Základem reformy zdravotnictví je privatizace pojišťoven. Budou převedeny na akciové společnosti a osm z nich privatizováno. Devátá akciová společnost VZP zůstane státní. Je to klíčový krok, bez něho Julínkova reforma nemá smysl. Důsledný reformátor by dokonce šel dál než ministr Tomáš Julínek, a po holandském vzoru by VZP zprivatizoval také.

Přesto je to zároveň krok, kterého se lidé obávají ještě víc než poplatků u lékaře. Průzkum veřejného mínění ještě neproběhl, ale v anketě Aktuálně.cz je proti privatizaci pojišťoven 78 procent lidí, stejně skeptičtí jsou mnozí odborníci.

Důvody k obavám vycházejí především ze vzpomínky na velkou privatizaci, která prodávala státní majetek za investiční kupóny a která začala v roce 1992. Privatizace zdravotních pojišťoven ji totiž v mnohém připomíná.

Jak se tedy privatizovalo v roce 1992?

Detailní popis přinesla koncem minulého roku kniha „Zrození ze zkumavky“ tehdejšího ministra privatizace Tomáše Ježka.

Ježek v ní popisuje cestu, která umožnila, aby byly během kupónové privatizace vytunelovány tzv. investiční privatizační fondy. Občané fondům předávali své investiční kupóny, správce fondu měl za kupóny nakupovat akcie privatizovaných podniků a hospodařit s nimi ve prospěch svých klientů. Většina správců však majetek fondů vykradla, drobní akcionáři přišli o padesát miliard korun.

Poprvé se o investičních privatizačních fondech psalo v zákonu o velké privatizaci z února 1991, šlo však jen o velmi obecnou zmínku. Až v červnu 1991 vypracoval slovenský ministr privatizace Ivan Mikloš prováděcí předpis, jak takové fondy měly vznikat.

Samotný zákon o investičních fondech připravil federální ministr financí Václav Klaus se zpožděním. Byl schválen až v dubnu 1992, tedy ve chvíli, kdy už kupónová privatizace běžela a investiční fondy nakupovaly akcie.

Z Miklošova návrhu se do federálního zákona nedostal jeden odstavec. Ten zakazoval, aby se správce investičního fondu stal rovněž jeho akcionářem. Tato změna byla podle Ježka osudová, protože správce, který do fondu vložil například jen 100 tisíc korun, mohl ovládat celý majetek fondu v hodnotě stovek milionů korun. Patřil mu totiž největší podíl.

Správci vykrádali fondy průběžně. Například svěřené akcie prodávali spřízněným společnostem lacino, případně od nich nakupovali draho jiné akcie. Tak se z fondů ztratilo deset miliard.

Dalších 40 miliard správci fondů ukradli při operaci „holdingy“. Spočívala v tom, že se investiční fond převedl na holding, který funguje jako běžná akciová společnost a nepodléhá přísné státní kontrole, jako podléhají investiční fondy ve vyspělých evropských zemích. Když také český stát zavedl v červenci 1996 přísnější kontrolu investičních fondů, bylo už pozdě. Celkem 152 fondů se stihlo změnit na akciové společnosti. Patřily mezi ně fondy ze skupiny IPB, Harvardské fondy, CS fondy, fondy Foresbanky, YSE, Themis, Šrejber Tennis Investing a další.

Tolik Tomáš Ježek.

Dnes přichází ministerstvo zdravotnictví s velmi obecnými tezemi o tom, jak privatizovat zdravotní pojišťovny, což jsou společnosti, které spravují peníze zaplacené občany jako zdravotní pojistné. Jde o částku 200 miliard korun ročně. Tyto peníze musí pojišťovny utratit za léčení občanů, když si předtím strhnou 3,5 procenta na provoz.

Pojišťovny však budou privatizovány, na provoz dostanou 4,5 procenta a další zisk mohou vytěžit z úspor při léčení. Podle plánu reformátorů však bude nový systém efektivnější a občané na něm vydělají..

Obava v této chvíli zní: co když budou peníze z pojišťoven vytunelovány stejně, jako byly ukradeny z investičních privatizačních fondů? Co když budou nové reformní zákony stejně děravé, jako v roce 1992?

Podezření se zvětšuje tím, že paragrafované znění zákonů, které mají regulovat akciové společnosti, stále není k dispozici. U klíčového transformačního zákona dokonce není sepsán ani věcný záměr. Přitom by se měla reforma rozjet za osm a půl měsíce.

Podobně jako v hektickém roce 1992 tedy bude málo času na podrobnou diskusi právníků, kteří by odhalili případné nedostatky reformy.

Obavy z miliardových zdravotnických tunelů sdílí menší koaliční strany. Proto navrhují, aby se pojišťovny neprivatizovaly, nepřeváděly na akciové společnosti, případně jasně oddělil majetek pojišťoven a peníze vybrané z pojistného. Hovoří z nich zkušenosti roku 1992.

Ministr Julínek ovšem trvá na svém. Pro jeho poctivé úmysly svědčí fakt, že bez privatizace pojišťoven nemá jeho reforma smysl. Jak by tedy mohl ustoupit?

Musí také spěchat, protože 1. leden 2009 je posledním možným termínem pro zavedení reformy.

Navíc si velmi dobře uvědomuje, že největší překážkou pro přijetí reformy je právě vzpomínka na velkou privatizaci devadesátých let. Ví tedy, jakým směrem argumentovat.

Z odstupu by se dalo poradit, ať si koaliční partneři najdou čas a posoudí všechny detaily a rizika chystané transformace pojišťoven. Diskuse expertů však zatím nezačala a ani tento týden zřejmě nezačne. Straničtí experti i lídři se soustředí na poplatky u lékaře, což je politicky vděčnější téma.

Ovšem z odstupu se snadno radí. Možná už je reforma mezi Skyllou a Charybdou. Buď se nestihne, anebo bude nedokonale připravená.