Pokud stát převezme úplnou kontrolu nad soukromým podnikem, je to znárodnění. Pokud jsou to firmy dvě a celková znárodněná hodnota dosahuje 40 procent HDP, nelze tomu říkat jinak než Velké znárodnění. V případě Fannie Mae a Freddie Mac, dvou gigantů financování amerického bydlení, ale jde o znárodnění s několika otazníky i pro osobní život v Česku.

Nejde o hodnotu majetku, ale pohledávek. A oba jsou sice soukromě vlastněné podniky, avšak založené americkým Kongresem pro poskytování dostupných hypotečních úvěrů. Neběží tedy o velkolepou krádež nějakého socialistického režimu. Nicméně socializace úvěrových rizik americkou vládou nebyla důsledná a sanací obou korporací se vláda dopustila i socializace ztrát soukromých osob.

Takto bez obalu charakterizuje nekonvenční, ale nikoliv překvapivou hlavní událost ve finačním světě posledního týdne hlavní komentátor Financial Times Martin Wolf. Ve svých dvou komentářích ("No alternative to nationalization" a "US housing solution is not a good one to follow") za to americkou konzervativní vládu nijak nechválí. Ba naopak. Snaží se poplácat po ramenou britské ex-socialisty za jejich dosavadní zdrženlivost na britském hypotečním trhu, byť situace na Albionu může být ještě kritičtější.

Velké americké znárodnění?

Fannie Mae a Freddie Mac zní jako domácká jména úspěšných podnikatelů odkudsi z amerického Středozápadu. Ve skutečnosti jde o zkratky pro federální hypoteční instituce, jakési obří stavební spořitelny, které na druhotném finačním trhu získávají levné zdroje pro veřejné dobro – prodejem svých cenných papírů zajišťují dostupnější půjčky na bydlení.

Jak je dobrým zvykem v anglosaské žurnalistice, v „růžových“ novinách (FT) zvlášť, kromě štiplavé kritiky velmi důkladně, ba chápavě, osvětluje důvody, které americkou vládu k plnému znárodnění vedly. Přiznává, že ve své podstatě neměla na výběr. Nejde jen o to, ze obě měly problémy už dávno. Pokud se hroutí dvě instituce, které zprostředkovávají čtyři pětiny veškerých hypoték, hrozí rychlý a dramatický propad celého trhu s bydlením s vážnými důsledky pro život mnoha občanů-voličů. Zatímco korekce přemrštěných cen bydlení je velmi žádoucí, související citelný pokles domácí poptávky už nikoliv.

Analýzy britského hypotečního trhu vykazují velmi varovná čísla: 1) Britové jsou více zadlužení obecně (dluhy představují 177 % britského oproti 141% amerického disponibilního příjmu) i specificky v hypotékách (132%, resp. 106% disponibilního příjmu), 2) jejich hypotéky jsou z ještě větší části financovány čím dál neprůhlednějšími finačními deriváty (celé dvě třetiny nových hypoték ve Spojeném království jsou údajně financovány pomocí různých, hypotékami krytých cenných papírů) a 3) cenová bublina u britských nemovitostí byla ještě více nafouknutá než bublina americká.

Na každý pád pokles cen britských nemovitostí, který se zpožděním právě začíná, má všechny předpoklady, aby byl prudší než americký a zásáhl větší procento lidí více citelně. Půjčit si na vlastní bydlení bude nejspíš brzo pro mnoho Britů mnohem nedostupnější.

Česko bez obav?

Tato srovnání vyvolávají řadu zajímavých otázek i pro Česko. Kdoví, jak velkou bublinu představuje český trh nemovitostí, respektive kdo všechno a proč ještě nakupuje české domy a pozemky kromě těch, kteří tu potřebují dlouhodoběji bydlet? Z jak vrtkavých zdrojů se tyto nákupy hradí a nehrozí jejich náhlé vyschnutí a propad cen českých nemovitostí, které utěšeně rostou už drahnou řadu let za sebou? A co by to znamenalo pro růst české ekonomiky, hodnotu klíčových majetků české střední třídy a pro schopnost zejména slabších rodin splácet stávající hypotéky?

Přesné odpovědi na tyto otázky neznám. Věřím, že odborný vhled či hlubší diskusi nabídne Pavel Kohout, který téma již naťukl, či někdo další z blogerů-ekonomů (povolanější než já). Mé chabé makroekonomické povědomí o fundamentech české ekonomiky mi však dává tušit, že nebudou věstit nic tak dramatického, přestože i u nás výrazně roste zadluženost domácností a čím dál více lidí si půjčuje na bydlení. Dovolte však nadhodit trochu jiný úhel pohledu z větší výšky.

Záchrana pošetilců

Jak upozorňuje Martin Wolf, záchranný finanční balíček při hrozbě závažné krize je v principu dobrá věc. Koneckonců chránit důvěru lidí mezi sebou, finanční stabilitu a sociální spravedlnost je veřejnou službou a povinností každé zodpovědné vlády. Není ovšem balíček jako balíček, zachraňovat lze do různé míry různé skupiny. Pomoc by měla směřovat co nejvíc k těm nejzranitelnějším (chudým, kteří nemají příliš na výběr) a co nejméně těm (bohatým investorům), kteří by si za neúvažený risk měli spálit prsty (tedy nepodporovat takzvaný morální hazard). A právě v tom americké znárodnění selhává.

Anglosaské ekonomiky jsou velmi závislé na vývoji finačních trhů, které jsou na oplátku zase velmi navázáne na situaci na trhu s bydlením. Na dostupnosti bydlení pochopitelně závisí mnoho lidí, ale ceny nemovitosti znamenají pro Američany a Brity mnohem víc než pro Čechy (ačkoliv nekráčíme také touto cestou?). I pro rozsáhlé skupiny střední třídy jsou odrazem stavu dalších důležitých osobních aktiv – hodnoty majetku, platových bonusů, penzí ve fondech, akcií...

Opět slovy Martina Wolfa: USA a Velká Británie „přetvořily své občany ve spekulanty na fixní aktivum se silnou závislostí na finačních derivátech“ (viz volně přeloženo z jeho druhého komentáře). Rostoucí závislost osob (nejen klíčových finančních institucí) na nestabilních trzích derivátů (a nejen skrze ceny nemovitostí), kterou prohlubují neprůhledné inovace a nekontrolovatelné operace, staví velkou část společnosti do role hráčů v kasinu. Ačkoliv obě skupiny spojuje „pošetilé“ chování, skuteční bossové, kteří roztáčejí toto kasino, zdaleka tolik neriskují.

Nestejná rizika

Za prvé jejich ztráty z bláznivých finačních operací neznamenají problémy s bydlením, zaměstnáním či penzí, které současná finační krize přinese mnoha lidem po celém světě. Za druhé mnoho z nich vydělává velké peníze i při ztrátových operacích. Proto se na přetřes dostávají zejména nehorázné odměny manažerů Fannie Mae a Freddie Mac z posledních měsíců na potápějící se lodi - se státní garancí na faktický monopol. Za třetí záchranným balíčkem stát nezřídka přispěchá na pomoc nejen stabilitě trhů, ale též neprozřetelným soukromým investicím v globálním finačním kasinu. Zejména když ztráty začnou být moc velké, jako se to stalo například během asijské finační krize.

A za čtvrté většina propadů je skvělou podnikatelskou příležitostí: zajímavá aktiva se dají pořídit velmi levně, když vám stále něco zbývá a počkáte si na ten správný moment. V roce 1998 jste v Thajsku mohli hotel u moře koupit za babku. Americká vláda uvažuje do budoucna o rozdělení a rozprodeji obou hypotečních gigantů. Asi rozumný nápad. Doufejme alespoň, že Fan a Freda nebude privatizovat do rukou těch, jejichž chyby dnes tak velkoryse socializuje.