Olympijské hry, zejména ty letní, patří nejen k vrcholovým sportovním událostem, ale ve světě rostoucího významu sportu jako nejpopulárnější formy masové kultury, jsou i vysoce mediálně sledovanou a komentovanou společenskou událostí. Mediální sledovanost zahajovacího ceremoniálu olympijských her je vyčíslována v řádu miliard diváků všech kontinentů, národů, států, etnik, ras, náboženských vyznání, sociálního postavení či politické orientace. Z tohoto pohledu jsou olympijské hry, stejně jako většina dalších vrcholových sportovních událostí, globálně významným hráčem na poli vzájemného sbližování různých kultur a příležitostí k vzájemnému poznávání na cestě lidského porozumění. Tato jedinečná povaha olympijských her tak souznívá s étosem olympismu, jako procesu sbližování lidí cestou sportu.

Původní smysl pořádání olympijských her harmonující s duchem olympismu a vizemi zakladatelů moderních olympijských her, je však dnes ve světě globálně dominující hodnoty úspěchu, bohatství a moci, v běžném životě pak materiálního prospěchu, silně zpochybňován. Pořadatelé olympijských klání jsou tak v pokušení být motivováni primárně ekonomickými zájmy či snahou zviditelnit své město, stát či politický systém, když naopak slábne idea vzájemné tolerance, porozumění, multikulturní koexistence či prostý respekt před jinakostí. Postupně tak nabývá na váze politicko-ekonomický aspekt nad významem čistě sportovním. Do popředí se derou zájmy politiků, mocných podnikatelů, zájmových skupin či sebestředných ideologů a vládců, kteří cíleně usilují o konání olympijských her tam, kde se otevírají možnosti pro uskutečňování jejich parciálních zájmů zahalených do olympijské rétoriky.

V historii olympijských her jsme tak byli svědky zneužití letních olympijských her v Berlíně 1936 při propagaci brutálního německého nacionálního socialismu či ideologického zviditelnění dravého čínského ekonomického růstu prostoupeného komunistickou ideologií v roce 2008 v Pekingu. Devastující účinky mocenského velmocenského působení na vrcholový svět sportu se v dobách „studené války“ projevily účelově motivovaným bojkotem her v Moskvě a Los Angeles. Přitom se sluší připomenout, že i v poválečném světě převládal zpravidla na olympijských hrách étos čestného soupeření před ekonomickými či politickými zájmy jejich pořadatelů tak, jak tomu bylo příkladně kupř. v roce 2000 v australském Sydney či v Londýně 2012.

Větší pozornosti organizátorů i sportovních fanoušků se těší letní olympijské hry s širokou paletou sportovních odvětví a sportovních disciplín. Zúčastňuje se jich více států, olympijské národní výpravy jsou početnější, divácká účast hojnější, příprava sportovišť a infrastruktury nákladnější, než v případě zimních OH. Sezónně letní sporty jsou totiž přinejmenším technicky méně náročnější, než většina zimních sportů. Proto i zájem pořádat olympijské hry se zpravidla soustřeďoval na ty letní, když jejich zimní alternativa byla v hledáčku pozornosti spíše tradičních zimních rekreačních středisek Evropy a Severní Ameriky. Rok 2014 z tohoto pohledu přináší změnu již tím, že pořadatelskou zemí zimních OH je Rusko a to město Soči, obecně známé jako spíše letní přímořská rekreační oblast. O místě konání v tomto případě rozhodlo hlasování členů Mezinárodního olympijského výboru v Guatemale 5. července 2007, když Soči dostalo přednost před městy Pchjongčchang (Jižní Korea) a rakouským Salzburgem. XXII. zimní olympijské hry budou organizovány ve dvou centrech, v pobřežním městě Soči a v horském středisku Krasnaja Poljana. Strohý pohled na tuto významnou sportovní událost pak zjišťuje, že se jedná o druhé olympijské hry pořádané na území Ruska, a o první zimní olympiádu v Rusku. V porovnání s předchozími hrami ve Vancouveru 2010 se bude rozdávat 98 sad medailí, tedy o 12 více.

Zatím se na olympiádu kvalifikovalo 87 zemí. Po skončení olympijských her se budou na stejných sportovištích konat i Zimní paralympijské hry 2014. Vstupenky na celý program her se v korunách pohybují mezi 15-26 tisíci. A jsme u ekonomické stránky věci. Z tohoto úhlu pohledu na sebe nepochybně strhává pozornost mediálně stále naléhavěji prezentované konstatování: Jde o nejdražší OH v historii. Odhaduje se, že hry budou stát přes 50 miliard dolarů, tedy pětkrát více než původní odhady olympijského výboru a více než dvojnásobek nákladů předchozích letních her v Londýně. ZOH v Soči tedy budou nejdražšími olympijskými hrami v historii. Pokud tedy ruští organizátoři (v čele s prezidentem Vladimírem Putinem) usilovali touto cestou o nej- ještě před zahájením her, pak se jim to beze sporu podařilo: Nejdražší a zřejmě nejpompéznější. To zřejmě odpovídá způsobu myšlení nové ruské ekonomicko mocenské elity, opouštějící mnohdy běžná hodnotová měřítka naší evropské kultury. V této souvislosti pak nezbývá, než si položit otázku: Znamená nejdražší také nejsmysluplnější, je tato obrovské suma investované do jediné události přínosná pro masový rozvoj sportu v dané oblasti, posílení její ekonomické infrastruktury, zlepšení kvality života místních obyvatel? A jaký osud čekají nesmírně nákladně vybudované sportoviště po skončení olympijských her? Jaká bude jejich využitelnost a tudíž i ekonomická rentabilita? V Soči byla kupř. vybudována velká hala na hokej, ale v tomto městě není žádný sportovní klub, který by podobný stánek dokázal v budoucnosti naplnit. Navíc nevládní ruské organizace a ekologové upozorňují, že pořadatelé v Soči a okolí naprosto nerespektovali charakter a výjimečnost zdejší krajiny, ani specifika celé oblasti, a že některá místa byla nesmyslně zalita betonem a asfaltem. Za největší problém olympiády v Rusku jsou ale považovány mnohonásobně předražené stavební projekty, na kterých se podle všeho přiživili nejenom politici, ale nabízí se i alternativa napojení na zločinecké skupiny.

Jaká je míra zodpovědnosti těch, kteří v touze po vlastním zviditelnění investovali obrovské částky národního bohatství právě do této akce? A zejména, jsou olympijské hry, v souladu s jejich tradičním posláním, obdobím klidu a míru v dané oblasti? Nespočívá „originalita“ právě těchto her i v tom, že jde poprvé v historii o událost zásadně a priory odmítanou krajně militantními etnicko-náboženskými skupinami deklarujícími otevřeně záměr za každou cenu a s použitím jakýchkoli prostředků znemožnit či narušit průběh olympijských her? Jak přijmout fakt, že jde o první zimní OH dávající prostor k odmítnutí účasti ze strany předních světových politiků jako výraz protestu proti autoritářského ruskému prezidentskému systému? A jak stravitelně přijmout jednostranně finanční investici tam, kde naděje na její smysluplné další využití je spíše nepřesvědčivé ideologickým klišé?

A zejména, jak nahlížet na úporné přesvědčování ruských organizátorů o naprosté bezpečnosti her za situace otevřeného a k boji a oběti odhodlanému nepřátelskému fundamentalistickému terorismu? Je v souladu s olympijskou myšlenkou zajišťovat hladký průběh her bezpečnostními opatřeními na hraně omezování svobody pohybu jeho účastníků? A hlavně nestávají se právě ti, kteří jsou nejdůležitějšími hráči této akce – tedy jejich aktivní účastnící – potencionálními rukojmími ekonomických zájmů a mocenských konfliktů těch, kteří olympijský étos pouze zneužívají pro svoje parciální zájmy?

Suché závěrečné konstatování: Olympijský výbor by měl mnohem pečlivěji, zodpovědněji a neúplatněji zvažovat pořadatelství olympijských her ve světě zmítanému globálním kulturním nesouladem, hrozivě se prohlubující propastí mezi bohatstvím a chudobou a rostoucí kulturní a náboženskou intolerancí. Svět sportu musí být před těmito zničujícími vlivy uchráněn na každé úrovni sportování: olympijskými hrami nevyjímaje.

prof. PhDr. Aleš Sekot, CSc.
sociolog vyučující na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně