Evropou obchází strašidlo neoliberalismu, napsali Jiří Pehe a Jan Štern ve svém Manifestu radikálního liberalismu. Neoliberalismus však už je dva roky a dvanáct dní mrtev.

Neoliberalismus v jejich interpretaci je nebezpečné politické hnutí, které slouží tzv. globálnímu kapitalismu k ovládnutí společnosti za účelem nekonečného zvyšování zisku jakýmikoli prostředky.

Snaha obou publicistů popsat aktuální stav společnosti stojí za pozornost, přesto se dá hned zpočátku namítnout: Neoliberalismus je mrtev od 15. září 2008, kdy zkrachovala banka Lehman Brothers. Od té chvíle nemůže existovat politické hnutí, které by mohlo myšlenkami neoliberalismu někoho na delší dobu přesvědčit, anebo dokonce jejich pomocí cokoli řídit

Varují liberálové, odboráři i Věci veřejné

Liberálové Pehe a Štern patří mezi autory, kteří popisují, jak se společnost změnila právě po pádu Lehman Brothers. Ve svém manifestu upozorňují, že se společnost atomizuje a tudíž nedokáže bránit všeobecně známým nešvarům, jakými je zhoršování pracovních podmínek a vykořisťování státu široce provozovanou korupcí.

Nejsou jediní. Srovnatelnou kritiku přináší také analýza státního rozpočtu na rok 2011, kterou vypracovala odborová centrála ČMKOS. Ta upozorňuje, že úsporné kroky nové vlády přivedou během jednoho roku do chudoby milion lidí. Připomíná také, že příprava rozpočtu je ještě méně transparentní, než v minulých letech, protože parlament dosud ani nedostal zákony, podle nichž je rozpočet sestaven.

Liberální i odborový materiál upozorňují, že poměry se za nové vlády ještě zhoršují. Paradoxně se stala součástí vládní koalice strana Věci veřejné, jejíž volební program říká něco podobného: boj s korupcí a přímá demokracie mohou napravit poměry, kde jsou občané bezmocnými klienty politických dinosaurů a ekonomických dravců.
Otázka proto zní: proč se tak různé politické iniciativy vymezují vůči mrtvole, jíž je neoliberalismus mimo každou pochybnost?

Neschopní jdou do politiky

Odpovědět se dá stejně jednoduše. Historie už několikrát prokázala, že platí pravidlo: ve chvíli, kdy přestává nějaký ekonomický model fungovat, prosazují ho jeho příznivci politickými prostředky. Agrární strany ovládly politiku některých států včetně Československa počátkem minulého století, kdy se hlavní silou ekonomiky stal namísto zemědělství průmysl. Pouze díky ovládnutí státního aparátu získaly zemědělské zájmové skupiny přístup ke státním dotacím, které jim umožnily přežít i s nižší produktivitou výroby.

Českou politiku ovládly v devadesátých letech minulého století průmyslové firmy typu ČKD, Škoda Plzeň, Poldi. Bylo to v době, kdy staré socialistické podniky nemohly bez státní pomoci konkurovat světu. Dnes se o totéž pokoušejí na světové úrovni banky a finanční investoři.

Ideologie, která zakrývá neúspěch

Až do pádu Lehman Brothers se věřilo, že se zásluhou nových finančních produktů najde víc peněz pro investice ve všech oblastech společenského a hospodářského života. Pak ovšem úvěrová bublina praskla a státy musí využívat stále více peněz k tomu, aby zachránily bilanci inovativních bank.

Po finanční krizi roku 2008 zůstaly finanční recese a dluhy státních rozpočtů. Představitelé finančního sektoru ovšem chybu nepřiznali a jak upozorňuje ekonom Joseph Stieglitz, začali tvrdit, že za recesi a rozpočtové deficity může selhání státu. Demonstrativním příkladem se stalo Řecko.

Ideologie finančního kapitálu v potížích je oním neoliberalismem, který kritizují pánové Pehe a Štern, jehož důsledků se bojí odboráři a který vyznávají někteří současní ministři včetně jejich poradců placených bankami.
Jsou ale na místě obavy, že stát řízený podle nefunkční ideologie míří nezadržitelně do katastrofy jako v osmdesátých letech státní socialismus? V nejbližší době na místě nejsou. Politici i ekonomové se poslední dva roky na celém světě řídí podle úplně jiné ideologie, stali se z nich totiž keynesiáni.

Nový Marshallův plán

Začalo to dotacemi krachujícím bankám, rostly náklady na nezaměstnané, ve většině zemí se našly peníze na podporu spotřeby.

Univerzitní ekonomové nejspíš brzy spočítají, že od druhé světové války a od Marshallova plánu státy nikdy tak masivně do ekonomiky nezasahovaly. Jejich podpora trvá dosud a Česko není výjimkou. Nic na tom nemění a zřejmě ani nemají v úmyslu měnit politici, kteří se hlásí k liberálním či neoliberálním myšlenkám.

Měřeno mediální rétorikou, zřejmě na světě není víc liberální vláda než ta česká. Její představitelé stále hovoří o škrtání státních výdajů, ani přes stopadesátimiliardový deficit ale neopustili model zavedený sociálnědemokratickýcm premiérem Milošem Zemanem. Šedesát procent státních výdajů jde na sociální systém a platy státních zaměstnanců, zbytek se rozdělí mezi různé sektory veřejných služeb. Během posledních deseti let se sociální a provozní výdaje státu mírně snižovaly, naopak stále víc dotací získávaly soukromé firmy ať přímou, nebo nepřímou formou.

Dnes stát rozdává soukromým firmám v sektoru zemědělství, stavebnictví, průmyslu i služeb pětinu svého rozpočtu. Zároveň chrání monopolní výdělky dalším společnostem. Nejznámějšími příklady jsou ČEZ, Česká pošta a České dráhy.

Nejvíc investuje krachující stát

Současná vláda škrtí výdaje na provoz státu, deklaruje sociální úspory, ovšem v navrženém rozpočtu se dotace zemědělským a průmyslovým podnikům zvyšují, ve stavebnictví se drží poblíž rekordní úrovně z minulého roku a banky mohou těžit z nejnižších úrokových sazeb v historii.

Pokud se tedy úspory v sociálním sektoru podaří, uvolní v první řadě prostor k dalším státním zakázkám a firemním dotacím, jakými mohou být ekologická superzakázka, dostavba Temelína i dálnic a převod části prostředků z penzijního pojištění soukromým fondům. Paradox je očividný: podle vlády stojí rozpočet těsně před krachem, to však nebrání plánovat největší investice a veřejné zakázky v historii.

Není však jisté ani to, že vláda opravdu provede nějaké sociální škrty či provozní úspory. Přes veškeré deklarace stát napřesrok utratí v sociálním sektoru i zdravotnictví víc než letos, úspory na úřadech se netýkají krajů a měst, kde se přitom za administrativu utrácí víc peněz než v centrálních institucích.

Bratři tentokrát pomohou

Pro novodobé keynesiány v české vládě bude nakonec nejschůdnější cestou, když počkají na zotavení Německa. Jeho ekonomický růst vykazuje stabilitu, zřejmě se tedy přenese do Česka a spolu s tím se zvýší příjmy státního rozpočtu. Boj proti rozpočtovému schodku bude úspěšně zakončen.

Přesto i v závětří mocného Německa hrozí riziko, zatím ale jen v delší perspektivě. V osmdesátých letech minulého století fungovaly československé státní firmy jen díky státním dotacím. Čím bylo hůř, tím víc stát posílal peněz na podporu výroby a na nové stavby. Skončilo to krachem celé národní ekonomiky, když Sovětský svaz přestal Československo subvencovat lacinou ropou.

Nebezpečí Keynesova modelu je stejné: pokud se bude delší dobu pomáhat soukromým firmám a pokud si firmy na státní dotace zvyknou, ztratí schopnost konkurovat mimo české hranice. Stát může nějakou dobu přímé dotace firmám zvyšovat, nakonec je ale nechá zkrachovat, anebo zkrachuje sám.