Demokracie je forma vlády (státu), ve které je zdrojem moci lid. Pravdu měl Churchill, když prohlásil, že demokracie je nejméně špatný model vlády. Jde o živý proces, v němž se neustále střetávají ideály s realitou, hodnoty s politickou praxí. Reprezentanti našeho státu se rádi hlásí k tradiční plnohodnotné liberální demokracii, v níž platí pluralitní systém parlamentní zastupitelské demokracie. Znají ovšem naši zvolení a vyvolení demokraté skutečný význam těchto pojmů? Obávám se, že ne příliš dobře.

Plnohodnotný model liberální demokracie totiž dbá na veřejnou diskusi, na nezávislost médií a na politickou kulturu. Dbá na zajištění lidských práv a občanských svobod. Dbá na ochranu menšin a jejich integraci. Dbá na dělbu moci zákonodárnou, výkonnou a soudní, a to nejen formálně. Opírá se o právní stát, tedy stav, v němž platí spravedlivé zákony a hlavně jejich účinné prosazování a dodržování. Dbá na transparentnost rozhodování, na přehledné financování veřejných institucí i politických stran, na veřejný (občanský) dozor nad státní mocí a státní správou. Dbá na rovnost šancí pro každého (vzdělání, rovné podmínky v podnikání, ale i v otevřené politické soutěži atd.). Dbá na poskytnutí základních sociálních podmínek pro důstojný život, na vzájemnou solidaritu a sounáležitost. Dbá na ochranu bezpečnosti občanů.

Často dnes slýcháme nejrůznější teze o krizi současné demokracie. Nezřídka je demokracie označována za unavenou, nezdravou a vyčerpanou. Tyto úvahy pak končí bezbřehou relativizací a nakonec rezignací. Jenomže demokracie není o tom, že o tom můžeme mluvit, nýbrž o tom, že do toho můžeme mluvit. A to je velmi podstatný rozdíl. Kromě psaných norem a pravidel je třeba ctít a respektovat i ta nepsaná pravidla, tedy etické formy. Je to zároveň základní kritérium hodnocení vyspělosti té či oné demokracie.

K fungující společnosti patří i hlas veřejného mínění, tedy permanentní občanská kontrola veřejné moci. Pokud tomu tak není, pak může demokracie končit jen ve fasádní podobě jakéhosi skeletu. A to může být model neokorporativní demokracie. Ta má sice volené zástupce lidu a orgány státní správy, ale ve skutečnosti pouze naplňuje vůli zájmových skupin. Klientelismus je tak základním kamenem společnosti. Čas od času se předhodí lačné veřejnosti nějaká drobná obět, aby se odpoutala pozornost a skelet zůstal zachován. Případná optická změna je ve skutečnosti jen regulovanou výměnou několika figur.

Politická produkce je pak vlastně pouhým naplňováním obchodní objednávky a jistou variací show byznysu dekorativní demokracie. Místo reality tak vstřebáváme spíše obrazy, které někdo záměrně vytváří. Sklízíme trpké plody mravního relativismu, který byl základním prvkem zrodu nového českého státu již v polovině devadesátých let. V březnu tohoto roku to významným způsobem potvrdil ve svém rozhovoru v Hospodářských novinách představitel minulých vlád Jan Stráský. Jeho věta o tom, že krádež byla nejrychlejší metodou privatizace, by neměla zapadnout

Ve fungující demokracii fungují instituce, tedy i politické strany. U nás politické strany neselhávají výlučně na svých pro někoho neakceptovatelných ideologiích, ale především jako instituce. Jsou málo početné, negenerují personální a programovou kvalitu. Působí spíše jako zájmové shluky regionálních mocenských skupin a v některých případech skoro jako specifické obchodní společnosti v režimu nekalé soutěže. Doplácejí na absenci vnitrostranické diskuse a sebezničující boj o moc. Platí to především o ODS a ČSSD. Uvolněný prostor tak obsazují protestní populistické formace bez historie i hodnotového ukotvení, které navíc fungují jako fan kluby svých vůdců, a které politiku chápou jako nikdy nekončící vzrušující volební kampaň.

A tato dlouhodobá politická nestabilita generuje velmi neblahé důsledky. Propad HDP za letošní třetí čtvrtletí je potvrzením těchto neblahých trendů. Milion lidí na hranici chudoby, zvyšující se tempo zadlužení nejen státu, ale i občanů nejsou jevy náhodné. V mnoha srovnatelných ukazatelích se propadáme hlouběji. Českou republiku znají zahraniční média bohužel nejen díky tenisu, ale i díky soudu ve Švýcarsku s českými velkoprivatizátory, anebo díky našemu exportnímu artiklu – náčelníkovi podsvětí Radovanu Krejčířovi. Možná se k tomu přidá i čerstvá zpráva o vraždě jednoho severočeského politika.

V domácích médiích má hlavní slovo David Rath, který se pasuje do role oběti, neboť má oprávněný pocit, že mnohem větší rošťáci nebyli vyšetřováni vůbec anebo jim exprezident udělil amnestii. Řešením problémů dnešního Česka prý budou referenda zcela bez omezení či centrální nákupy přes model navrhovaný Agrofertem. Obávám se, že jsme v pasti, která nemá rychlé a hlavně účinné pozitivní řešení. Nahromaděná negativní energie je úrodnou půdou pro radikalizaci části veřejnosti, pro nostalgii po starých časech a bohužel také pro apatii a vnitřní emigraci většinové společnosti.

V těchto rozbouřených vodách není prvkem naděje, klidu, smíru a svornosti ani současný prezident, ba spíše naopak. O jeho předchůdci to platí dvojnásob. Pozitivními nositeli hodnot a následováníhodných osobních postojů nejsou ani církve, kterým významně ublížily restituce a vše s tím související. Nedostatečnou váhu ve společnosti má spolkový život, občanské komunity a iniciativy. Dokonce jsou některými představiteli státu brány jako zbytečné či dokonce nežádoucí.

Blíží se čtvrtstoletí od listopadu 1989. Je tedy nejvyšší čas ukončit období politické puberty. Bude k tomu potřeba osobní občanské odvahy, ale i trpělivosti a pokory. Řešením je nejprve důkladná analýza nedávné minulosti, definice současného stavu a nutná porce profesionality při nápravě dnešních poměrů v nejbližší budoucnosti. Nebude to snadné a ani rychlé, ale jinak to nepůjde. Nestačí jeden blud nahradit jiným.

O kvalitě konkrétní podoby demokracie rozhoduje každý občan, byť to zní jako klišé. Pasivita, lhostejnost, poddajnost, strach a nezájem nic neřeší. Pouze to prohlubuje distanci a restart modelu „my a oni“. Nejde o nic menšího, než o to, zda budou naše děti žít v zemi, na níž nebudou moci být hrdi, a budou mít spíše tendenci žít jinde. Hledání vnějších strůjců našich potíží je jen útěkem od reality. Za dnešní podobu České republiky si můžeme sami. Tak dlouho jsme tolerovali excesy, až se staly normou. Je načase si položit otázku, jaký stát vlastně chceme, kam má patřit a na jakých principech a hodnotách má stát. V roce 2018 uplyne 100 let od založení tehdejšího Československa. Obávám se, že nás nečeká radostná bilance, i když bych se velmi rád mýlil.