Měl to být zlatý hřeb letošního festivalu. Koncert s největším očekáváním, s krásným programem a nejdražšími vstupenkami. Na Vídeňské filharmoniky s dirigentem Danielem Barenboimem a třemi posledními Mozartovými symfoniemi se těšili mnozí – včetně mě. Navzdory volání „Bravo!“, které znělo v Obecním domě v úterý 15. května večer, a ovacím publika vstoje jsem nakonec odcházel lehce zklamaný.

Přitom už první tóny koncertu vyvolávaly blažené pocity. Taková zvuková kultura – hlavně ve smyčcových nástrojích – se jen tak neslyší. Žádné ostré nástupy melodií, naopak maximální měkkost a hebkost. Stejně tak konce hudebních frází, vymodelované do posledního záchvěvu posledního tónu. Zdánlivě samozřejmá věc, kterou ale u nás na živých koncertech málokdy slýcháme. Mimořádné bylo také zažít, jak může znít hlavní melodie s doprovodem Častější a pohodlnější způsob je: soustředit se právě jen na melodii. U Vídeňských filharmoniků měly nádherně plný a barevný zvuk i doprovodné hlasy. (Pro představu Mozart s Vídeňskými filharmoniky a dirigentem Riccardem Mutim ZDE.) Teprve tady si člověk uvědomí, o kolik hudebního bohatství běžně přichází.

Ale – stejně jsem se nemohl ubránit vzpomínce na kritiku, kterou si jeden přední český orchestr přivezl před pár lety z Berlína. Tamní kritik jeho výkon popsal jako práci zkušeného taxikáře. Bezpečně zná město, ve kterém jezdí, se všemi uličkami a zákoutími. Když náhodou zabloudí nebo ho něco vykolejí (v dobrém či ve zlém), vždycky se – jako zkušený fachman – dovede vrátit na správnou silnici, která ho nakonec zavede k cíli. Něco podobného platilo i o výkonu Daniela Barenboima s Vídeňskými filharmoniky v Praze.

Tři poslední Mozartovy symfonie, to je pro Vídeňáky něco jako Dvořákova Novosvětská nebo Smetanova Vltava pro Českou filharmonii. Jejich interpretace se opírá o ohromnou tradici (170 let hraní této hudby pod vedením nejzajímavějších dirigentů), která může být posilou, ale i pastí. Z neustálého opakování se může stát rutina, a svět naopak očekává stále něco nového... Daniel Barenboim se směrem k novému vydal, ale spolu s orchestrem uvíznul na půli cesty.

Barenboim je geniální hudebník. Jeho interpretační nápady mají překvapivost a vtip, a přitom nejde o žádné schválnosti. Často jsou to drobnosti: zdůraznění nástroje, jehož hlas se v jiných provedeních ztrácí, změny tempa, díky nimž ale hudba dýchá. Kouzlo okamžiku a inspirované muzicírování – to je klad a působivost jeho interpretací. Jenže sebegeniálnější klady nevyniknou v chaotičnosti. A k té výkon Vídeňáků směřoval, byť je to vlastně chaotičnost „na světové úrovni“.

Jak to popsat, aby to neznělo tak abstraktně? Jsou dirigenti, kteří tíhnou k tomu, že zuřivě mávají rukama a neustále ukazují orchestru, co si přejí. To vede u hráčů k únavě. Pak jsou dirigenti, kteří pořád jen ukazují takt, aby byl orchestr v rytmu. To zase vede k nudě a stačí k tomu metronom. Pak jsou dirigenti, kteří mají naprosto jasnou představu, co chtějí z orchestru slyšet, a nepovolí, dokud se jim orchestr nepřizpůsobí. To vede většinou k nadprůměrným výkonům, jen hráči si pak postesknou, že je dotyčný „nenechal hrát“, že jim nedal prostor, aby se na hudbě víc podíleli sami.

Daniel Barenboim nechal Vídeňské filharmoniky hrát, dával jim svobodný prostor a výrazněji dirigentsky vstupoval jen v místech, kde chtěl orchestr podpořit v nějaké zvláštní nuanci. Chvílemi opravdu téměř nedirigoval a zdálo se, jako by se užíval, že hudba teče sama od sebe. Říká se, že dobrý dirigent je ten, který si uvědomuje, že ho orchestr většinu doby vlastně nepotřebuje, a pozná přesně ty momenty, kdy ho potřeba je. To Barenboim ví a není první (takový byl Rafael Kubelík, v současnosti jím je Bernard Haitink). S Vídeňáky se zaměřil na hudební výraz a atmosféru. V tom jim byl dobrým průvodcem a jen úplný škarohlíd by si vůbec neužil krásné momenty jejich společného muzicírování.

Jenže Mozart je zapeklitý. Potřebuje fantazii a nápady, ale také zřetelnost, přehlednost, preciznost a vybroušenost. Ne sem tam, ale pořád. Vídeňským filharmonikům s Danielem Barenboimem právě tohle chybělo. Dirigentovou vinou. A tak jsme nejednou slyšeli, jak se světově znějící orchestr prostě a obyčejně sype. Ve větším než malém množství. Pořád se přitom dalo spolehnout na to, že Vídeňáci mají Mozarta v malíku a k úplnému rozpadu nedojde. Ale to by přece zvládla leckterá filharmonická taxislužba, ne?