Další pokus o narušení demokratických principů a omezení práv občanů EU. Článek od Jana Loužka, který se problematikou zabývá v Bruselu.

Na začátku října tohoto roku jsem v předvečer příprav na panelovou diskuzi s názvem Technologie tvořící zákony strávil několik hodin s Martinem Kliehmem z nadace Mozilla Foundation. Mluvili jsme o celé řadě poměrně zajímavých věcí spojených s nadcházeící diskuzí. K závěru jsem se od svého německého kolegy dozvěděl cosi o „ACTĚ 2“ - nové smlouvě, která má jakési podivné jméno. Dalo se to těžko zapamatovat - nejspíš to začínalo na T... a také v tom byla zmíněna zkratka IP (že by IP protokol?)

S postupujícím časem se však dalo snadno přijít na to, o jaký problém se jedná. Zkratka TTIP – Transatlantic Trade and Investment Partneship představuje základní stavební kámen Transatlantické zóny volného obchodu, která má anglickou zkratku TAFTA.

Podstata celé myšlenky je velmi jednoduchá: Sloučení evropského volného trhu a Severoamerické zóny volného obchodu (NAFTA). Tím by se mohl vytvořit největší jednotný trh na světě – což zjednoduší vzájemný obchod a investování na obou stranách Atlantiku. Zvýší se konkurenceschopnost na trhu, což bude v závěru přínosem jak pro Evropany, tak i pro Američany. Hodnota tohoto přínosu byla dokonce i spočítána – a jedná se každoročně o miliardy eur. V čem je tedy problém?

Při tvorbě každého společenství; spolku, organizace, ale i státu je vždy potřeba vyřešit první a základní problém, a tedy definovat pravidla hry. Proto existují spousty smluv, pravidel, dohod aj. V naší zemi je tento princip realizován prostřednictvím komplexního legislativního procesu, ve kterém jsou navrhovány, pozměňovány, předkládány a schvalovány (či odmítány) zákony a různá nařízení. Občané mají možnost se tohoto procesu v určité míře zapojit; buď mohou své návrhy předložit přímo, nebo tak činí nepřímo jejich volení zástupci.

V případě mezinárodních organizací funguje tento proces do jisté míry podobně, byť je do něho zapojeno mnohem více hráčů a má více úrovní. Předseda Evropské komise je přímo volen Evropským parlamentem na návrh Rady ministrů. Evropský parlament může – jako přímo volený zástupce občanů - schválit či odmítnout jakýkoliv právní předpis – nebo mezinárodní smlouvu.

Před sto lety bylo v mezinárodní politice běžné, že mnohé klíčové smlouvy, které upravovaly vztahy mezi hlavními hráči v Evropě byly tajné. O takové dohodě víceméně nikdo nevěděl – byť mohla určovat, kdo bude spojencem a kdo nepřítelem. Každá země, která pak vyhlásila svému sousedu válku mohla být nepříjemně překvapena tím, kdo všechno proti ní stojí. Díky tomu byla všechna mezinárodní jednání vedena de facto v nejistotě a obavách, kdo spřádá tajné plány proti komu. V současné době je tato skutečnost považována za jeden z důvodů rychlého začátku První světové války. Bylo učiněno mnohé proto, aby se již neopakovala.

Celá řada mezinárodních dohod je proto ratifikována mnohými stranami na mezinárodní úrovni. Nicméně v případě obchodních smluv se nacházíme víceméně na začátku minulého století. V loňském roce jsme tak mohli být svědky procesu ratifikace dohody ACTA, který probíhal především za zavřenými dveřmi. Poslanci národních parlamentů - stejně jako parlamentu evropského – se dozvěděli informace o dohodě ACTA z WikiLeaks, a nikoliv transparentní a obvyklou cestou. Byl to především nedostatek informací a netransparentnost celého procesu, které vedly Evropský parlament k apelu na Evropskou komisi, aby celý text zveřejnila. Tento návrh byl nakonec odhlasován drtivou většinou a text dohody zveřejněn.

Jakmile však byl úplný text návrhu dohody na stole a podroben analýze jak uvnitř parlamentu, tak i zainteresovanými stranami zvenčí, stal se rychle předmětem kritiky. Tato skutečnost přiměla další vlády členských států EU aby proces ratifikace pozastavily. Celkem pět výborů Evropského parlamentu (Výbor pro rozvoj – DEVE, Výbor pro občanská práva – LIBE, Výbor pro průmysl – ITRE, Výbor pro právní záležitosti – JURI, Výbor pro mezinárodní obchod -INTA) nedoporučilo Evropskému parlamentu smlouvu k přijetí. Důvodem pro odmítnutí byl především nezměrný počet možných konsekvencí, které by její přijetí a následná implementace mohly přinést. Vzhledem k tomu, že čas, který od zveřejnění do hlasování o tomto dokumentu byl omezen a možná rizika byla příliš veliká, je možné říci, že tajnůstkářství smlouvu de facto samo odsoudilo k zániku.

Od tohoto okamžiku uplynul více než rok. Ukazuje se však, že ti, kteří by chtěli podpořit rozvoj transatlantické obchodní spolupráce, si žádnou zkušenost z vývoje neodnesli.

Schválně jsem chtěl poukázat na to, jak se mi zkratka TTIP jevila onoho říjnového večera jako neznámá a cizí, těžko zapamatovatelná (nejspíš v tom asi nebudu sám). Média totiž o jednání o této dohodě příliš neinformují, a to i když se jedná o text, který nás – bude li přijat – podstatným způsobem ovlivní.

Blíží se třetí kolo jednání mezi Evropany a Američany, které se tentokrát bude konat ve Washingtonu D. C. Nespokojenost s vývojem nicméně roste. Více než 100 neziskových organizací z celého světa v nedávné době podepsalo otevřený dopis, kterým žádá odstranění konkrétní části dohody. Dnes večer se zde v Bruselu uskuteční summit evropských ministrů a již je ohlášena celá řada protestů. Jedním z důvodů, proč lidé protestují je dort, který byl „upečen“ za našimi zády.
A o co že se vlastně jedná?

Sporný bod má název Rozhodčí řízení (v angličtině Investor-state dispute settlement). Jedná se o praxi zakotvenou v základním dokumentu NAFTA (článek 11). Dojde-li k rozšíření NAFTA i na prostor evropského volného trhu, jak je předloženo, začne tento princip platit i v členských zemích Evropské unie. Jak by to mohlo fungovat? Jednoduše.

Vlády řady zemí se snaží přilákat zahraniční investory. Proto nabízejí nižší daně, různé pobídky, daňové prázdniny, připravují průmyslové parky, čímž zvyšují návratnost investice toho či onoho subjektu, který by měl zájem v té zemi začít podnikat. Kromě těchto úlev si ale lze představit ještě jinou možnost. Vláda může například garantovat nezměněné právní prostředí po určitou dobu. Díky tomu by jakákoliv změna zákona, který se dotýká čehokoliv ovlivňujícího investora byla ve své podstatě proti této smlouvě a vláda každé země by za ní mohla být postihována. Implementace možnosti vést rozhodčí řízení znamená, že společnosti mohou přímo napadnout jakýkoliv zákon, který budou považovat za ohrožující pro svoji investici.

Opravdu chceme, aby obchodní zájmy znemožnily našim voleným zástupcům vykonávat to, k čemu jsme si je zvolili? Opravdu jim chceme dát tolik moci?

TTIP má kapitolu ohledně práv Duševného vlastnictví. Text této kapitoly je stále tajný a víceméně celý svět v současné době čeká na to, až si ho bude moci přečíst (pravděpodobně opět prostřednictvím Wikileaks, či jiné podobné platformy). Rovněž stojí za povšimnutí skutečnost, že se vše děje kolem Vánoc – kdy všichni chceme být doma se svými rodinami a zapomínáme na politiku. Je proto docela smutné, jaký „vánoční dárek“ se nám chystá. Pro informaci; dne 13. listopadu zveřejnily Wikileaks dosud tajný text nehotové kapitoly o duševním vlastnictví trans-pacifické smlouvy o partnerství. Upřímně řečeno, není to hezké čtení. Kdyby takové podmínky byly uplatněny v Evropě, TTIP by se tímto mohlo stát „zbraní síťového ničení“.

Přesvědčit evropskou (a americkou) veřejnost o výhodách TTIP není v současné době věru složité – stačí dát do středu pozornosti finanční přínos, který je v sázce, tvorbu nových pracovních míst a podporu investic – a obyvatelstvo, postižené četnými krizemi, vystavené chudobě a ztrátě pracovních míst bude myšlenku podporovat. V současné atmosféře vzrůstajícího radikalismu lze totiž velmi snadno přehlédnout základní myšlenky, na kterých byla západní společnost postavena – mezi které patří svoboda projevu, svoboda konání, kreativita či volná soutěž.

Jan Loužek
Kancelář europoslankyně Amelie Andersdotter