Je „populismus“ v nových evropských demokraciích významným jevem?

08. 02. 2010 | 13:19
Přečteno 7387 krát
Philip Dimitrov, bývalý bulharský premiér a později europoslanec.

Někteří autoři tvrdí, že populistická revoluce již v nových evropských demokraciích začala; v zemích, které po pádu berlínské zdi usilovaly o připojení nebo se připojily k NATO nebo Evropské Unii1. Pokud je tomu opravdu tak, důsledky jsou vážné.

Studium situace v nových evropských demokraciích je velice lákavé přinejmenším ze tří důvodů: zřetelněji vykazují nějaké politické, většinou populistické tendence, které se, jak se zdá, rozšiřují po celé Evropě; zdají se být politicky blíže západním zemím a mohou nám pomoci lépe porozumět tomu, co se děje v západní Evropě. A nové demokracie jsou stále považovány za nejslabší místo Západu – o většinu z nich je stále předmětem zájmu jak čím dál více silnějšího Ruska tak fundamentalistického Islámu.

Kvůli svému širokému a nejasnému použití je termín populismus snadno zaměňován. Vedle jeho většinou historického použití pro myšlenky a aktivity spojené s Populistickou stranou ve Spojených Státech má obyčejně negativní konotace a používá se pro politické trendy, které tvrdí, že vyjadřují potřeby a touhy obyčejných lidí, většinou napadáním vládnoucích elit a slibováním nesplnitelného. Nicméně termín také užívají politici, kteří se nebyli schopni vyjádřit k nějakým důležitým skutečnostem, k pokárání svých odpůrců za to, že se k těmto skutečnostem vyjádřili a politicky tak získali.

V Evropě termín postupně změnil svůj význam na něco, co vykazuje rysy toho, co se dříve v širším slova smyslu nazývalo jako „fašisoid" - směsice antidemokratických, etatistických, xenofobních, etnocentrických trendů, které se staví proti reprezentativním institucím, svobodným iniciativám, konkurenci a mnoha "západním hodnotám" jako je diverzita, tolerance a svoboda projevu. Taková definice zdá se škatulkuje populismus do výhodné, dobře známé ideologie, kterou lze vnímat jako atavistickou a vysoce nepříjemnou skutečnost. Silné tendence rozvíjející se tímto směrem ve východní Evropě2 poskytují, zdá se, pro kritické zhodnocení tohoto fenoménu nové pohledy.

Čtyři nápadné znaky populismu ve východní Evropě

Populistická hnutí ve východní Evropě vykazují některé společné, jednoduše identifikovatelné atributy.

První ze znaků je důraz na obnovení „státnosti.“ Termín státnost je těžko přeložitelný a slovníková definice nedokáže vysvětlit jeho důsledky. V pozdně komunistickém období byl termín hojně užíván k rozlišení mezi tradičním státem (tj. "kapitalistickým" nebo "feudálním"), který byl oficiálně odsuzován a důležitostí nějaké formy státního zřízení. Postupně se význam přesunul z očekávání pravidel, bezpečnosti a určité míry solidarity k ideji státu, jež má za úkol „dávat“ práci, kulturu, budoucnost a individuální naplnění. Během přechodného období na počátku 90. let 20. století se zdálo, že to emocionálně koresponduje se smýšlením mnoha občanů v tom, že byli opuštěni, nikdo se o ně „nestaral" jako to dělával stát a strana. Populismus využil faktu, že pro mnoho lidí bylo po dvou generacích komunismu přechodné období matoucí. Dvacet let je z historického hlediska krátká doba, mnoha dospělým lidem přišlo jakoby jejich životy byly rozpůleny. Kromě toho, jakmile se tito lidé ocitli před některým z početných problémů, cítili potřebu se ptát: Jsem na vině já? Nebo někdo jiný? Pro jejich selhání poskytovala tato chybějící státnost uspokojivé vysvětlení. Jakmile se toto ve společnosti etablovalo, staly se veškeré etatistické koncepce akceptovatelnější. Tím novým elementem zde nebyla podstata etatistické koncepce, ale vášeň, se kterou se hledal návrat k čemusi údajně ztracenému během přechodného období. To přirozeně obralo přechodné období o velkou část morální hodnoty a oživilo tendenci zapojit stát do co nejvíce občanských aktivit.

Druhým ze znaků východoevropského populismu je „protizápadní smýšlení“. Populismus stál proti změnám v nových evropských demokraciích namířených k jejich přeměně v "Západní“ národy (k vyjádření tohoto byl politicky korektní způsob „připojení k Euroatlantickým strukturám“). Cílem nebylo jen stát se demokracií; například Indie je sice demokracií, nicméně nikdy nebyla modelovým příkladem. Cílem ani nebylo stát se volnými trhy; Kolumbie je volným trhem, nicméně nikdy nebyla modelovým příkladem. A cílem nebylo ani zbohatnout; Kuvajt a Japonsko jsou bohaté státy, ale ani jeden nebyl modelovým příkladem. Nedostatek nových idejí ve východoevropských revolucích, jež udivil Ralfa Dahrendorfa3, byl prostě přirozený. Tyto země se k rodině připojovaly, nevytvářely ji. Populističtí vůdci inklinovali k tomu, aby prezentovali integraci jako zneužívání nebo destrukci neocenitelných národních bohatství a euroatlantickou solidaritu jako formu rezignace srovnatelnou nebo ještě horší, než tu spojenou se Sovětskou nadvládou a invazí Rudé armády. Kombinovali protikomunistickou a protisovětskou rétoriku (bez toho lze stěží vysvětlit, kde bylo před přechodným obdobím údajné bohatství skryto) s dojímavým porozuměním pro „Nové Rusko", které prezentovali jako jedinečnou sílu stojící proti „imperialistickým" tendencím Západu.

Tento protizápadní postoj je přirozeně protievropský, ale především protiamerický. Spojené státy mohou být obviněny ze všech smrtelných hříchů při odklonění se od dobré evropské tradice, ovšem jakmile jsou kritizovány Spojené Státy, útok je tak veden i proti Evropě. Jinými slovy, tím že se populisté mračí na „zavedení“ západních standardů a pravidel napadají samu podstatu volby učiněné novými demokraciemi.

Třetím znakem populismu je „nacionalismus“. Populistické stanovisko. "Jsme mnohem lepší než ti ze Západu“ (pojem používaný ke zmírnění pošramocené sebeúcty) je jednoduše transformován v nenávist a identita je přeměněna v zavržení norem a hodnot liberální demokracie, v protiamerický a protievropský sentiment. Patriotismus se s rozčarováním ze současného stavu a strachem o budoucnost stává zjevně etnocentrický.

Nenávidět Romy je jednoduché kdekoli, i ve Slovinsku a České republice. Turci (v Bulharsku) nebo Maďaři (v Rumunsku a na Slovensku) jsou jednoduchými cíly z historických a náboženských příčin. Znovu se objevuje antisemitismus – dokonce i v zemích, kde býval spíše neznámým pojmem jako Bulharsko4. Tyto pocity nejsou příliš odlišné od těch vyjádřených Jean-Marie Le Penem ve Francii nebo Jörgem Heiderem v Rakousku; i když ve východní Evropě se otázky etnické nadřazenosti jeví více otevřeně jako kompenzace za silný komplex méněcennosti a nesou více vyslovené nostalgie (tj. „byli jsme skvělí" nebo "byli jsme oběťmi celosvětového spiknutí někdy v posledních několika staletích nebo tisíciletích“). To nevytváří impuls k žádným vlasteneckým činům; pouze přiživuje nenávist k ostatním a dovoluje povstat předstíranému volání po pozornosti a národní bezpečnosti. (Je příhodné vzpomenout Johna Lukacse a jeho rozlišení mezi patriotismem coby udržením hodnoty a dobrého stavu komunity a nacionalismem – coby agresivním expansionistickým trendem).5

Čtvrtým rysem je antisystemismus nebo antiinstitucionalismus. Populisté často mluví o zkorumpovanosti a neefektivitě demokratických institucí (a dostává se jim masové podpory z médií, která se na takováto témata také soustředí). Obecné poselství ovšem není namířeno proti korupci, ale proti institucím. Tvrdí, že politici jsou už z podstaty parazité zaujatí pouze svými egoistickými cíly, politické strany nejsou ničím jiným než nástroji k udržení zkorumpované elity u moci a instituce jsou pouhou tváří skrytých machinací té samé elity. Takovýto styl jazyka se perfektně hodí pro mysl zvyklou na marxistické definice státu jako nástroje pro utlačování jedné třídy druhou, nebo zákona jako nástroje vůle dominantní třídy. Konspirační smýšlení je dobře známé po celém světě a módní i v Hollywoodu. Pro marxistickou mentalitu je to standardní proces fungování, který je možné se naučit a rozšířit mnohem jednodušeji než kterýkoli jiný koncept.

Populistickému směru smýšlení slouží dobře módní kritika reprezentativních institucí spojená s voláním po přímější demokracii. Navzdory své etnocentrické a pravicové nebo i protikomunistické rétorice mají současní východoevropští populisté silně leninský přístup k politice. Bojují proti bohatým (ať už jim říkají kapitalisti, plutokrati, zkorumpovaná elita nebo "comprador bourgeoisie") a tvrdí, že brání „lid" s třídní horlivostí (i když tvrdí, že nevěří v třídní boj). Více či méně odmítají parlamentarismus, nevěří v dělení moci a nabízejí spasitelská řešení sociálních problémů definovaná jaké "nové čisté hnutí“ (tj. odlišné od „starých zkorumpovaných politických stran“) nebo "důvěryhodný vůdce lidu“ (tj. spasitel, diametrálně odlišný od politiků).6. Nicméně řešení ve stylu „čisté hnutí“ a „důvěryhodný vůdce" slouží jako dobrý základ pro zanedbání právního státu.

Totalitní rozměr

Charakteristikou se populismus silně podobá praktikám dobře známých totalitních režimů dvacátého století.7 Nicméně postrádá ucelenou organizovanou doktrínu, jež byla typická pro komunismus a nacismus (ovšem nikdy ne pro to, co nazýváme fašismus).8 Avšak jakkoliv neupřímně slouží populističtí vůdcové přímým demokratickým postupům, jejich spasitelský popis úkolů státu, jejich vyjádřená touha po ovládnutí ekonomiky a médií, jejich trvání na státních procedurách proti lidem, kteří se odklonili od toho, co je považováno za národní ideály a obviňovací jazyk, jež používají pro všechny "služebníky" Západu (nebo dokonce ještě častěji pro americký imperialismus a sionismus) jasně ukazují, že východoevropský populismus v sobě nese podezřelou totalitní tendenci, řekneme-li to velmi mírně. Mnohem více se nabízí považovat to za zbytek východoevropských totalitních dějin, ale takové snadné vysvětlení může být zavádějící. Jakmile se jednou dokázalo, že totalitní praktiky jsou součástí moderní doby,9 jeví se jako mnohem rozumnější zjistit, zda tyto tendence nejsou životaschopné a tudíž odsunuty do budoucnosti, než je hned odeslat do propadliště dějin a vypořádávat se s nimi pouze jako s pozůstatky. Nebylo by moudré předpokládat, že totalita dospěla ke konci a už se neobjeví v jiné podobě, ani po pádu velkých totalitních doktrín dvacátého století.

Jistě bychom se mohli vyhnout akademických diskusím tím, že bychom termín „totalita“ ponechali historii a vynalezli – v nové postmoderní epoše – nějaký nový „post-něco“ název pro tuto přítomnou hrozbu. Taková metoda může být lákavá, až na to, že by připravila všeobecné publikum o snadno přestavitelný vztažný bod. Domnívám se (společně s Juanem J. Linzem, který popisuje nadšení, s jakým byly totality ve 20. století přijímány)10, že psychologické prvky (jak emocionální tak kognitivní) totality jsou silné a neměly by být opomíjeny.

Už od dob Hannah Arendtové kladou badatelé zvláštní důraz na státní mašinérii teroru a masové represe typické jak pro komunismus tak nacismus.11 Není pochyb o tom, že teror a represe mohou být přirozeným výsledkem totalitního přístupu k moci stejně jako koncentrační tábory (v jejich známé formě nebo v jiných možných podobách). Avšak podstata totality jako formy vlády spočívá ve vztahu mezi státem a jednotlivcem. Fascinace rolí státu je něco více, než jen vytvoření represivního režimu. Totalita je militantně anti-individualistická – ne v klasické antické tradici vyžadující oběť jednotlivce pro komunitu, ale kladoucí důraz na závislost a vděčnost (pomocí idejí jako „strana ti dala příležitost ke vzdělání“ nebo „stát poskytuje mladým párům byty“): Výsledkem je zanedbávání pravidel a práv jednotlivce a umenšení jeho iniciativ.

Nejefektnějším rysem totality je však to, co Arendtová ilustruje na obrázku cibule: tendence nastolit rozvrstvené sdělování důležitých informací vedoucí ke zkreslenému obrazu reality jak v kognitivním tak emocionálním smyslu12. Zde bychom neměli očekávat, že v 21. století uvidíme jasné příklady nacistické nebo komunistické propagandy či cenzury. Mít k dispozici rozhlas je jiné, než mít rozhlas i televizi a diametrálně odlišné, než mít k dispozici internet. V této chvíli si člověk může pouze představovat, jak přesně bude vypadat prezentace zkresleného obrazu reality v nadcházejících letech. Jasná je jedna věc: pluralismus názorů na internetu nezaručuje, že bude překonáno manipulování s informacemi.

Celkově by pak bylo poněkud matoucí omezit definici totality na nejpodezřelejší rysy režimů uplynulého století.

Pravicový nebo levicový populismus?

„Oblíbené nepochopení, které klade obzvláštní důraz na to, zda je určitá totalita „pravicová“ nebo „levicová“ jen přispívá k všeobecnému zmatku při posuzování hrozby, kterou populismus představuje.“

Oblíbené nepochopení, které klade obzvláštní důraz na to, zda je určitá totalita „pravicová“ nebo „levicová“ jen přispívá k všeobecnému zmatku při posuzování hrozby, kterou populismus představuje. Populistické slogany, často ideologicky flexibilní, mohou zdůrazňovat myšlenky jako „přestaňte poskytovat výhody Romům“, „seberte úvěrovým milionářům ukradené peníze“, „boj za obnovení nezávislosti a slávy národa“ nebo „boj za vymanění se ze sevření amerického imperialismu“ ale nejčastěji používají tyto všechny.

Populistické strany zformované ve východní Evropě v 90. letech 20. století vycházejí ze skupin, které mají původ jak v politické pravici tak levici. Ačkoliv ve své agendě používají nacionalistická prohlášení, měli v prvním desetiletí 21. století všechny důvody k tomu, aby spolupracovali jeden s druhým i přes hranice, což pro ně znamenalo éru spolupráce, která vyvrcholila v roce 2007 utvořením skupiny v Evropském parlamentu, která zahrnovala populistické strany jako jsou Romania Mare a bulharská Ataka stejně jako Le Penova Národní fronta.

Ataka vedená Volenem Siderovem získala v parlamentních volbách v roce 2005 a ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2007 více než 7 procent hlasů voličů a měla kandidáta, který prošel – i když s velkým rozdílem (okolo 50 procent) - do druhého kola prezidentských voleb v roce 2006. Je jednou z nejnovějších populistických stran ve východní Evropě. Jejímu vzniku předcházela protiromská, protižidovská, protizápadní a privatizačně protikorupční televizní kampaň jejího budoucího vůdce (jejíž sponzoři zůstali utajeni).

Romania Mare vedená až donedávna Corneliem Vadimem Tudorem patří k nejstarším populistickým stranám. V jednu dobu (1993-1995) byla součástí levicové koalice a pak hrála vášnivě na notu iredenty, čímž získala největší počet hlasů v prezidentských volbách v roce 2000 a 13 procent v parlamentních volbách v roce 2003.13 Podle všech pravidel, přinejmenším co se týče problematiky Velkého Rumunska a historické slávy Bulharska, by tyto dvě strany ze sousedních zemí měly být v konfliktu, ale nikdy k tomu nedošlo. Mohou sloužit jako dobrý příklad populistických stran, které – s ohledem na zázemí jejich vůdců – sedí na opačných stranách téže chodby (napravo respektive nalevo), ale i tak vykazují nápadné podobnosti ve všem s výjimkou představy o hranicích svých dvou zemí. Kariéry jejich vůdců jsou taktéž názorné. Levicový Vadim Tudor, který psával ódy na Elenu Ceausescu, a "demokratický" Volen Siderov (bývalý šéfredaktor novin Demokracie) náhle vyměnili svoji věrnost a stali se etnocentristy, antisemity (s tendencí utlumit tento konkrétní tón po vstupu do Evropského parlamentu, když se ukázalo, že tento postoj je tam zcela nepřijatelný), a především začali být proti Západu, proti Evropské unii a proti NATO.

Na Slovensku vychází současná vláda, která se dostala k moci po roce 2006, z levicové koalice, sociálních demokratů, včetně dvou nacionálních stran se silnými etnocentristickými (protiromskými, protimaďarskými) tendencemi. Premiér Robert Fico se veřejně vyznal ze svého obdivu k Muammaru Kaddáfímu. Jeho obdiv k Vladimiru Putinovi lze předpokládat. Jeho chování odpovídá výše popsaným charakteristikám. Nicméně od jeho vlády se neočekává, že napáchá více škody, než už udělala a on sám je pohodlně definován jako „měkký“, „mírný“ nebo „sociální populista“.16

Někdo se může ptát, proč musíme těmto jevům věnovat zvláštní pozornost. Někteří mohou říkat, že jak komunismus tak nacismus jsou extrémně nepříjemnými fenomény, které už byly podrobně studovány a existuje velká pohotovost, pokud jde o veřejné mínění, se s těmito jevy vypořádat. Jejich pozůstatky zjevně nacházejí absurdní kombinace, jen aby prostě přežily, ale to je jen známka jejich zániku. Avšak nemělo by se zapomínat na jejich schopnost působit problémy, zejména vezmeme-li v úvahu bouřlivý nacionalismus, který nedávno zplodil tolik násilí a ničení v bývalé Jugoslávii.

Druhou ze tří částí tohoto textu zveřejníme ve čtvrtek.

_________________________

Poznámky

1 Ivan Kraste, „NATO in the Age of Populism“, přednáška v Rize, schůzka NATO – Riga, Lotyšsko, 28. listopadu 2006.

2 Používám termín východní Evropa místo populárnějšího východní a střední Evropa, protože ať už jsou rozdíly mezi zeměmi, které se připojili nebo chtějí připojit k Severoatlantické alianci (NATO) nebo Evropské unii jakékoliv, podobnosti související se společnou komunistickou minulostí a jejím dědictvím napovídají bohužel více. Navíc znovuzavedení termínu Mittel-Europa mate diskusi konotacemi o střetu civilizací.

3 Ralf Dahrendorf, Reflections on the Revolutions in Europe: In a Letter Intended to Have Been Sent to a Gentleman in Warsaw (New York: Time Books, 1990).

4 Bulharsko bylo jedinou zemí v Evropě, která dokázala zachránit asi 50.000 Židů před deportací do Hitlerových táborů smrti všeobecným a institucionálním úsilím a válku zakončilo s větší židovskou populací, než mělo na jejím počátku.

5 John Lukacs, Democracy and Populism: Fear & Natref (New Haven, CT: Yale University Press, 2005), 36.

6 Sorin Antohi a Vladimir Tismeneanu, ed., Between Past and Future: The Revolutions of 1989 and Their Aftermath (Budapešť: Central European University Press, 2000).

7 Na rozdíl od všeobecně přijímaného názorů komunismus nebyl nepřítelem silných nacionálních a etnocentrických tendencí, i když komunistické režimy manifestovaly povinnou příchuť rusocentrismu s ohledem na svoji slovanskou podřízenost Moskvě. Stačí zmínit směšná prohlášení, že všechny důležité vědecké objevy učinili nejprve geniální ruští rolníci. Komunistická xenofobie nebyla tak lehce zřetelná, když se skrývala pod rouškou třídní nenávisti. Avšak počínaje Stalinovými etnickými přesuny během a po 2. světové válce přes antisemitské procesy ve východní Evropě v 50. letech 20. století až po persekuci bulharských Turků v 80. letech komunistické režimy byly připraveny zapomenout na internacionalismus (jenž mohl fungovat pouze na čistě protitřídní and tedy protizápadní úrovni) a uchýlit se k násilí na etnické a kulturní úrovni jinak.

7 Umberto Eco, „UR-Fascism“, New York Review of Books, 22. června 1995.

8 Zygmunt Bauman, Modernity and the Holocaust (Ithaca, NY: Cornell University Press, 1989).

9 Juan J. Linz, Totalitarian and Authoritarian Regimes (Boulder, Co.: Lynne Reiner, 2000), 16.

10 Hannah Arendtová, The Origins of Totalitarianism (New York: Harcourt, Brace & World, 1968).

11 Hodnoty a vnímání normálnosti jsou také zkresleny a stimulují emocionální uspokojení tím, že je člověk pod útokem nebo utrží rány.

12 Hannah Arendtová, Between Past and Future: Eight Exercises in Political Thought (New York: Penguin Books, 1978), 99-100.

13 Ve volbách v roce 2008 klesla Romanian Mare na 3,15 procenta a v současné době nemá žádné zastoupení v národním nebo Evropském parlamentu. Bylo by však poněkud předčasné prohlašovat, že rumunské populistické hnutí bylo poraženo. Klesající popularita jejího vůdce Vadima Tudora může být jen výsledkem vzestupu jiného vůdce či populistické strany.

14 Tyto akce vykazují tendenci typickou pro mladé populisty v zemích snažících se o připojení k Evropě; často se snaží dokázat svoje právo být Evropany, i když prohlašují, že jsou protievropští. To jen prozrazuje hluboký smysl pro podřízenost, který je za jejich činy.

15 Jacques Rupnik, „The Populist Backlash in East-Cntral Europe in Democracy and Populism in Central Europe,“ v Democracy and Populism in Central Europe, ed. Martin Butora (Bratislava: IVO, 2007), 162.

16 Karl Olaf Lang, „Populism in „Old“ and "New“ Europe: Trends and Implications,“ v Democracy and Populism in Central Europe, 127-130.






Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy