Není. Myslím, že není.

Jdu součtem harmonické řady 1/1+1/2+1/3+... Do nekonečna daleko. Co mě na součtu fascinuje není, že je neohraničený, ale že jde tak neuvěřitelně pomalu. U desetitisícího členu je součet jen něco přes devět. Daleko zpět ani dopředu není vidět změna. Myslím na bezčasí, překvapený Platónem, jdoucím proti. Říká: "Vidíte to bezčasí. Jdete dobře. Za objevem bezčasých matematických objektů izomorfních s historií Vesmíru. Existovaly před námi a budou i po nás." Krásná a blízká fantazie, pomyslím.

U stotisícího členu je součet teprve dvanáct. Proti se náhle vynoří I. Newton a odvážně promlouvá. "Nevěřím na bezčasí, ale jedny hodiny s absolutním časem. Dávají smysl pohybu ve Vesmíru a jeho zákonům, i když nevím, kde přesně jsou." Fascinující odvaha a smysl, pomyslím.

U miliontého členu, u součtu něco málo více než čtrnáct, zaslechnu vzrušený hovor R. Descartese a G. Leibnize o nejednom čase, který je důsledkem vztahů mezi věcmi a procesy skutečného Vesmíru. Za nimi se loudá A. Einstein, který myšlenku naplní. Snažím se porozumět, co říká. "Absolutní čas? Každý pozorovatel má svůj čas. Přitom mají zákony pohybu smysl. V rovnicích je však bezčasí." Jeviště s užasným rytmickým uměním, pomyslím.

Zrychluji, chtěl bych dnes dosáhnout součtu sto. K nepředstavitelně "bezčasému" členu patnáct následovanému čtyřiceti dvěma nulami. Podle velké venkovní obrazovky u cesty poznávám, že se blížím k současnosti. Svítí na ní "Co je skutečné, je skutečné pouze v dané chvíli. Chvíle je jednou v posloupnosti. Budoucnost není známá, je otevřená, s nekonečností možností. Uskuteční se pouze malý počet z nich." Pravděpodobnost nula v nepředstavitelném bezčasí není, pomyslím.

Unavený jdu k nejbližšímu teleskopu pozorovat budoucí chvíle, které neznám. Dohlédne až k součtu tisíc někde u členu 175 s 432 nulami. Chvíle, ve kterých je těžké předvídat události, jsou tu jiné, "delší" než chvíle, kde se předpokládá, že je vše určité. Za součtem tisíc je okraj viditelného bezčasí harmonické řady. I přes únavu tady s úžasem pozoruji podivnost. Bytost zjevně ve stavech, které se neslučují. Současně živou i mrtvou, s hodinami jdoucími v jedné chvíli tam i zpět. Chvíle jsou současně krátké i dlouhé, události určité i neurčité. Hezká budoucnost je ta, která je imaginativně neurčitá a sociálně určitá, pomyslím.

Usínám. Ve skutečném čase, s neznámou budoucností. Ten den jsem musel stárnout, abych žil déle. Bezčasí nepřináší pravděpodobnost nula. Když jsem se ráno vzbudil, lámavé paprsky objímaly dosud neprobuzenou růži. V nekonečnosti možností a v konečném čase, který měly.