Povodně a české řešení
Všichni máme zkušenosti s menšími a většími krizemi, jedinci a rodiny je řeší amatérsky lépe, či hůře. Organizace, instituce a další větší celky mají v zadání svých aktivit také krizové plány a krizové štáby, které teoreticky probírají a prakticky nacvičují, co by bylo nejdůležitější, kdyby…
V analýze každé krize najdeme prodromy, akutní fázi, chronickou fázi a následné zotavení. Nejvýhodnější je zasáhnout při prvních náznacích, často však to není ani možné. O to významnější je rychlé a radikální řešení akutní fáze, která trvá hodiny až dny. Tam se rozhoduje, jak bude probíhat daleko destruktivnější, hlavně na morálku postižených, fáze chronická, kterou cyničtí odborníci (Steven Fink: Crisis Management. Amacom, NY, 1986) nazývají „odklízení mršiny, pokud nějaká zbyla“. Ukázkovým příkladem diametrálního rozdílu v přístupech je řešení havárie atomového reaktoru na Three Miles Island a v Černobylu, přičemž začátek celého maléru byl podobný – selhání chladících systémů.
Povodně v naší kotlině se staly natolik častou událostí, že to je až příšerné. Ještě příšernější však vidím skutečnost, že jejich řešení je stále ochotnické.
Ve chvíli, kdy všichni věděli, kolik vody spadlo na severu Čech, tam nemusel jezdit pan prezident kázat o tom, že stavět domy na nesprávných místech se nevyplácí, ale jako vrchní velitel armády tam měl přijet v čele tisícovky ženistů, kterým nedojdou elektrické zdroje, když se zaplaví ty místní, kteří mají organizaci a nejsou zničení ztrátou hodnot, na něž celý život a celé generace dřeli, kteří vědí, co je třeba udělat za prvé a co až za druhé, kteří navíc ohlídají majetek před rabováním a uvařej teplou polívku.
To se nestalo a to považuji za chybu.
V analýze každé krize najdeme prodromy, akutní fázi, chronickou fázi a následné zotavení. Nejvýhodnější je zasáhnout při prvních náznacích, často však to není ani možné. O to významnější je rychlé a radikální řešení akutní fáze, která trvá hodiny až dny. Tam se rozhoduje, jak bude probíhat daleko destruktivnější, hlavně na morálku postižených, fáze chronická, kterou cyničtí odborníci (Steven Fink: Crisis Management. Amacom, NY, 1986) nazývají „odklízení mršiny, pokud nějaká zbyla“. Ukázkovým příkladem diametrálního rozdílu v přístupech je řešení havárie atomového reaktoru na Three Miles Island a v Černobylu, přičemž začátek celého maléru byl podobný – selhání chladících systémů.
Povodně v naší kotlině se staly natolik častou událostí, že to je až příšerné. Ještě příšernější však vidím skutečnost, že jejich řešení je stále ochotnické.
Ve chvíli, kdy všichni věděli, kolik vody spadlo na severu Čech, tam nemusel jezdit pan prezident kázat o tom, že stavět domy na nesprávných místech se nevyplácí, ale jako vrchní velitel armády tam měl přijet v čele tisícovky ženistů, kterým nedojdou elektrické zdroje, když se zaplaví ty místní, kteří mají organizaci a nejsou zničení ztrátou hodnot, na něž celý život a celé generace dřeli, kteří vědí, co je třeba udělat za prvé a co až za druhé, kteří navíc ohlídají majetek před rabováním a uvařej teplou polívku.
To se nestalo a to považuji za chybu.