Díky vrozené vadě mám obě ruce levé a musím se živit hubou. Přesto jsem jednou se svým rukodělným výrobkem velkolepě uspěl. Bylo to ve čtvrté třídě. Tehdy jsem nastoupil do sjednocené školy, nad jejímiž vraty se skvěl nápis: O ČEM KOMENSKÝ SNIL, NEJEDLÝ USKUTEČNIL. Skutky skřeta Nejedlého byly pro české školství ranou, z níž se nevzpamatovalo dodnes; tehdy jsem ale ještě netušil, že sny mohou být různé a že Učitel národů měl při svém způsobu života také nezpochybnitelný nárok na noční můry.

Pro mé spolužáky bylo setkání kluků a holek v jedné třídě novinkou, protože do té doby žili ve školách odděleně. Já jsem to znal z předchozí školy a nečinilo mi rozpaky sedět vedle nějaké holky. Leč koedukace nešla až do hrdel a statků, dle pohlaví nás rozdělili na tělocvik a kupodivu také na ruční práce, neboli ručprčky. A zde začalo rovnoprávné narovnávání, které by dnes bylo jistě označeno jako genderové. Holky dostaly kudly a nám bylo přiděleno šitíčko.

Prvním našim výrobkem (teď mluvím šovinisticky za mužské pohlaví) měla být jakási „obroubená dečka“ se čtyřmi přišitými knoflíky. Tato kategorie neměla vítěze. Umatlané a ušmudlané chuchvalce hadrů se nedaly od sebe odlišit. Podobně dopadly pokusy o výšivku řetízkovým stehem a snaha uháčkovat „kříž na hlavu“. Velení to vzdalo, kudly nám byly vráceny a dalším požadovaným výrobkem se stal traktůrek. Byla to dřevěná cívka (někteří jí říkali špulka) od nití, s vyřezanými zoubky na obvodu, otvorem byla provlečena guma, na jedné straně připíchnutá napínáčkem a na druhé připevněná k patnácticentimetrovému klacíku. Jeho otáčením se stroj natáhl a vypustil po rovině, přes nevelké překážky i do mírného svahu. Jo, a mezi klacíkem a cívkou byl plátek mýdla, na který se před startem plivlo, aby plochy nedrhly. Nějakým nedopatřením můj traktůrek dojel nejdál a já jsem prožíval opojný pocit vítěze.

Vzpomínka na něj přetrvává dodnes, protože od těch dob jsem tak vynikající výkon nepodal. Rozhodl jsem se tedy svůj strojnický um předvést vnučkám, které kupodivu oceňují dřevěná monstra, která jsem do našeho divadla (CHALUPA SOBĚ) vyřezal. Nad statickým uměním měla triumfovat mechanika a po prvním úspěchu měl vývoj pokračovat až k oživlému modelu člověka. Ale ouha! Navštívil jsem několik dožívajících galanterií a s podobným pocitem, s jakým jsme v časné dospívání nosili ze spousty drogerií spousty kartáčků na zuby, jsem dopravil domů několik set metrů nití nabalených na papírových nebo plastových ruličkách. Polotovar není k mání, je po dřevu, šetříme naše lesy. Svůj řezbářský talent jsem neuplatnil a přestože za mnou stojí početná řada dřevěných loutkoherců, včetně Brunclíka, který je jako živý - jen kejchnout, cívku (špulku) vyřezat nedovedu.

A tak jsem alespoň trochu sentimentálně zavzpomínal na ztracené reálie svého dětství a nabízím i vám cestu do dob, kterou moje děti považují za diluvium a moje větší vnučka si ji nedovede představit jinde, než ve Starých pověstech českých někde mezi Přemyslem Oráčem a bitvou na Bílé hoře, snad jen trochu později, nicméně ne příliš, protože v té mojí době neměly stany podlážky a nikdo neznal nafukovací matrace. Po rybníce se jezdilo na duších z aut, šťastnější oloupili doma traktor, ti nejšťastnější měli dokonce necky.

Na konci války (aby nedošlo k mýlce: mám na mysli druhou světovou!) jsme všichni měli sbírku staniolových proužků, které spojenečtí letci vypouštěli do vzduchu snad proti radarům (tak jsme si to vysvětlovali tenkrát, možná, že to bylo z úplně jiných důvodů). Po válce nebylo kluka, který by neměl v kapse hilznu z patrony, na kterou se pískalo. Větší hazardéři měli i sbírku ostrých patron, z nichž se kamenem vytloukla nábojnice a získaný střelný prach se na hromádce zapálil. Pepík se chlubil, že má schovaný také granát. Možná měl, bohudík se mu nikdy nic nestalo.

S americkou imperialistickou armádou přišla UNRRA (jakže se jmenovala křestním jménem? No přece Dodala!), konzervičky JELLY a žvejkačky. Těm po nastoupení cesty k socialismu odzvonilo a byly nahrazeny vánočními svíčičkami, do kterých někteří mlsouni přidávali špetku marmelády. Byli i syslové, kteří ze zásob vytahovali Chiclets ještě v padesátých letech a protože jsme dožívali období zdravě zanedbané hygieny, jejich pasáž několikerými ústy („dej mi žvejknout“) nevedla k žádné epidemii žloutenky typu A. Také jsme olizovali Maggi kostky (kus 10 haléřů před měnovou reformou) a dopřávali si úžasnou pochoutku zvanou mejdlíčko, jejíž chuť dodnes marně hledám. Zmrzlina byla převážně vodová a cuc na kládě v kině, kde jsme v první řadě sedali za pakatel, byl rovněž úžasný, stejně jako zteplalá limonáda na parníku. Tady už jsem byl úspěšnější a jedny cumlavé bonbony (značku neprozradím) ji nápadně připomínají. Pro mléko se chodilo s bandaskou a jeho kvalitu a chuť mi po půlstoletí plně připomnělo „mléko od krávy“, které rozváží malé družstvo u nás na chalupě.

První lekci bruslení jsem absolvoval na zaledněné ploše stadionu Slavie na Letné na šlajfkách přidělaných k šněrovacím botám kličkou s čtvercovým otvorem a protože to na začátku nešlo jinak, odpichoval jsem se o šrouby. Parádní „Jacksony“ jsem podědil (jak šly rodinou) ve svých patnácti letech, v šestnácti už jsem je musel poslat dál. Ale než se tak stalo, dojeli jsme s Mílou Fialou po zamrzlé Vltavě od Palackého mostu až do Modřan. Huitfeldtovo vázání na lyže, ty byly dřevěné s ladně vyřezávanou špičkou, se dalo přidělat na každou obuv, snad i na kecky; to jsme ale nezkusili, pak se již objevil kandahár vyžadující speciální boty. V zimě šlajfky posloužily i jako podvozek pro „bugárny“,v létě byly nahrazeny kuličkovými ložisky.

Jarní hazard s kuličkami nepřivedl, pokud vím, nikoho z naší generace do spárů gamblerství, přestože centra libosti byla okamžitou výplatou výhry sycena hojně a bezprostředně, stejně tak ani lízaný, později volený a ve vrcholném stadiu pozdní puberty licitovaný desetníkový mariáš. Na pánských kolech se do dosažení určité nezbytné výšky jezdilo pod rámem, kolo s přehazovačkou bylo raritou (dnes prý už se jiná nevyrábějí). Špaček nebyl zrovna bezpečnou hrou, ale tenkrát žádný Brusel nic nezakazoval, takže se dala klidně koupit okurka vytažená z láku dřevěnými kleštěmi a když si dospělý pacient přišel do lékárny pro medicinální koňak i s dítětem, to bylo odměněno hrstí žužu.

Gramofon na péro se natahoval klikou a po jednom přehrání šelakové desky bylo nutno pootočit ocelovou jehlu na přenosce, po dvou přehráních ji vyhodit. Radia měla magická oka a jen několik málo let poté, co bylo možné sejmout z nich ceduli, že poslech cizího rozhlasu se trestá smrtí, nastoupily místo tohoto příkazu rušičky. První krystalku zapíchnutou do brambory mi sestavil kamarád Zdeněk Procházka, s nímž jsem chodil fotografovat Prahu stařičkým aparátem Kodak na filmy 6x9 na dřevěné cívce, také do Prokopského údolí vyzbrojen kladivem a jakýmsi majzlíkem na trilobity a kterého tímto zdravím, když už se mi v diskusi ozval. První výtisky třídního časopisu byly maximálně tři, protože jsme neznali metodu samizdatu a jeho mnoha kopií na sajnpapíru.

Tramvaje měly plošiny, na něž se dalo za jízdy naskakovat a rovněž z nich v potřebnou chvíli vyskakovat, řidiči měli velkou kliku a konduktéři brašny a kleštičky na lístky a v závěru šichty balili mince do úhledných roliček. V zimě, kdy teplota v tramvaji byla rovna teplotě venku, navlékli pletené prstové rukavice s ustříhanými konečky. Auta, pravda, již jezdila vpravo a chystané odbočení signalizovala vyhazovacími šipkami, řidiči se však museli smířit s existencí pivovarských, poštovních a mlékařských koní, na jejichž kobližkách si pochutnávali vrabci i chocholouši. Odpad z ulic zametali metaři (my jsme měli metařku, s níž moje babička diskutovávala na téma upadajících mravů mládeže) vyzbrojení koštětem, lopatou a pojízdnou popelnicí a všechno, co získali, odvážel sentinel. A ten by také mohl zakončit mé sentinentální vzpomínky…