Hrozný konec a v lepším případě hrůza bez konce. Tak znějí prognózy českých politiků a ekonomů, kteří zřejmě patří k největším pesimistům na světě.
Hrozným koncem je náhlý pád ekonomiky, tedy opakování historie z posledního čtvrtletí roku 2008. Proroky této varianty jsou premiér Petr Nečas a jeho ministr financí Miroslav Kalousek. Na základě své víry ani nesestavují reálný rozpočet na rok 2012, protože stejně nevíme, jak hluboko spadneme.
Hrůzou bez konce je „ztracená dekáda“, při které nás čeká desetiletí nulového růstu, rozpočtových škrtů a sociálních nepokojů. Tento vývoj vidí v šedých mlhách budoucnosti prezident Václav Klaus, radní ČNB Lubomír Lízal a ekonom Tomáš Sedláček.
Vyhlídky jsou temné do té míry, až posluchače proroků nutně začne zajímat, jak na to politici a ekonomové přišli.


Ověřit obavy Nečase a Kalouska půjde velmi snadno.
Jejich obavy z ekonomického krachu jsou pochopitelné, protože ho Česko a celý svět zažily koncem roku 2008. Zdejší statistiky až do září nic hrozného neukazovaly, maximálně ekonomické zpomalení, ke kterému došlo třeba v letech 2002 a 2003.
Když vyšly počátkem prosince údaje o říjnové průmyslové produkci, bylo najednou všechno jinak. Z měsíce na měsíc poklesl průmysl o 8,7 procenta, v listopadu pak o dalších devět procent. K dosud nevídané krizi nebylo nic víc třeba. Maloobchod i stavebnictví se sice držely nad vodou, to ale ekonomiku nezachránilo.
Do dvou týdnů se dozvíme údaje o průmyslové produkci za říjen 2011. Co když dojde ke stejnému propadu? Po zkušenostech s dosud nevysvětlenými událostmi roku 2008 nikdo nemůže vyloučit, že se budou opakovat.
Novému průmyslovému výpadku sice žádný z aktuálních údajů Českého statistického úřadu nenasvědčuje, nenasvědčoval ale ani před třemi lety. Leccos se obvykle dá předpovědět z vývoje průmyslových zakázek. Co se ale dá odvodit z údaje, že v září 2008 poklesly průmyslové zakázky meziročně o 2,7 procenta? Totéž jako z informace, že letos v září meziročně vyrostly o 2,6 procenta.

Ztraceni volbou

Klausův, Lízalův a Sedláčkův medvědí scénář míří do delší perspektivy a jeho věrohodnost tak rychle vyvrátit či potvrdit nejde. Současné zpomalení není předehrou k hlubokému propadu ekonomiky jako v roce 2008, ale předzvěstí toho, že ekonomika v příštích letech neporoste a pokud poroste, tak pomalu. Budeme vědět až za tři roky, jestli se medvědi nespletli.
Scénář desetileté stagnace však skrývá dva rozpory, které ho zpochybňují už dnes.
Klaus i Lízal se při své prognóze odvolávají na japonskou zkušenost se „ztracenou dekádou“. Encyklopedie tak označují devadesátá léta minulého století, podle jiných byly ztracené dekády nakonec dvě, protože ani v prvním desetiletí našeho století se Japonsku nedařilo.
Japonsko se dostalo do potíží po letech rychlého růstu, když praskla akciová a realitní bublina. Podniky ani banky najednou neměly kryté dluhy a japonskému státu nezbylo nic jiného, než je převzít. Celá země pak začala šetřit, což zastavilo ekonomiku.
Od té doby se státu žádným nástrojem nepodařilo obnovit ztracený růst. Úroková sazba Bank of Japan se přitom snížila na nulu, aby se banky dostaly k laciným penězům a vylepšily svou bilanci. Stát vyhlásil rozsáhlé programy na podporu pracovního trhu. Přesto spotřeba domácností nikdy nedosáhla úrovně osmdesátých let a firmám se pod tlakem korejské a tchajwanské konkurence snížily zisky.
„Ztracená dekáda“ patří k běžným obratům dokonce v politických kruzích. V únoru 2009 ho použil sám americký prezident Barack Obama, který chtěl varováním před japonským scénářem prosadit vyšší výdaje na oddlužení bank a podporu reálné ekonomiky dříve, než bude jako v Japonsku pozdě.
Tuzemský prezident a jemu blízcí ekonomové používají obrat k jiným účelům. Z jejich výroků vyplývá, že si Evropa musí naordinovat „ztracenou dekádu“ sama. Žila totiž nad poměry zvláště svými vysokými náklady na penze a tváří v tvář nezvladatelným dluhům musí šetřit.
Nemá tedy smysl podporovat evropskou ekonomiku obdobnými fiskálními stimuly, jaké prosadil Obama. Je třeba postupovat opačným směrem. Až se ekonomika vzpamatuje, musíme jí „přidusit“ dalšími škrty veřejných výdajů. To je třeba opakovat až do okamžiku, kdy budou dluhy úplně zlikvidovány.
Obama tedy varuje před tím, že špatná vládní politika může také v Americe způsobit „ztracenou dekádu“, z pohledu Klause, Lízala a Sedláčka jde o užitečný nástroj, jak se zbavit veřejného dluhu. Podle Lízala jde o nejlepší možný scénář.
Chybí vysvětlení, proč by měla šetřit Evropa, kde veřejné dluhy letos podle OECD dosáhnou 96 procent HDP, zatímco utrácet může Amerika s dluhem přes 100 procent HDP. Bez takového vysvětlení nedává velký smysl předpověď „ztracené dekády“ zvláště v Česku, které má v Evropské unii pátý nejnižší státní dluh a osmé nejnižší daně.
Jasné není ani to, proč by se měla Evropa během nadcházející „ztracené dekády“ zbavit dluhů, když v Japonsku naopak veřejný dluh vyrostl na 200 procent HDP.

Listopad není květen

V konfrontaci s temnými proroky je uklidňující pohled do minulosti, tentokrát dokonce stačí připomenout půl roku staré předpovědi. Květnová prognóza České národní banky čekala koncem příštího roku „velký rozjezd“ ekonomiky na úrovni čtyř procent HDP, ministerstvo financí plánovalo ještě v červenci, že rok 2012 skončí víc než tříprocentním růstem.
Kromě přirozeného sklonu věřit odborníkům neexistuje důvod, proč spoléhat na listopadové obavy a předpovědi.