Včerejší podvečer jsem strávil velmi zajímavým rozhovorem s jedním svým známým. Je to cizinec, který však u nás žije a pracuje již několik let. Má široký záběr, je sice expert přes informační technologie, ale je také humanitně vzdělán a muzicky nadán. Sám sebe definuje jako člověka apolitického, který však aktivně sleduje dění kolem sebe.

Neviděli jsme se několik měsíců a na včerejší setkání jsem se těšil. A to nejen na povídání o jazzu, ale především na jeho neotřelé glosy, kterými dokáže popsat naše reálie. Nejprve chtěl znát mé hodnocení dnešní naši politické situace. Já jsem však kontroval a vyzval jsem ho k jeho vlastním postřehům.

Má rád Prahu a má rád Čechy. Obdivuje historické památky, přírodu a kreativitu svých českých přátel. Jedno však zcela nechápe, jak je možné, že si tak šikovný národ nedokáže dobře vládnout. Nad některými situacemi, lidmi a rozhodnutími našeho establishmentu nechápavě kroutí hlavou. Ptá se, jak je možné, že správa věcí veřejných u nás nemá často logiku. Přesmyčkou se dostáváme k jedné části dnešní vládní sestavy. Říká, že je málo představitelné, aby se parta bez politické průpravy ujala ze dne na den vlády. Nedovede si představit, že by v jeho zemi usedl do křesla ministr, který se za víkend prý naučí odborný fundament svého úřadu. Přičemž jeho kvalifikací byla detektivní a hlídací živnost.

Má rád český humor. Nadchl ho kdysi film Limonádový Joe, který považuje za úžasnou parodii westernů. A včera mi ten film znovu připomenul. Zdá se mu, že i dnešní české vládnutí je takovou zvláštní parodií. Naši vrcholní politici ze všeho nejvíce milují svůj vlastní obraz v zrcadle. A tomu podřizují své projevy a veřejné prezentace. Vyznívá to mnohdy jako karikatura, ale příliš veselé to není. Spíše z toho občas mrazí. Ptal jsem se ho, jak to myslí? A on odpověděl, že se mu zdá, že některé mediální manipulace mají rysy až goebbelsovské propagandy. A nejde prý jen o laciné triky jako „slibem nezarmoutíš“ apod. Když vtipně popisoval některé dnešní populistické experimenty a rádoby nové zbraně proti korupci, tak mi došlo, že v očích zasvěcených pozorovatelů vypadáme, jako spolek dobrovolných hasičů z filmu Hoří, má panenko. Například zakázat vstup na ministerstvo svým včerejším guru je mediálně atraktivní, ale zároveň velmi průhledné a laciné. Stejně tak jako protikorupční manuály a okázalé bezmyšlenkovité škrtání. Pro zahraničního diváka je to zcela nesrozumitelné. Mému příteli se spíše zdá, že někdo tiše privatizuje státní aparát a vnáší do veřejnosti strach a nedůvěru. Přispívá k tomu i účet za vládnutí posledních dvaceti let a dnešní ekonomická nestabilita. Vyznívá to tak, že správa země je postavena na souboru nahodilostí, že se neopírá o žádné pevné konstanty. A nelze nevidět, že je ovládána lidmi, kteří plní zadání svých mecenášů.

Své povídání ukončil můj host citací z románu George Orwella „1984“: „V tu chvíli nevnímal vzdálenější zvuky a poslouchal žvanění, jež se linulo z obrazovky. Ukázalo se, že se dokonce konaly manifestace, kde se děkovalo Velkému bratrovi za zvýšení přídělu čokolády na dvacet gramů týdně. A to teprve včera, uvažoval, bylo oznámeno, že se příděl snižuje na 20 gramů týdně. Je možné, že to zbaštili dřív, než uplynulo 24 hodin? Ano, zbaštili. Parsons to zbaštil bez námahy, se zvířecí hloupostí. Kreatura bez očí u vedlejšího stolu to zbaštila fanaticky, vášnivě, se zuřivou touhou vystopovat a udat každého, kdo by se zmínil o tom, že v minulém týdnu byl příděl ještě 30 gramů. Syme to také zbaštil, trochu složitějším způsobem, s použitím podvojného myšlení. Byl tedy Winston jediný, komu zůstala paměť?“ Zajímavé, řekl jsem. A on dodal, že se mění kulisy, osoby a obsazení, ale hra zůstává. A nejde o nic jiného, než o náš osud a budoucnost. Anebo ne?

Těším se na další setkání. Dohodli jsme se, že se uvidíme o Vánocích. Už teď jsem zvědavý na jeho postřehy. Obávám se, že zase budou vtipné a mrazivé zároveň.