neboli: co se člověk (o sobě) dozví, když vystrčí nos

Na počátku byl telefon: zavolal mi pan Stejskal, že mě doporučil Radkin Honzák, který nemůže přijít na debatu o tom, zda ne/umíme diskutovat ve veřejném prostoru. Odmítla jsem; jednak se komunikací jako „věcí o sobě“ nezabývám, jednak v té době učím – Komunikační dovednosti. Pan Stejskal řekl, že nám jde oběma o totéž (zvýšit občanskou angažovanost v obecních věcech) a že – což rozhodlo – můžu vzít studenty s sebou.

Vysvětlovala jsem ještě, že nic nevím o důvodech agresivity řady diskutujících pod blogy, už jen proto, že si nemyslím, že jde o agresivitu. Agrese by pro psychologa mělo být téměř zapovězené slovo; je to útok, v tom se shodneme, leč zajímavé jsou až důvody útoku: jde o ochranu (teritoria, cti či sebeobrazu), o výchovu, o snahu získat zdroje? Já sama bývám označována jako „agresivní“ – při vyjasnění se ukáže, že se tím myslí „prudkost“ , „přímost“, „provokace“ nebo vše zmíněné dohromady. O co mi jde? No právě – v každé situaci o něco jiného, a někdy jen o to, aby se něco dělo.

Studenti se váhavě těšili, obávali se, že přítomnost Jiřího Paroubka strhne diskusi k politice. Tvrdila jsem, že je to věc moderátora a stanoveného cíle diskuse a že se ukázním, nebudu skákat do řeči a nic neřeknu, dokud nebudu vyzvána, protože musím jít příkladem komunikačních dovedností. Studenti dostali za úkol sledovat důležité momenty debaty a určovat cíle. I kdyby se z předmětu Komunikační dovednosti v magisterské sociálně-pastorační aplikaci nenaučili nic jiného, o facilitaci (jako způsobu, jak dopomoci skupině dobrat se cíle) nějaké povědomí mít musí.

Cestou na diskusi jsme zabloudili; byla jsem vděčná panu Stejskalovi za jeho pokojné navigování a radostně jsem vstoupila do prostoru My Life. V zákulisí, kam mě přivedl, seděli pan Paroubek a pan Uhl. A seděli dál. Stála jsem nad nimi o/c/hromená. „Pojďte, pánové nejeví přílišnou vstřícnost,“ odváděl mě pryč pan Stejskal. „Já očekávám, že při mém příchodu povstanou,“ řekla jsem, jata dvojím úžasem: Jak to, že naše světy mají tak rozdílná pravidla a Jak to, že se tomu vždycky znovu tak strašně divím. Pan Uhl ještě stačil ze svého pololeže vztáhnout ke mně ruku; podala jsem mu ji, nedbajíc vnitřního hlasu: první podává ruku dáma.

Silnější moment pro mě už nenastal. Snad ještě v závěru se moje já rozvlnilo, když byl k řeči vyzván muž, který do té doby šňupal tabák: nasoukal si nohu pod sebe /co se děje?/ a pravil, že on sprostá slova používá, neboť se ještě považuje za mladého. Což o to, takových mladých nás tam bylo devět desetin. Proč ale k tomu ten stereotyp?

Ráda jsem po letech viděla Annu Šabatovou a potěšilo mě, že se bloger „mb“ s námi přivítal. V debatě jsem se projevovala ukázněně, jak jsem byla slíbila. Jenže jsem orientovaná na úkol a jeho plnění, tedy jsem si potřebovala najít něco, čím bych byla užitečná: sledovala jsem cíle (účely) jednotlivých promluv, abych měla stejný úkol se studenty.

Začalo se sebeprezentacemi: kdo jsem a co si myslím. Tak to většinou je, když člověk někam vstupuje; představí se. Překvapení přišlo až u druhé série výměn – zaznívala potřeba zadostiučinění, protože mluvčímu bylo nebo je (převážně na netu) ubližováno. To mě zaujalo. Ukazovalo se, že lidé diskuse pod blogy nečtou, protože je zraňují. Někteří je čtou; připadají si jako „opinion-leadeři“ či „makeři“a svoje příspěvky považují za „sondy“, chtějí znát odezvu občanů. I někteří další je čtou: znají navzájem svoje „nicky“ a tvoří bloggerskou komunitu. A jsou vděční panu Stejskalovi, protože se mu daří vytvářet společenství poměrně zdvořilé a kultivované. Za totéž jsem v danou chvíli byla vděčná též panu moderátorovi Austovi; vytvářel kultivované prostředí.

Diskuse pokračovala; objevila se potřeba mít navrch (krátké kohoutí zaklesnutí), ale celkově začínal převažovat souhlas, ocenění a potřeba souhlasu. Obsahově jsme se zabývali anonymitou, nudou (a v podtextu též nápodobou - „protože jsem viděl, že většina…“) jako důvody pro něco, co už se nejmenovalo „agrese“, nýbrž „sprostota“ a „nenávist“. Vyjadřovaly se též hodnoty: čtenost, pravda, svoboda, odpovědnost.

Byla jsem ráda za to, co se dělo (včetně podiskusního posezení, kde Jaroslav Hořejší pro mě galantností napravoval všechny možné pachutě nasbírané do té doby), i za pojmenování toho, co se – navzdory očekáváním – nedělo. Debatovalo se více o diskusních příspěvcích pod blogy než o tom, jak by se například veřejnou diskusí dala podpořit reforma zdravotnictví nebo reforma poštovní nebo jakákoliv jiná.

Studenti vyhodnotili, že debata uvízla v bludném kruhu, točila se příliš kolem anonymity, postrádali smysl debaty a účel puštěného projektoru. Na druhou stranu změnili názor na funkci anonymity; zjistili (jsme), že někteří lidé by se bez podpory anonymity mohli z pozice své funkce vyjadřovat jen stěží.

Přišla jsem na debatu vyzbrojena článkem Velryby se učí řvát. Oceán je příliš hlučný a odcházela s potvrzením, že i my jsme velryby. A kromě toho jsem si potvrdila, že:

• diskuse je možná, má-li nosný a jasně vyjádřený cíl a člověka, který s jeho dosažením skupině pomáhá;

• potřebuju se s lidmi naživo setkávat, slyšet je a vidět.

A jako bonus mi připadají zjištění, že:

• debata obhájila anonymitu i diskusní příspěvky pod blogy; sice asi nejde úplně o „diskusi“ a možná se příspěvkům tak nemá říkat, ale není v nich jen sprostota a nenávist, obsahují též nadšení a dobrou vůli;

• anonymita je novodobá síla, kterou je třeba novodobě promýšlet; tato její „veřejná“ podoba se zrodila pravděpodobně až s internetem;

• v nápodobě skutečně něco bude a zdvořilostí lze kultivovat i veřejný prostor;

• mě vlastně těší, když je pod internetovou zprávou o úmrtí drobná zmínka „diskuse nepovolena“;

• i na internetu se dá vytvořit společenství a i tam je o ně třeba pečovat;

• všichni lidé mohou být v jednu chvíli „tvořiči názorů“ a v druhé chvíli těmi, kdo se učí; tak nějak to řekla diskutující paní překladatelka a tak se mi to líbilo.

Tedy:
Děkuji (Vám) všem za angažovanost ve veřejném prostoru a za péči o něj.

Bohumila Baštecká, 5. prosince 2010