na straně ministerstva bylo podcenění procesu přípravy a především komunikace Bílé knihy. Příliš brzy došlo k propojení základních tezí a cílů reformy s parametry a konkrétními návrhy. Akademická sféra byla tak postavena před tyto návrhy řešení, nikoliv nejprve před cíle a základní ideje. Pokud by se získala všeobecná shoda na tomto primárním materiálu obsahujícím cíle, dalo by se postupovat dále směrem k parametrům a alternativám. Takto došlo k rozvíření skepse již od samého počátku, navíc vše bylo ještě podpořeno ne zcela komunikativním garantem celého procesu prof. Matějů.

2) Pokračování v procesu věcného záměru zákona

Druhou zbytečnou chybou bylo prosté neuvědomění si, jakou atmosféru přinesla Bílá kniha a proces její přípravy do akademické obce. Zasetá nedůvěra se rozhodně nedala odbourat tím, že zástupci České konference rektorů a Rady vysokých škol byli přizváni k přípravě materiálu s tezí, že verze materiálu nesmí býti z jejich rukou poskytována dále. Samozřejmě, že je na druhé straně nemožné, aby věcný záměr zákona připravovalo desetitisíce akademiků, na druhé straně není horší volba, něž podpořit vzniklou nedůvěru dalším procesem utajování. Jako komunikační strategie se tento postup jeví být objektivně skutečně nešťastným.

3) Další postup?

Poslední návrh věcného záměru zákona se začíná podobat mnohem více novele stávající legislativy nežli skutečné reformě. Pracovní skupina má v dalších dvou sezeních dostat tento materiál do tvaru „hodného otevření“ pro veřejnou diskusi do tří týdnů. To je jistě dobrá zpráva – daný materiál bude oficiálně k dispozici. Stále mám však za to, že pokud ministerstvo nezačne s vysokoškolským prostředím výrazněji komunikovat cíle a potřebu reformy, aby získalo podporu v nějakém skutečně základním materiálu, může dojít ke kolapsu celého procesu. Zároveň je nutné zmínit, že zejména kapitoly týkající se ustanovování docentů a profesorů, stálá otázka role správních rad a zejména kapitola financování trpí dle mého názoru velkými nedostatky.

4) Reforma požírající sama sebe…

Reforma terciárního vzdělávání je vážným tématem. Záležitostí, která ovlivní život této společnost na generace dopředu. Proto považuji za více než smutné, že špatně zvolenou strategií její přípravy, postupu a komunikace začala požírat sama sebe. Mnoho energie se věnuje nalezení společné řeči na základních pojmech a někde za tímto komunikačním tělocvikem se postupně vytrácí reformní závažnost. Reformu ale potřebujeme. Potřebujeme diverzifikovat prostředí vysokých škol, potřebujeme vyšší podíl veřejných financí a zároveň motivaci pro externí zdroje, potřebujeme posílit autonomii, potřebujeme na základě diverzifikace profesní vzdělání i špičková pracoviště, která na základě dobrých pracovních podmínek nebudou obden opouštět „létající profesoři“ hnáni nutným přivýdělkem, potřebujeme provázat terciární sektor s předchozím vzdělávacím stupněm… Aktuálně ovšem žijeme v období výrazné nedůvěry mezi ministerstvem a akademickým prostředím a řešení je dle mého názoru nyní jen jediné – vraťme se na nikdy nerealizovaný počátek celého procesu – shodněme se na principech a pak teprve pojďme v diskusích i hádkách probírat parametry reformy. Takto tančíme všichni na špičce jehly, která neexistuje…

Autoři:
Michal Stehlík, děkan FF UK v Praze
Petr Christov, předseda AS FF UK v Praze