Gordický uzel Bohuslava Sobotky.
Přejít dvacet metrů po žhavém uhlí, vyhrát světový šampionát ve víceboji, nebo se na jedno nadechnutí potopit na dno Bajkalského jezera. To vše by pro hejtmanku Janu Vaňhovou byly mnohem snazší úkoly než ten, který před ní postavil šéf strany Bohuslav Sobotka.
V případě vítězství v nadcházejících krajských volbách mají sociální demokraté hledat podporu všude jinde, jen ne u potápějící se ODS. Jako příklad nevhodné spolupráce zmínil pan předseda právě dosavadní propletené vedení Ústeckého kraje.
Jak se má ale sociální demokracie na drsném severu osamostatnit, když její vazby na šíbry ODS jsou tak silné? Jak má proběhnout její emancipace, když celý kraj je zpoza krajského vedení veden kmotry? Současná spolupráce je přeci výhodná pro všechny zapojené ( a těch je dost) a přitom plně funkční.
Vždyť právě slábnoucí ODS má dlouhodobě to správné know how na „nakládání“ se svěřenými veřejnými prostředky. Co by si bez těchto občanských a demokratických specialistů po posledních vítězných volbách sociální demokracie počala? Sice sama dobře ví jak populistickou politikou nalákat voliče. K tomu obratně používá svůj aparát a naše prostředky. Voličů se naopak zoufale nedostává ve správě věcí veřejných jinak velmi „zkušené“ ODS. Spolupráce se tak sama nabízí. To dá rozum (není jasné, zda zdravý).
A tenhle fungující zamotanec, složitější Gordického uzle, by se měl rozmotat? Alexandr Makedonský neměl čas a tak slavný uzel na místo rozmotávání přeseknul mečem, neboli rozštípnul. On to měl ale snadnější. Nebyl zároveň součástí toho uzle.
A co má dělat chudák hejtmanka. Rozmotat to nejde. To již prokázala historie. A rozštípnout? To by bylo řešení. Mohlo by to prospět nám všem, kteří zde žijeme. Ale bolet by to mohlo. A hodně moc. Dokonce i toho, kdo meč pozvedá a tne. Také by se mohli odseknout a nejspíš by se i odsekli ti nesprávní, jako je Novák, Oulický, Houska, Kouda. A hlavně by se tak, nedej přírodo, mohla vytratit ta správná motivace, pro kterou ti zauzlovaní nastavují svou pověst ve veřejné funkci.
Janě Vaňhové není co závidět. Můžeme jí jen popřát hodně štěstí s tím řešením Gordického uzle naděleným Bohuslavem Sobotkou.
Jsme v ráji, kolem hlav poletují kolibříci.
V naší krásné malé zemi mě již jen tak něco nepřekvapí. Nepřekvapilo mě, že policie byla poměrně hodná na pana Janouška, ani fakt, že se pan exprimátor v kauze odposlechy brání tak podivným způsobem. Není prý, až tak velká lumpárna to o čem si kolibřík s mazánkem povídali, ale rozhodně je zločin, že se o tom veřejnost dozvěděla.
Také mě z úst hradního pána nijak nepřekvapilo, že největším ohrožením demokracie není lhát, podplácet, krást a podvádět, ale propálit to veřejnosti. Nicméně s ohledem na fakt, že Václav Klaus je znám absencí zdravého humoru, bych tento výrok, ovšem s přesnější citací, nominoval na vtip roku.
Jsou však s podivem věci, které mě přes léta zkušeností ještě i překvapí. Občanští demokraté žádají Pavla Béma, aby se vzdal funkcí včetně poslaneckého mandátu. Proč?
Cožpak Pavel Bém se nějak zvláště vymyká praktikám běžným v ODS? Cožpak nemá každé větší město své mazánky a kolibříky, kteří rádi pomohou, když mohou a poradí vedení města, kraje, nebo i vládě jak nejlépe zemi v jejich prospěch spravovat?
Třeba kolem Hluboké je zrovna výborný biotop pro výskyt kolibříků. A Ústí nad Labem má rovnež svého mazaného kolibříka. Dokonce ten vzácný ptáček žije v chráněné krajinné oblasti. Zástupy volených zástupců a komunálních či státních úředníků s nadšením nastavují slech jeho švitoření. Teplického mazánka Petra Bendu si Jiří Paroubek tak oblíbil, že si je vzal do své nové strany. A hejtmanka Vaňhová? Ta má také svého nerozlučného mazánka Romana Housku.
A co chomutovský kolibřík Alexandr Novák, nepravomocně odsouzený za zpronevěru čtyřiceti miliónů k jen pětimiliónové pokutě? To je ptáček pan Nováček. Naposled zpíval do oušek sociálním a občanským demokratům ve vedení města Chomutova, že by si měli na uvolněné místo ředitele městských lesů vzít jeho člověka, bývalého železničáře. Že nemá kvalifikaci, odbornou způsobilost ani praxi v oboru? To nevadí. Ale má jeho důvěru, a to je pro radní podstatné.
Ten dnes nejslavnější mazánek také přeci cestovateli pomáhal s obsazením volného ředitelského postu VZP. Proč tedy v ODS vadí jen jeden konkrétní kolibřík?
A kontrolní otázka nakonec. Co z takové pomoci mají kolibříci? No přece dobrý pocit. A taky si sem tam ponoří sosáček do květu a cucnou si „ sladké šťávy“ na naší zahrádce. Nejsme jako v ráji? Všude kolem nás mazaní, mazající a někdy z toho sání namazaní kolibříci.
Klausovo deja vu.
Krást je v tomto státě normální. Tím, že ukradne protokolární pero, to koneckonců deklaruje i jeho prezident. Mnohem bezpečnější je ovšem krást hodně. Ve stamilionech, případně miliardách. Pak se s jistotou nevyšetří nic, i kdyby se měli státní zástupci povyházet, nebo přeházet.
Je-li nějaká kauza příliš citlivá, “odkloníme“ pozornost běžných občanů jinam. Třeba k nepřizpůsobivým občanům. Ti přeci zneužívají naše peníze, odírají náš rozpočet o sociální dávky, jsou zhoubou veřejných rozpočtů. Vlastně mohou za krizi v Evropě.
A přizpůsobiví občané? Ti v jejich vlastním pojetí veřejného zájmu spravují a rozdělují veřejné prostředky. Jaký je vlastně rozdíl mezi zneužíváním veřejných prostředků prostřednictvím různých sociálních dávek a zneužíváním veřejných prostředků prostřednictvím veřejných zakázek? Pravděpodobně kvantitativní. Přes veřejné zakázky je“ odkloněno“ mnohem víc. Proto taky si na ty druhé nedošlápne exekutor. On by ty prachy asi nepobral.
Ale buďme v klidu. Až na ty nepřizpůsobivé není čeho se bát. Špinavé peníze hradní pán nezná a korupce se podle něj zveličuje. Premiér zase spolu s Veřejnými věcmi oznámí, že s korupcí úspěšně bojují. Tedy opravdu není čeho se bát.
A všichni vlastně mohou být v klidu. Jen prezident se diví a je zaskočen odstoupením německého kolegy. Taková lapálie. A taky trochu déjá vu. Když pro lapálii Watergate odstoupil Richard Nixon, psal, či snad dokonce volal do Spojených státu tehdejší šéf Kremlu, a také se velmi podivoval nad malichernostmi, pro které odstupuje americký prezident.
Tak nevím, máme emigrovat, nebo se s tím dá něco dělat?
Zhoršíme dostupnost vzdělání, ale ušetříme…… a krást můžeme dál.
Reálně hrozí, že nad nejnovějším nápadem ministra školství si ukroutí hlavu i opeřený krutihlav. A ten ji přitom dokáže bez rizika otočit téměř kolem dokola. Což teprve hlavy učitelů, žáků, rodičů žáků, prostě obětí bizarních experimentů ministra Dobeše.
Školy by již neměly být státem financovány pouze příspěvkem na žáka, ale budou navíc zvlášť trestány za nižší počet žáků ve třídě, než je ministerstvem stanovený optimální stav.
Je řada pedagogů, kteří by rádi drželi nižší počet žáků ve třídách, neboť kvalita výuky je pro ně výše než ekonomika. Za stávajících podmínek to možné je. Při realizaci nového nápadu to v mnoha případech možné nebude. Platí sice, že vzdělání především, ale můžeme se spokojit i s druhým místem. Na prvním jsou úspory a rozumná rozpočtová politika. Veřejnost je třeba přesvědčit, že druhé místo je také krásné. I druhým místem lze dokázat, že máme zájem na podpoře vzdělání. Nakonec je to přeci vklad do našich dětí, do budoucnosti.
Jaký však bude ve skutečnosti dopad Dobešových změn. Jsou školy v malých obcích a menších městech, které požadovanou normu třídožáků splnit nemohou. Pan ministr proto rychle přispěchal s optimálním řešením. V takovém případě může školu dotovat obec. Dovedu si živě představit Prahu, Plzeň, Brno, jak přispěje do rozpočtu školy. Tam to ale nebude zapotřebí. A co třeba různé Kotěhůlky v Krušných, Jizerských, Orlických a jiných horách. Při současném nespravedlivém rozdělování daní malé obce dostávají výrazně méně na hlavu než velká města. Místo napravení těchto křivd budeme z rozpočtů malých obcí tahat ještě více. A když obec několik set tisíc ročně navíc neutáhne? Škola se zavře. Žáci si přeci mohou přivstat, prošlapat si sněhovou vánicí cestičku k autobusové zastávce a dojet patnáct, dvacet kilometrů do městské školy. Občasnou kalamitu navíc jistě děti s radostí uvítají. Peníze na dopravu vytažené z kapes rodičů jsou vlastně protikrizovým opatřením a na každý pád tím vším zvýšíme HDP.
A co na to chudák krutihlav?
Všichni, myslím i včetně krutihlava, jsme schopni pochopit, že boj s krizí něco stojí a může i bolet. Některé věci, nebo služby budou dražší, nebo nebudou. Týká se to ale všech? Není to tak, že po boji s korupcí budou chudí chudší a bohatí mnohem bohatší?
Evropská unie podporuje vzdělávání. Miliardy se hrnou do české kotliny takovým tempem, že to ministerstvo nestačí zúřadovat. Pomáhá kdo má ruce a nohy. Firma, která staví asi kvalitní, ale v každém případě pro nás všechny velmi drahé silnice se dala na vzdělávání pro konkurenceschopnost a realizuje nákladný projekt za miliony, aby středním školám přiblížila strojírenství. Vrchní, který již v minulosti vícekrát společnosti ochotně „pomohl“, například si za hubičku pronajal areál chomutovského Kamencového jezera, který mu navíc kamarádi z radnice dál bohatě dotují, má s dotacemi velké zkušenosti. Tam kde jiní dostali z fondu hejtmana na školy a nemocnice sedmdesát procent, dostává on na své podnikání stoprocentní dotaci. Je tedy dost „kvalifikovaný“, aby v rámci operačního programu vzdělávání pro konkurenceschopnost realizoval projekt Metodika pro lesnické školy za dvacet pět miliónů z EU. Firmy, které si v Ústeckém kraji rozebraly stovky miliónů z tohoto zdroje by se daly spočítat na prstech jedné ruky. A také k jedné ruce patří. Tím se vše vysvětluje. Ministerstvo školství ušetří státu stamilióny, vytahá peníze z malých obcí, zkomplikuje život rodičům a žákům, a také zruší mnoho malých vesnických škol. Do EU pěkně odvedeme naše státní peníze, které se nám vrátí formou evropských dotací, za které některým z nás naši kmotři dovolí vyrobit pěkné mnohamilionové vzdělávací DVD.
No, nekupte to, když je to tak laciné.
Neprakta a mé bohatství.
Bohatství měří každý člověk po svém. Pro některé z nás jsou to konta v bance, nejlépe v zahraniční, sbírka aut nebo domy v Toskánsku. Pro jiné rodina. A do této skupiny se s dovolením počítám i já se svými přáteli.
S bohatstvím jiných pak bývá spojena závist. A závist může být také různá. Například ve mně hlubokou závist vyvolává má kamarádka Mirka, když mě dráždí vyprávěním o tom, jak potkala na Kampě Jana Wericha. Toto bohatství mně již navždy zůstane odepřeno. Přesto se necítím být chudým. Psal jsem si se světoznámými zoology minulého století Geraldem Durrellem a Bernardem Grzimkem, setkal jsem se s významnou primatoložkou Jane Goodalovou, nebo tibetským Dalajlámou. Při několika afrických výpravách jsem byl v milé společnosti profesora Zdeňka Veselovského. Těch báječných lidí a osobností, které jsem potkal, bylo mnoho. A s každým takovým setkáním, rozhovorem, či jen dotekem rostlo mé bohatství.
Na jeho hromadění se nesmazatelnou měrou desítky let podílel přítel, jehož jméno mám za synonymum renesančního člověka. Sešli jsme se kdysi v minulém tisíciletí nad sbírkou lebek. Dostal jsem od něj k dvacátým narozeninám lebku mravenečníka stromového a k jeho šedesátinám jsem mu na oplátku věnoval tapíra indického. Jeho znalosti přírody mě při každém setkání znova a znova překvapovaly. Na mojí promoci mně přivezl lebku jeskynního medvěda, a když za mnou přijel na vojnu do Doupovských hor, zabývali jsme se tokajícími tetřívky a hnízdy černých čápů. Křtil mnoho zvířat v chomutovském zooparku a byl také čestným členem Nadace na ochranu fauny Evropy.
Přírodou ovšem jeho znalosti zdaleka nekončily. Každého dokázal ohromit svými znalostmi umění, historie, etnografie. Nejvíce byl však znám jako vynikající karikaturista. Jeho Sek, Zula a pravěká zvířata, čerti, upíři a jiná strašidla, dokonalé zvládnuté starověké i středověké historické postavy, krásné nahé ženské i tlouštíci, ti všichni rozesmávali celé generace. Méně lidí vědělo, že jako výtvarník se zapsal také u divadla a filmu. Málokdo si dnes dovede představit vánoce bez Šíleně smutné princezny. Také tuto, dnes již klasickou pohádku svými návrhy kostýmů a scén významně ovlivnil právě Jiří Winter, obecně známý pod pseudonymem Neprakta. Byl člověkem tak činorodým, že ani po desetiletích našeho přátelství nemohu říci, že vím, kde všude zanechal svou nezaměnitelnou a nesmazetelnou stopu.
Jednou, bylo to v polovině osmdesátých let, jsme spolu jeli do Dvora Králové navštívit Josefa Vágnera. Pozorovat setkání dvou takových osobností byl koncert. Řeč se po nějaké době stočila od zvířat na politiku a pan domácí si posteskl, že režim je tak zakonzervovaný, že se nedožijeme jeho konce. Neprakta oponoval s ironickým nadhledem tím, že bylo zajímavé a někdy dokonce i zábavné pozorovat, jak se tady režim chopil moci, jak tu přežíval, ale po těch všech letech by bylo nesmírně smutné nedočkat se jeho konce.
Optimistický odhad smíchaný s dávkou černého humoru byl naštěstí pro všechny správnější. Ještě dlouhou řadu let jsem si mohl, díky němu, při každém našem dalším setkání rozšiřovat své obzory, bohatnout a zároveň se s ním dělit o své zážitky z cest, radosti z nových přírůstků do sbírek, nebo starosti kolem záchranných projektů a zvířátek vůbec.
Když jsem jej před několika dny navštívil ve Střešovické nemocnici, tiskl mi při loučení dlouho a silně ruku. Ten stisk se mi vryl do paměti jako tečka za vším, čím mne v životě obohatil.
I pro nejlepšího z ministrů je obtížné zvyšovat národní sebevědomí v Česku.
Většina společnosti považuje naší ekonomiku, správu věcí veřejných, morálku volených činitelů, ale i prostou náladu spoluobčanů ve vztahu k současnému dění za řekněme ne ideální. Je sice pravda, že vždy může být hůř, ale mnozí si v současné době myslí, že již ne o moc.
Jednoduchý recept na řešení přitom neexistuje. Nejlepší cesta z pekla je vychovat lepší, korupcí, klientelismem, sobectvím a nesnášenlivostí nezatíženou generaci. Jinými slovy mnohem větší podpora vzdělávání.
Musím se ale přiznat, že po představení připravovaných změn v našem školství začínám propadat beznaději. Základem výuky prý bude, dle zpráv z ministerstva školství, na příště matematika, jazyky a výuka národního sebevědomí.
Proti matematice, českému i jiným jazykům nelze nic namítat. Ovšem absenci povinné výuky přírodních věd považuji za problematickou. Nehrozí pouze, že i vysokoškoláci budou vránu pokládat za samici od havrana a srnu od jelena. Věc je mnohem složitější. Budeme vychovávat úzké specialisty, jistě skvělé odborníky v oboru, kteří však nedokáží výsledky své práce zasadit do širších souvislostí. Ty nejlepší myšlenky, objevy a vynálezy se pak mohou velmi snadno obrátit proti člověku a principu trvale udržitelného života. Příkladem může být kácení primárních lesů pro výrobu biopaliv z palmy olejné, stavby solárních elektráren na zemědělské půdě či nakládání s biotopem národního parku jako s hospodářským lesem. Navigace v každém autě ještě neznamená, že se obejdeme bez zeměpisných znalostí. Tak výrazným zásahem do základního školství může velmi snadno dojít k naprosté devastaci základních znalostí příštích generací, a to pod odborným dohledem poradce Václave Klause mladšího a s požehnáním hradu.
Zavést povinný předmět výchovy k národnímu sebevědomí pak považuji za kuriozitu podtrhující hloupost připravovaných změn v základním školství.
Jistě, že by velkým národům, jako jsou Američané, nebo Rusové, slušela špetka národní skromnosti a nám naopak trocha národní hrdosti.
Ale na co máme být hrdi? Lidé potřebují příklad. Mají být tím příkladem netolerantní lidé budící kolem sebe nesnášenlivost vůči odlišnostem, nebo lidé, kteří jsou úspěšní ve využívání a zneužívání národních respektive evropských dotací? Máme snad být hrdi na to, že naši čelní představitelé pomáhají, nebo nečinně přihlížejí, rozebírání veřejných prostředků, a způsobují tak národnímu hospodářství škody daleko přesahující částku sto miliard korun ročně, což ostatně zhruba odpovídá výši schodku státního rozpočtu? Máme být hrdi na kuriózní vystupování našeho prezidenta ve světě, jehož pověst dávno předčila slavného hradního šaška Žita? Prezidenta, který nerozlišuje čisté a špinavé peníze, nevysvětlil podivné financování své strany a nakonec trapným zcizením cenného protokolárního pera stvrzuje, že krást je normální. I pro „nejlepšího polistopadového ministra školství“ bude obtížné zvyšovat národní sebevědomí v Česku.
Kdy je možno beztrestně zveřejnit, že prezident je lump.
Milan Knížák bude žalovat Davida Černého. Prý proto, že o něm v televizním dokumentu před národem prohlásil, že je ču… Tato zpráva se objevila na všech možných serverech s podrobným vysvětlením a citací.
Ivana Řápková v minulosti žalovala kdekoho, třeba i univerzitu, a nejnověji bude prý žalovat nevládní organizaci a také Ondřeje Lišku. Důvodem je, že ji nejen mají za nekompetentní poslankyni, ale především to o této kontroverzní političce veřejně říkají.
Také jsem kdysi uvažoval, zda Ivanu Řápkovou nežalovat. Potřebovala mne zbavit přízně veřejnosti a tak o mne, krom jiných nesmyslů řekla, že jsem falšoval smlouvu. To byla velmi snadno prokazatelná a žalovatelná lež. Novináři se toho chytili a lidé doporučovali, že by se to žalovat fakt mělo. Po zralé úvaze jsem dopěl k názoru, že i tak přetížené soudy by nakonec po dlouhé době neudělaly nic jiného, než potvrdily již obecně známou skutečnost, že exprimátorka lhala. K čemu tedy žaloba, když to všichni vědí?
Proč se stále někdo ohání ochranou osobnosti a poškozením dobrého jména, často pak ti, kteří žádné dobré jméno nemají? Jednu výhodu tohoto počínání jsem pochopil při své první návštěvě Zimbabwe. Předesílám, že to není výhoda pro žalující. Náš tehdejší velvyslanec mi se smíchem ukazoval novinový článek zabývající se urážkou hlavy státu, diktátorského prezidenta Roberta Mugabe. Jakýsi opoziční aktivista o něm prohlásil, že je lump. Všechny noviny v zemi pak mohly svobodně a hlavně beztrestně psát, že prezident je lump, jak prohlásil ten a ten.
Nevím, zda svůj vulgární výrok David Černý pronesl s tak chladnokrevným kalkulem. Možná, že se nakonec bude muset i omluvit a něco zaplatit. Faktem ale zůstává, že ve všech médiích se opakovaně rozebírá, že Milan Knížák je ču…
Ivana Řápková, podá-li skutečně žalobu na nevládní organizaci, musí zákonitě počítat s tím, že národ bude bombardován informacemi o kontroverzní exprimátorce a nekompetentní poslankyni. Bude prostor pro rozebírání problematických projektů, napojení na podivné osoby apod. Když jiný člen stejné chomutovské potažmo ústecké partičky Roman Houska podává žalobu proti nařčení, že je kmotr, lze to přičíst jeho inteligenci a vzdělání. Paní poslankyně, při snad dvou dokončených vysokých školách, by si ovšem mohla mediální dopad pro její již tak pošramocenou pověst lépe spočítat.
Když nic jiného, tak by to ušetřilo práci naší justici, která má poslední dobou dost starostí sama se sebou.
Nepropadejme iluzi českého jara
Zdá se, že s nastupujícím jarem nejen pukají pupeny na stromech, z provoněné země se dere bujná tráva, ptáci řvou, že je to k nevydržení, ale také mnoho dějů ve společnosti jakoby naznačovalo, že začíná idylické období probouzení spravedlnosti a rozumu.
Cestou přes mrtvoly (nejen baobabů).
Před několika dny jsem při projíždění přes Horu svatého Šebestiána přemýšlel o rozdílech krajiny před a za potokem. Vesnice jsou za potokem upravenější, starousedlíci jsou tam motivovaní, aby si sídla podržela čistý krušnohorský ráz. Před potokem zůstalo mnoho budov po poválečném odsunu jejich majitelů za potok zpustlých. Lidé z vykořeněného kraje bez tradice nejsou s krajinou srostlí a vzhled vesnic podle toho většinou vypadá.
Ten rozdíl je ale i ve volné krajině. Cesty jsou tam za potokem nějak malebnější. Jsou totiž mnohem víc lemovány stromy. Krásné aleje starých lip, jasanů, dubů a podobných velikánů jsou pečlivě ošetřované a na mnoha místech dokonce dosazované. Proč se za potokem aleje hystericky nekácí? Zdá se, jakoby našim západním sousedům vůbec nezáleželo na zdraví a životech účastníků silničního provozu. Stromy u cesty jsou přeci, jak ví u nás mnoho silničních odborníků, životu nebezpečné. A nebo jim, tam za potokem, naopak na zdravé krajině a tím i zdraví záleží?
Projížděl jsem jednou krásnou pobřežní krajinou Mosambiku a najednou se mi naskytnul smutný obrázek. V několikakilometrovém úseku ležely podél cesty čerstvě pokácené staleté baobaby. Nešlo o bezpečnost, ale budování nového vedení. Obrovská těla byla poházena v krajině jak na bájném sloním pohřebišti. Z větví zlověstně trčících nad mrtvolami stromů smutně visely povadlé květy. Má první reakce byla, že to je možné jen v rozvojové zemi. Přeci by stačilo uhnout jen o pár metrů a desítky gigantických stromů mohly stát. Vzápětí jsem si vzpomněl na naše aleje a hluboce se zastyděl.
Zážitek se mi znovu připomněl při návštěvě Vietnamu. V hlavním městě nám tam představovali projekt ochrany pobřežních území, který počítá se zvýšením zalesnění celé země z nějakých 27 na 31 procent. Kořenový systém má bránit erozi, stromy mají pohlcovat CO2 a produkovat kyslík. Navíc jde o zkrášlení krajiny. Šlo o jakýsi komplexní pohled na věc.
Zdá se, že lidé za potokem se svými cestami lemovanými stromy by si s těmi z Vietnamu v tomto směru dobře rozuměli. Zdravá, a také hezká krajina je podmínkou trvale udržitelného života. Přitom vůbec nezáleží, zda jde o vyspělou, nebo takzvaně rozvojovou zemi. Jde o to, zda se problémy řeší snadno a rychle, nebo s ohledem na okolí a budoucnost. Jednoduchá a jednostranná řešení, např. cestou přes mrtvoly, ať již lip, nebo baobabů, prostě nebývají ty nejlepší.
PS: Aktuální případ se právě stal v Chomutově. Bourají zde krásný starý pivovar/viz můj předchozí blog/. Přitom pokáceli nejméně osm vzrostlých a zdravých lip. Nejstarší měla přes sto dvacet let. Zdá se, že Chomutov je příkladem místa vhodného pro život kmotrů, ale ne stromů.
Nevkusná absence vkusu.
Nedávno se v našich novinách objevily fotografie nového paláce ruského premiéra Putina. Leží u Černého moře, vystavěn v jakémsi retro stylu působí honosně a velmi draze. Mluví se až o miliardě dolarů. Proč novodobý monarcha nestaví nové sídlo, jako ukázku moderní architektury, nebo, chce-li tedy žít v prostorách připomínající carské Rusko, proč neopraví některý ze stávajících a povětšinou chátrajících paláců?
Období stalinismu nepřežilo mnoho památek. Trpěly především sakrální stavby, kláštery, kostely, ale i mešity, medresy apod. Jako symbol změny vztahu Rusů k historii a památkám jsem vnímal znovuobnovení zbouraného chrámu Krista spasitele v Moskvě. Podobně velkolepým projektem bylo postavení velké mešity v Kazani. Také v Iževsku byl nákladně obnoven zničený pravoslavný chrám. Potíž je v tom, že původní byl postaven k výročí založení zbrojního průmyslu krátce před první světovou válkou a jen o pár let později revolucionáři zbořen. Tedy žádná památka. Tehdy zasazený strom na místě původního chrámu pomohl později s vytyčením místa pro základy znovuobnoveného honosného chrámu.
Proč se však budují repliky zcela zničených staveb? Je v tom kus vzdoru, snahy zvrátit smutný osud zbořených památek, ale také demonstrace síly, pýchy a potřeby ukázat světu co si mohou dovolit. Mezitím se nedostává prostředků na investice do oprav mnoha poničených, avšak historicky nesmírně cenných skvostů. Odkládání jejich obnovy zvyšuje náklady, případně záchranu zcela vylučuje. Máme tady ukázkový příklad nedostatku citu, vkusu a špatného nakládání s veřejnými prostředky. Máme ale právo se nad tím vůbec pozastavovat?
V naší kotlině se minulí vládci předváděli světu záchranou děkanského kostela v Mostě, který posunuli ze středověkého jádra o pár set metrů dál, aby tak zůstal mementem na stovky padlých vesnic a jedno padlé okresní město. Jistě to byl ambiciózní a obdivuhodný projekt. Za prostředky vynaložené na tento přesun a celkovou obnovu chrámu by však bylo možné zachránit desítky kostelů, klášterů, hradů, tvrzí a zámků, které se v tomtéž období bez velké publicity ponecháni osudu, v tichosti rozpadaly.
A jak jsme svůj vztah k památkám, historii, krajině, prostě k našim kořenům změnili po revoluci?
Prodejní, skladovací a tovární haly zamořují volnou přírodu. Když už mají developeři zálusk na projekt v zástavbě, většinou bez citu odstraňují stavby, které by po opravě mohly zachovat duši a zvýraznit jedinečnost obce. V Praze se bojuje o nádraží na Žižkově, v Jirkově byl starý pivovar nahrazen montovaným supermarketem. Ve Vyškově padl cukrovar, v Chomutově na místě velké secesní vily stojí Lidl. Chvíli to vypadalo, že místní pivovar bude výjimkou, že pro něj developeři najdou komerční využití. Zdá se, že to bylo jen delší koma, odložená agónie.
Když projdete například centrem starého švédského Kolmardenu s opravenými a upravenými přístavními doky, srdce poskočí radostí. Výstavní prostory, koncertní sály, rozsáhlé obchodní plochy mezi oprýskanými zdmi průmyslových hal působí skvěle a udržují tam genius loci.
Najednou to cítíte. Někomu tu šlo nejen o peníze. K tomu ale potřebujete vkus a cit namíchaný se špetkou morálky a zodpovědnosti. Ti lidé to prostě nedělají pro nejbližší volby a provize od stavebních firem. Není jim jedno v čem budou žít příští generace.
Když se tak občas kochám ještě stále krásnou českou krajinou, ptám se sám sebe. Proč, když už se naší nemocné společnosti pouští miliardy žilou při rozebírání veřejných zakázek, nemohou ti zbohatlíci a kmotři investovat více do památek a krajiny u nás? Proč opravují vily v cizině a u nás si musí stavět odporná nevkusná sídla ve stylu podnikatelského baroka? Proč neskoupí zámečky a tvrze, které by tak nejen sloužily jejich zvýšeným potřebám a nárokům, ale zároveň udržovaly malebnost krajiny a tím část našich kořenů? Proč nemají potřebu užitečného odpustku? A jsme zase u toho. U lidí, kteří rozhodují, se projevuje absence vkusu, citu a zodpovědnosti, a nebo jsou prostě tyto atributy nutné pro zdravě se rozvíjející společnost jen potlačeny vlastními ekonomickými zájmy?
