Proč Romanům nemůže dát Klaus milost
Dva čeští výtvarníci se shodnými křestními jmény a společným osudem. Za vizuální zásah do veřejného prostoru a následně tvrdošíjné trvání na skutečnosti, že jednali správně, dostali nepodmíněné tresty vězení. Jen několik týdnů. A samozřejmě se jim dostalo povzbuzení od české veřejnosti a médií.
Ptát se, jak je možné, že v roce 2012 má někdo nastoupit nepodmíněný trest za výtvarný projev, je holý nesmysl a ztráta času. Na stole leží příběhů a kauz, v jejichž světle je tato nespravedlnost sice obludná, ale principiálně je to legrace – například ve srovnání s případem Rampula, kvůli kterému dokonce padne Pospíšil, abychom zmínili aspoň dvě jména postav ze seriálu Synové a dcery Václava Klause.
Naši výtvarníci si své tresty odsedí, protože nemají jinou možnost. Tedy jakési hypotetické možnosti tu jsou. Jednou by byl exil v JAR, kde by ale museli požádat nejen o azyl, ale nejspíš i mecenášskou záštitu tamních krajanů, kteří to naopak s českou justicí zase tak zlé nemají. Zatímco s našimi tam by se možná domluvit dalo, druhá varianta je z říše sci-fi: prezident republiky, toho času Václav Klaus, by jim musel udělit milost.
Politiků s imunitou a nedotknutelných soudců se po republice prohánějí smečky, můžou téměř cokoliv a prezident republiky je nepochybně přesvědčen, že je to standardní a musí to tak být. On prezident republiky má rád politiku, to by byla jediná šance ho nějak přesvědčit, že ti dva odsouzenci jsou spíše politickými exponenty než výtvarnými umělci, jenže to nepůjde snadno. Král Hradu se v umění vyzná, má na to čuch a hned zavětří, když se nějaký umělec, novinář či duchovní vydává za politika. Jistě, v případné žádosti k rukám Hradu by bylo lze formulovat, že výtvarný projev je jen forma vyjádření politického názoru a přesvědčení. To by chápal a měl by i pochopení. Náš první muž má ovšem na politický projev skálopevný, tedy automaticky konzervativní názor. „Slovo se stává politické, když ho vysloví člen politické strany, skupiny napojené přímo na politickou stranu či zájmy politické strany, popřípadě a mimořádně osoba, která sice není členem ani kandidátem politické strany, ale k některé politické straně se otevřeně a explicitně hlásí.“ Tak nějak by to mohlo být zformulováno v nové ústavě, kterou už nebudou poznámkovat ti směšní darmožráči z Brna.
Václav Klaus nemůže udělit milost za občanský postoj, protože takový postoj považuje ve své podstatě za škodlivý a nebezpečný. A nejde o pravici a levici. Kdyby jeden z výtvarníků byl členem SPR-RSČ nebo Komunistického svazu mládeže, pohlížel by na ně Klaus stejně. Jemu se líbí členové politických stran, teprve pak si vybírá konkrétní kousky. Bohužel, on je opravdu kontinuálním a myšlenkově uzavřeným prezidentem, na kterém se těžko hledají chyby, funguje přesně tak, jak jsme si ho v továrně na prezidenty objednali. Na jakékoliv reklamace je pozdě. Snad pro oba Romany bude vězení povzbuzením do další práce a nás, co si nechají líbit Rampulu a jiné seriálové figury, ať vezme čert
Lze dávat góly, i když po hřišti běhá Gorila
Politickým Slovenskem těchto dní zmítá spis Gorila, který sice na hodně stranách, ale zato vcelku přehledně mluví o tom, kdo všechno z politiků se zapletl. Je to ostuda jako Brno a na celou kauzu se dá dívat i jako na televizní reality show. V principu jde o to, jestli v tom jeli úplně všichni, anebo se objeví pan čistý, kterého už jenom fakt, že nechodil do konspiračních bytů, netelefonoval si s mafiány a velkopodnikateli z finančních skupin, katapultuje do velkého volebního finále. No, nejspíš to asi dopadne stejně jako v každé pořádné reality show, totiž že vyhraje ten nenápadný, který se tváří, že s tím nemá nic společného, a nechá své spoluhráče v klidu povraždit…
Gorila převrátila současnou slovenskou politiku na hlavu. Doopravdy stojí za to tento kanál sledovat, protože zvraty v denním vysílání od Dunaje jsou neuvěřitelné. Sebevraždu například spáchala jedna z nadějí pro normální lidi (říká si vynalézavě Obyčejní lidé), ale nedalo se nejspíš jinak, protože její lídr se definitivně propadl pod práh soudnosti. Jen opět škoda, že je to voda na mlýn těm, kteří o projektu Obyčejných lidí a nezávislých osobností dávno říkali, že jsou to amatéři a že takhle se politika nedělá. Politika se teď tedy bude zase dělat pěkně po staru, tak jak se o tom ostatně píše v oné Gorile.
Ale nejsou na světě jen samé prohry, občas se i něco podaří. Hektické dění v Bratislavě a zbytku Slovenska trošku zastínilo skutečnost, že Iveta Radičová, premiérka v demisi s podporou maximálně sebe samé, udělala klíčový krok. Omluvila se rodině bývalého prezidenta Kováče za odvlečení Kováče juniora v kufru auta do Vídně a hlavně příbuzným podnikatele Roberta Remiáše, který v časech mečiarismu zaplatil za politiku vlastním životem. Už předtím se Iveta Radičová omluvila i Hedvice Malinové, Maďarce žijící na Slovensku, kterou nejprve fyzicky napadli nějací ubožáci, aby ji pak slovně napadl předseda vlády a prohlásil o ní, že je lhářka. Ten předseda vlády, který je teď v opozici a tiše se usmívá na Gorilu, protože za něj dělá jeho práci.
Omluvy jsou někdy málo, platí to i v tomto případě, ale je to lepší než nic. Kdyby k tomu ještě paní premiérka Radičová přidala omluvu nevinně odsouzeným z kauzy zavražděné Ľudmily Cervanové, a to se ještě dá stihnout do voleb, pak by nepochybně tato vládní mise měla smysl. I když venku řádí Gorila, dají se dělat malá gesta slušnosti, která mají možná ve výsledku větší smysl než odpověď na otázku, jestli se mezi slovenskými politiky (a pro ty naše to nepochybně platí stejně) najde jeden čistý.
Kdo bude platit bankovkami s Havlem? Kmotři na kongresech?
Národ se trápí po hospodách i sociálních sítích otázkou, jestli po prezidentu Havlovi má pojmenovat letiště, experimentální divadlo nebo náměstí v centru Prahy. A lidová tvořivost naráží na nejedno úskalí. Prezident nerad létal, malé divadlo je jaksi malé a náměstí v centru metropole už vhodná jména mají, protože jedna velká revize názvů tu proběhla nedávno, přibližně před dvaceti lety.
Do toho celého mumraje nápadů, postřehů a iniciativ teď přišel konstruktivní nápad, aby na počest prezidenta Václava Havla byla dána do oběhu bankovka s nominální hodnotou deset tisíc korun. Na rozdíl od facebookových skupin, které přicházejí s požadavkem na přejmenování Václava Klause na Václava Havla, to vypadá, že nejde o recesi.
Na začátku byla jistě u většiny zúčastněných dobrá vůle uctít osobnost zesnulého prezidenta. Ale kreativní trumfování, kdo vymyslí monstróznější vzpomínku, kdo přijde s variantou, která prokáže, že dotyčný měl Václava Havla nejraději, už začíná být mírně trapná. Ale to čert vem, přednější je to, že debaty o tom, kolik bude stát přemalování cedulí na ruzyňském letišti, vytvářejí dojem, že o tohle by Václavu Havlovi šlo, že přesně tohle by mu chybělo. Jistěže ne. Názvoslovná absurdní fraška, kdy ten či onen navrhuje to či ono, postrádá důstojnost a především nepompéznost dramatika a prezidenta, který nás opustil ani ne před měsícem.
Ale ještě podstatnější je myslím u licitování o přidělení značky Havel té či oné budově, nábřeží či ulici skutečnost, že nosit jméno Havel by nemělo být jen vyjádřením vděku zesnulému prezidentovi, ale především by mělo jít o čest pro to letiště či instituci, která se bude smět oním jménem pyšnit. Jmenovat se po Václavu Havlovi není pro každého. A i když v Česku nemáme rádi patos (a jsme na to pateticky hrdí), a namísto knihovny v Praze vyroste autobusová zastávka v Brně, trošku přemýšlení by to chtělo.
Nedávejme značku Václava Havla každému, kdo si o ni řekne, ale ať jí má ten, kdo si jí zaslouží. A totéž platí samozřejmě i pro další nakládaní se symbolem, který prezident nepochybně bude i nadále v naší republice ztělesňovat. Už vidím tu hrst desetitisícikorun, jak se jimi na kongresu nejmenované strany ovívájí kmotři, kteří chtějí zaplatit láhve šampaňské, protože k nim ještě nedoputovala zvěst o bankovních kartách.
Je asi pravda, že Václav Havel, konečně jako každý citlivý člověk, nerad létal, ale překonal to. Ale být s kmotry a velrybáři na jejich kongresu, byť jen zástupně na bankovkách, by si nejen nepřál, ale ani nezasloužil.
Všichni jsme kmotři a velrybáři
Korupce je v posledních týdnech a měsících nejvyhledávanějším českým produktem, jdou po ní nadační fondy i velcí kapitáni českého byznysu. Možná letos zažijeme první Vánoce, kdy budou děti plakat, když pod stromečkem najdou jen hračky a něco od Applu, protože hitem pod letošní borovičkou či smrčkem by měla být minimálně napěchovaná obálka, když ne rovnou akcie na doručitele.
Rozhodně se nechci rouhat a už kvůli sobě ani nic zakřiknout, ale bojím se, že nežijeme v nejlepším z možných světů, jak jsme se navzájem léta uklidňovali, ale pouze a jenom v nejblahobytnějším ze světů, jaké historie pamatuje, a to je podstatný rozdíl. Denně média, ale už i sami politici a podnikatelé rozkrývají jednu aféru za druhou: krade se tam i tady, ekumenicky napříč politickým spektrem. Ale dohromady se všichni tak nějak máme dobře, bojíme se hlavně o to, aby nebylo hůř. Na Grosse, Hřebíčka, Janouška a další z té party nadáváme, ale uvnitř už jsme jaksi zvyklí, že by to možná ani bez nich nešlo. Co když jsou to doopravdy oni, ti naši velrybáři a kmotříčci, kteří jsou nám garancí dovolené u moře, zvedajících se platů a zkrátka bohatého Ježíška? Kolektivně jsme se s korupcí smířili, z veřejnoprávních defraudantů jsou hvězdy bulváru i seriózního tisku. Aspoň si máme na koho zaskandovat, když už ani fotbal není co býval.
Největším problémem současného Česka nejsou ti šikovní kluci opálení toskánským nebo kyperským sluníčkem, ale my sami. Ukradené peníze jsou nám ukradené, lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. Korupčníkům se podařilo zkorumpovat 10 miliónů občanů této země. Prostě, ať si berou provize z těch pandurů, tatrovek, jízdenek na metro nebo stavebních zakázek, hlavně ať to Kalousek nepřehání s dépéháčkem; a rozhodně nic neposílat do Bruselu, radši si to potichu rozebereme tady doma. Solidarita mezi zloději funguje totiž nejspolehlivěji.
C. K. ministr školství si tahá koníčky do práce
Šéfování Josefa Dobeše v resortu školství je nepochybně jedno z nejvýraznějších od Listopadu. Vysloužil si už za to verbální medaili z Hradu, a možná ho čeká i ta skutečná, předávaná u příležitosti vzniku republiky. Konečně ocenění současného ministra školství by bylo jen potvrzením myšlenkové kontinuity prezidenta republiky, o níž nelze pochybovat nikdy a nikde. Ta medaile od Klause napadne zvlášť v souvislosti s jiným ministrem školství, který jí nedostal, ačkoli si ji nepochybně zasloužil, byť třeba ne za výkon v ministerském křesle... ale o Jiřím Grušovi tu psát nechci.
Důležitou otázkou pro současné politology a příští historiky bude, kde se vlastně ministr Dobeš vzal ve strukturách Věcí veřejných. Ačkolivje tato strana platformou pro aplikanty nejrůznějších názorů a zájmů, Dobeš z jejich týmu vyčnívá. Ať už jsou lidé z VV v této politické buňce kvůli ABL nebo z potřeby něco ve společnosti změnit, jak sami o sobě rádi deklarují, aniž čekají, že tomu bude ještě někdo věřit, Dobeš se absolutně vymyká. Ministrovo myšlení je jako vystřižené z volebního letáku polské PiS Jaroslawa Kaczyńského. Snad proto (ale jistě nejen pro to) angažoval jakéhosi Bátoru, jehož hnutí D.O.S.T. je ve srovnání s Kaczynskim sice směšné významem i zázemím, ale Česko holt není Polsko, takže každý v hnědé košili, kdo dokáže zformulovat pár vět o konzervativních hodnotách, se hodí, a to rovnou do role personálního ředitele.
Poslední výroky ministra Dobeše o selekci žáků tak, aby se nám mentálně retardovaní neproducírovali po městech s bakalářským titulem, je krajní, nesnesitelné, ale zase v něčem pro Dobešův svět logické. Dobeš nežije nazpět o pár desítek let, ale rovnou o sto či dvě stě. A i když ona konzervativní neochvějnost, ono lpění na tradiční rodině a společnosti někdy může působit zajímavě, je to iluze. Dobeš není konzervativně myslící politik, ale o konzervativismu snící romantik, což ho může spojovat Bátorou; s účelovým Klausem už ne, ten oba jen zneužívá ve své hře.
Představuji si, že Josef Dobeš doma - po práci - chodí v C. K. uniformě, ovšem s vlasteneckou červeno-bílou stužkou, a při předehře z Netopýra si píše do deníku poznámky o lepším světě. Na tom by nebylo nic tak zavrženíhodného, každý doma děláme ledaco - jen kdyby si ten deník v roztržitosti občas nezabalil do aktovky a nedonesl na ministerskou poradu. Tam protom ke svému zděšení zjišťuje, že se na základních školách učí sexuální výchova a na našich vysokých školách máme moc vysokoškoláků. Nemá smysl namítat, že se píše rok 2011, ve kterém už je internet se sexuální výchovou dostupný takřka všem, že elity už působí na univerzitách jen okrajově, protože naše společnost potřebuje továrny na vzdělání... To všechno se totiž právem nemusí Dobešovi líbit, a je fajn, když se s tím nesmíří. Ale takto mimo realitu lze žít v klubech milovníků starých časů, tahat si podobně speciální koníčky do práce nemůže žádný vysoký český politik. A argument, že to dělá i prezident republiky, neplatí; pro něj totiž neplatí vůbec nic.
Prodejme Evropu. Zn.: Rychle
Luxusní život, který žije drtivá většina nás Evropanů (a vzhledem ke stavu zbytku světa je porovnávání Východ–Západ okrajovým detailem), nepochybně nemá příliš historických srovnání. Pracujeme buď z kratochvilných důvodů, anebo abychom se doma nezbláznili, snídáme kaviár, cestujeme po celém světě a eufemisticky tomu říkáme sociální stát – a ten si nedáme vzít. Naše dnešní životy nám může právem leckdo závidět, ledaskoho právem napadne současný stav kritizovat a samozřejmě se najdou i ti, kteří úroveň našeho blahobytu považují za neúnosnou. A jistě, budeme-li se striktně držet vědeckých poznatků a zákonů od fyziky po ekonomii, pak je takové resumé nesporné. Jenže nám Evropanům se – nejspíš víceméně mimoděk – podařilo proměnit svou existenci ve svého druhu artefakt, pozoruhodný kousek konceptuálního umění. A mimořádná díla lidského ducha jsou obchodovatelná. A to je naše příležitost pro budoucnost – obávám se, že jediná.
Říkám Evropa a myslím Evropskou unii, jak je dobrým zvykem, ale neuděláme chybu, když předchozí i následující řádky vztáhneme na členy i nečleny společenství Evropanů: vymezme se oblíbeným ruským pojmem Evropský poloostrov. Jistě, Bělorusko, Ukrajina, Moldávie a pár zemí na jihu bude muset udělat několik změn, ale kolem a kolem jsou na dobré cestě do klubu s velkou stříbrnou diskokoulí a dlouhým švédským stolem (což není narážka na pověstný skandinávský daňový systém).
My Evropané, jak se ukázalo v minulosti a platí to i dnes, se nedokážeme efektivně a samostatně bránit, dokonce se ani k nějaké akci odhodlat, nicméně máme velkou schopnost vybíjet se navzájem; důkazem nejsou jen dvě světové války, ale třeba i konflikt na Balkáně. Efektivita práce je překonaný termín, umíme však práci definovat a strukturovat. Zatímco méně vyvinuté civilizační okruhy tvrdě pracují, aby dosáhly našeho blahobytu, my chodíme do penze takřka po druhé či třetí absolvované (v lepším případě) vysoké škole. Rozhodně jsme si neudělali z práce posvátnou krávu, naopak dobře víme, že i bez výkonu a efektivity dokážeme více a lépe. Máme záchranné sítě a témata k debatě. Neevropské společnosti hlídají svoji ekonomiku, variují s daněmi a lopotí se nad hospodářským růstem, zkrátka jsou přízemní, my ještě stále, tak nějak obrozenecky, řešíme národní identitu… jsou zkrátka okruhy myšlení, ke kterým je potřeba se vracet i po pár stoletích.
Evropská měna se nápaditě jmenuje euro, aby nikoho neurazila a nikdo se s ní podezřele neidentifikoval, její bankovky mají na své rubové straně neexistující mosty a „kapličky“. Jsou to peníze jak z dětské hry monopoly, naše „papírovky“ jsou fantazijní a dětské zároveň. Umíme si hrát a bavit se, to je naše přednost, komparativní výhoda pro tady a teď. Řešení přízemních problémů není z našeho evropského světa, my máme eurovaly, krizi identity, boj s ismy, solidaritu.
Při pohledu zvenčí muže Evropa působit podivně, ale pravda je taková, že je pro „ty druhé“ nesmírně atraktivní. Japonec, Američan nebo Číňan jsou často redukováni na ekonomické jednotky, automatizované jednotky soustředěné na zisk; Evropan byl stvořen k přemýšlení a debatě. Francouzská kavárna i berlínský squat musí budit oprávněnou závist. Pojďme proto vzít poslední zbytky rozumu do hrsti a namísto nekonečných jednání o záchraně toho či onoho kousku našeho společného duchovního kontinentu udělejme nejrozumnější věc, která se v těchto dnech nabízí. Prodejme sebe sama, celou Evropu, nějakému rozumnému investorovi. Jsme v Evropě, takže prodejní cena bude několikanásobně přesahovat tržní hodnotu, ale pro poblázněné nové boháče ze třetích zemí by to nemusel být neřešitelný problém.
Vydržovat si Evropu jako kultivovanou milenku, která vlastně není k ničemu, může mít namátkou pro Čínskou lidovou republiku (ale nemusí to být nutně ona) svoji hodnotu – dodá jí to glanc, vždyť bonton velí, že prachy nejsou všechno. Evropa by se mohla proměnit ve skanzen, takový jako ve Frenštátu pod Radhoštěm, jen by tam namísto figurín byli skuteční lidé z masa a kostí. Našim jediným úkolem by bylo chovat se podle dosavadních stereotypů. Vedli bychom nekonečné debaty o nacionalismu, komunismu, humanitě a fiskální odpovědnosti. Kolik stovek tisíc turistů z velké dálky by chtělo vidět, jak dokážeme hodiny sedět v obrovských palácích, ze kterých pochopitelně dýchá ta nejzávažnější minulost, a debatovat o vlastní velikosti. Evropská rozvrácenost by získala poetické kouzlo. A nebylo by třeba z našich myšlenkových pozic nijak ustupovat, čím více peněz by z oné dejme tomu Číny přišlo, tím více protestních petic proti tamnímu porušování lidských práv bychom odeslali, hned vedle Eiffelovy věže by se postavila socha dalajlámy v nadživotní velikosti (samozřejmě montovaná v Říši středu, protože tady už by to nikdo nedal) atd. I Ústřední výbor Komunistické strany Číny má ve svém kolektivní nevědomí zakódovaný masochismus, takže by se mu to nepochybně líbilo.
My Evropané máme svoji cenu, jsme nenahraditelní ve vymýšlení cel a kvót, střetů nad pojmy levice a pravice, ale naše skutečnost se proměnila v konceptuálně chápaný prostor. Evropa je jedna velká galerie, která k životu potřebuje subvence. Tak si o ně řekněme, máme na ně pochopitelně právo. Konečně platí, že kdyby Řím, ještě než padl, někdo proměnil v exkluzivní zábavní park, byla by to nesporně úžasná turistická destinace; tenkrát tak ale Evropané nedokázali uvažovat, dnes to umíme. Prodejme tedy Evropu. To, co se nám podařilo vytvořit, má neuvěřitelnou estetickou sílu v onom věčném existenciálním rozpoložení, které nás sice vrhá do deprese (hospodářské i duchovní) – ale jak se dříve říkalo, jen opravdu rozervaný básník píše velkou poezii.
Vajíčka jsou jen na Paroubka?
Média to komentovala jako neuvěřitelnou občanskou spontaneitu, když se lidé přestali válet na gaučích a začali se vyjadřovat k věcem veřejným aktivně. Bylo to před volbami a politická shromáždění nejsilnější levicové strany připomínala vaječnou omeletu.
Zabil Lukašenko Ňakljajeva?
Zatímco před čtyřmi lety byla hra na prezidentské volby v Bělorusku nejsledovanější zahraniční událostí evropských médií, letos před Vánocemi se o nich referovalo střídmě, tak trošku z povinnosti. Evropská unie má jiné starosti, než lidská práva kdesi na východě.
Uladzimir Ňakljajev je běloruský básník a klíčový Lukašenkův protikandidát na prezidenta v letošních, nepochybně zmanipulovaných, volbách. Měl jsem to štěstí se s Ňakljajevem osobně potkat, před třemi lety byl v Brně hostem běloruského literáního výsadku na Měsíci autorského čtení. Patřil k hvězdám, které v červenci 2007 četli v zaplněném sále Divadla Husa na provázku (záznam jeho čtení je archivován zde: http://www.autorskecteni.cz/2007/cz/OnlinePrenosy.aspx). Teď je Ňakljajev v minském vězení a ani jeho žena neví, co přesně s ním je.
Básník Ňakljajev chtěl v letošních prezidentských volbách porazit Lukašenka, toho muže, který už šestnáct let vládne Bělorusku. Na první pohled to může vypadat naivně. Lukašenko se těší podpoře venkova a velké části městkého obyvatelstva je politika ukradená, chtějí se mít dobře a to se jim daří. Bělorusové nepoměřují kvalitu svého života s Německem či Francii, tak jako my, ale s Ukrajinou a Ruskem, v tomto srovnaní vedou, alespoň na nákupní koše. Podle oficiálních výsledků Lukašenko zvítězil a získal 80% hlasů, podle odhadů opozice získal někde mezi 30% - 40%, což by nestačilo na vítězství v prvním kole. Ale o to teď nejde v první řadě.
Ňakljajev se chtěl zúčastnit demonstrace, kterou nakonec běloruská policie brutálně rozehnala, a na které pozatýkala stovky lidí. Ňakljajeva přepadli cestou na demonstraci, ztloukli ho tak, že upadnul do bezvědomí. Byl převezen do nemocnice, odkud ho v noci z 19. na 20. prosince unesla tajná policie, říkejme ji KGB. V nemocnici Ňakljajeva táhli po zemi, vše za přítomnosti jeho manželky, která tam byla za ním na návštěvě. Aby bylo vše úředně srovnáno, musel hlavní lékař vyplnit zprávu, že Ňakljajev sám chtěl z nemocnice odejít. Ta zpráva není jen nesmysl, ale je kuriózní i na poměry, které běžně vládnou v totalitních společnostech. Pacient, pravděpodobně téměř v bezvědomí, požádá o propuštění z nemocnice, aby mohl být převezen do vězení.
Ňakljajev je tedy týden ve vězení a nikdo o něm nemá žádnou zprávu. Nepustili za ním ani advokáta, ani manželku. Po Minsku kolují zprávy, že je Ňakljajev mrtev. Nejspíš není, fyzická likvidace oponenta by pro Lukašenka byla velká nepříjemnost. Zavřít básníka a rivala je přípustné, zabít ho je zatím příliš, to by mohlo zaktivizovat spící světová média, to on dobře ví.
Před třemi lety jsem se měl možnost potkat s Uladzimirem Ňakljajevem, jsem si jistý, že je úžasný, moudrý a čestný člověk. Teď sedí v base, kam ho odvlekli tajní policajti z nemocnice, kam se dostal v bezvědomí, když chtěl jít pokojně manifestovat proti zfalšovaným volbám v rodném Bělorusku. Chápu, že jsou tu problémy s eurem, korupčními aférami a koneckonců i námrazou, ale tohle by nás úplně minout nemělo. Doufejme, že Lukašenko nezabil Uladzimira Ňakljajeva, a že se s ním už brzy potká jeho žena i advokát (zítra to jdou zkusit před věznici zase), ale když budeme jen tiše zpívat koledy a s napětím sledovat jen počasí, tak se "zítra bude tančit všude".
Jak se bude volit u nás v Brně?
Hodně lidí říká, že předvolební průzkumy jsou cinknuté. Režisér Břéťa Rychlík pochopitelně zná i jména, ale zatím nemůže ani naznačit, my ostatní tušíme, že to nějak nesedí, ale třeba s nakladatelem Pluháčkem jsme si v pátek říkali, že by si to snad ty agentury netroufly. I když Pluháček, který se teď vlastně jmenuje Reiner a namísto podnikání s knihami je spisovatelem a pracuje tudíž víc s fabulací, za tím trošku temné síly cítí. Je to dobře, protože se ho už několik měsíců snažím přesvědčit, aby svůj hlas dal Zeleným, vypadá to dobře, ale musel jsem použít řadu logických argumentů, které má Martin rád. Moc na něj nezabralo, že TOP´09 a VV jsou jen béčko a céčko ODS, v druhém případě jen několika oblastních srdružení v růzých číslech Prahy. Pluháček – Reiner má nové projekty rád a nějak se mu zdá, že Kalousek rozumí veřejným financím, je dobrý hospodář a takové ty další klišé. Kupodivu na „Pluhyna“ zabralo až to, že vyrovnaný rozpočet není dojná krává, a že vyrovnaný rozpočet umí každý, prostě nula od nuly pojde, ale že v této zemi chybí vize, jak dál, že kdyby byl vyrovnaný rozpočet od počatku dějin, tak že sedíme v jeskyni a on svoje příběhy kreslí na skálu. Sice se mu líbila i tato představa, jak sedí a kreslí po zdi, ale jako správný filozof neuvěřil, že s Kalouskem a Johnem přichází Konec politiky, natož té české. Hodí to Zeleným!
Včera večer jsme o tomtéž mluvili v naší oblíbené kavarničce Poslední leč, byl tam zvukař Filip, režiséři Jen a Láďa a tři fajn holky. Z těch holek většina může volit v Česku, a tak to hodí SZ, prý už kvůli Liškovi, nechápu co na něm vidí, ale aspoň to. Režisér Láďa váhá mezi TOP ´09, ODS a Zelenýma. Naštěstí, jak správně připomenul, volí v Praze, takže ODS, které se podařilo v hlavním městě postavit opravdu kandidátku vymazlenou jako toskánskou zmrzlinu, je u něj ze hry. Láďa se nejspíš trošku bojí, že Zelení jsou moc hrrr a radši by inteligentní klidnou sílu. Ale milej Láďo, opravdu mi věř, že je lepší volit lidi, kteří jsou někdy nešikovní a mírní političtí autisti, ale mají zásady, které platí. Kalousek je nepochybně obratnější politik, než Liška a důvěryhodněji působí samozřejmě Schwarzenberg, ale co s tím? Netvrdím, že Kalousek to myslí všechno zle a je to nepřítel státu, ale je to profík, který to umí na všechny strany a baví ho politika jako žánr. Liška to tak neumí, ale není v politice pro politiku, to je podstatné. Samozřejmě největší problém byl s režisérem Jenem, který ani po páté limonádě nechtěl prozradit, koho bude volit, jen pořád naznačoval, že „venku je ale nečas“. Dobře, milej Honzo, ale Nečas to nezachrání, hned po volbách ho smetou Íčka a Béčka. Bude to zajímavý, ale ne ke koukání.
V knihkupectví Ženíšek jsem se potkal s divadelním režisérem JAP, říkal že už je poslední záchranou Jiřího, že mu hlas dá a je mu jedno, že si v Praze všichni myslí, že si jenom dělá legraci. Vylovil jsem největší tón patosu a trošku se studem prohlásil, že žádný podpis pro Chartu 77 nebyl zbytečný, a že žádný hlas pro Zelené nepropadne. Jestli to zabere nevím, doufám.
Agitovat v Brně pro Zelené docela jde, podle našich průzkůmů to vychází na deset až patnáct procent, dokonce i televizním kamarádům vyšla v testu „koho budeš volit“ SZ jako nejkompatibilnější. Jistě, Jakub Patočka letos promuje KDU-ČSL a má dobré argumenty, anebo minimálně zajímavé a pár ajťáků to věnuje Pirátům, ale jinak se mi i přesto počasí zdá, že Brno je zelenější, než kdy jindy
Duhová, nikoliv modrá armáda
Někdejší šéf odborů Dušek se pustil v rozhovoru pro Lidové noviny do Českých drah, kterým léta pomáhal, aby byly v tak svěží ekonomické kondici, jako jsou právě teď, aby cestující měli komfort, který si zaslouží, a který je srovnatelný s téměř všemi zeměmi bývalého Sovětského svazu. Neochvějně a pevně bojoval odborový boss za postavení Modré armády, aby jeho strojvůdci, výpravčí, průvodčí i posunovači měli důstojné platy.
Chlapci a chlapi v modrých čepicích měli zastání u Jardy Duška, jako u nikoho jiného, rval se za ně v potu tváře, cedil za ně vlastní krev, často byl společností vysmíván. Občané, Ota Černý a Václav Moravec se ptali, proč má mít nádražák větší plat, než učitel, anebo obvodní lékař? Proč máme dotovat nefungující moloch na kolečkách? Jarda jako správný chlap zarytě mlčel a šel si za svým, občas sice něco utrousil pod vousy, ale to hlavní prozradil až teď. Nekorunovaný prezident českých „eisenboňáků“ přiznal, že nikoliv modrá, ale duhová je armáda Českých drah. A tím se pochopitelně všechno vysvětluje a pravda je na straně odborů, železničářů, drah a Duška. Pokud víme, že na Českých drahách je teplo jako v pekle, je logické, že největší česká menšina potřebuje jiné zacházení, respekt a výhody od většiny. Dušek to nemohl prozradit dříve, ale teď vycítil správný okamžik. V tomto světle jsou ovšem všechny požadavky odborářů na nejzvýhodněnější benefity, cestování křížem krážem zdarma a pytel uhlí na osobu, zcela legitimní a oprávněné. Menšiny prostě podporovat musíme.
Jaromír Dušek, vrchní šéf Duhové armády, bojovník za práva menšiny si musel vytrpět své, léta skrývat pravou orientaci, schovávat se za chlapácká slova stávka, protest, paragraf. Teď konečně může přijít na šichtu v růžové košili a vítězoslavně prohlásit: chlapci, máme vyhráno.
