Inteligence bývá většinou definována a popisována jako schopnost učit se, porozumět souvislostem, abstrahovat, logicky myslet, plánovat a řešit úkoly. Obecně se váže především k oblasti označované jako „kognitivní funkce“ neboli lidově řečeno „rozum“. Existuje ale také sociální inteligence, kdy například člověk s nepříliš vydařeným školním vysvědčením se v životě díky její kvalitě pohybuje daleko úspěšněji než vychvalovaný premiant.

V posledních desetiletích začíná být konečně věnována pozornost také emoční inteligenci, která se na formování našich životů a vztahů podílí mnohem výrazněji, než se kdykoli předpokládalo a snad také podstatněji, než ta prvá. Její signály jsou rychlejší, protože emoční aparát je starší a rozvinutější a její vliv je možná mocnější, přestože se projevuje podprahově. Klasickým příkladem je situace, kdy se nám udělá špatně až na zvracení daleko dříve, než si uvědomíme proč a než provedeme složitou logickou analýzu. Čeština to vystihuje trefným úslovím: „Je mi z toho na blití.“ Dnešní doba těchto příležitostí poskytuje habaděj.

Emoce nejsou efemérní děje třepetající se někde jako motýlci, ale neurobiologické procesy zásadním způsobem ovlivňující lidské chování. Nejen lidské; již jednobuněčný nálevník trepka „ví“ kam směřovat a odkud prchat, hlístice oblé, milimetroví červi s gigantickou výbavou 302 neuronů, mají již primitivní sociální emoce vedoucí je ke spolupráci ve zlých časech. Smysl pro morálku a spravedlnost (neantropomorfizuji) má celá řada nižších živočichů, u lidoopů o něm již naprosto nelze pochybovat.

Etika je nauka o morálce, neboli o mravnosti. Zkoumá, co je to dobro a co tedy mravné je, a co naopak není. Etické kodexy počínaje Chamurappiho zákoníkem, přes Desatero až po Základní listinu lidských práv lemují cestu lidstva od nejstarších dob. Od nich, ale také od všeobecné mravnosti se odvíjí úroveň právních i společenských norem a dalších druhotných explicitních i implicitních regulačních prvků. Všeobecná mravnost nikdy nemůže dosáhnou úrovně, kterou vyžadují kodexy, ale měla by k ní směrovat. Pokud tomu tak není, žádné zákony nezabrání rozrůstání rakoviny zla.

Stockholmský pokus provedený ještě v minulém století jasně a přesvědčivě prokázal, že na jinak vzorně uklizeném prostranství stačí malá hromádka nepořádku, aby se se záhy rozrostla v hromadu, jejíž odklizení již představuje nemalý problém. Ve společenském kontextu tento mechanismus platí rovněž. Etika tomu říká „kluzký svah“, na nějž je nebezpečné vstoupit. Tyto zákonitosti se prolínají s chováním každého jedince. Je-li jeho etický systém nastaven tak, že to či ono „se nedělá“, pravidla se mu daří dodržovat snáze, než když musí překonávat pokušení. Elity jsou ve zdravé společnosti vzorem s vyšší úrovní mravního chování. Kladné příklady sice nepřitahují tak mocně jako záporné, ale pořád je to lepší situace, než když vzorem většinové etiky je morální idiot trůnící na společenském vrcholu. Pojem „idiot“ zde používám jako výstižné označení stupně inteligence, bohužel dnes již opuštěné.

Ve Wikipedii zjistíme, že elita je společenskovědní termín, označující kategorie osob, které v určitém systému či subsystému zaujímají vedoucí nebo jinou významnou úlohu, a to díky svým individuálním vlastnostem, profesionálním kvalitám či sociálnímu postavení. Při absenci skutečných osobností našeho veřejného života není divu, že mezi elity se vpližují „celebrity“, Paretovy „lišky“ vyznačující se pružností, prohnaností a schopností přesvědčit a snaží se diktovat. Úspěšně. Podívejme se jen na kult módy, životního stylu „bytí in“, štíhlé linie, vkusu a také morálky.

Jsou věci, které se nedělají. Když je někdo provádí, je jeho chování zavrženíhodné, když se k němu sníží příslušník elity, je to alarmující. Jakási paní – celebrita, obdařená výše zmíněným stupněm inteligence, vymyslela úžasný nápad a oblékla se do šatů ušitých z hovězího masa, patrně proto aby ukázala, kam patří. Jakýsi Leoš Mareš patrně z týchž důvodů ji dnes či zítra napodobí a jakási televize to vítězně rozhlašuje do světa. To není obyčejná blbost, to už je (bylo nutné vynalézt nové slovo) NADBLBOST a kromě toho urážka ponižující lidské hodnoty. Jídlo patří k základním potřebám a takovéto nakládání s ním svědčí o vysokém stupni zhovadilosti. Andersenova dívka, která šlápla na chléb, aby si neušpinila střevíčky, byla ve srovnání s nimi břídilka. Společenství, které neztratilo instinkty, by obě celebrity bystře vhodilo do kotle s vroucím olejem a pak spokojeně poobědvalo.

Naše společnost ne. S velkým zájmem bude vystoupení sledovat. Národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Každý, kdo si tento pořad pustí, si ale zasluhuje tak příšernou vládu, že se mu o ní ani nesnilo. Bude-li se ještě nějakou dobu snažit ve stejném duchu, tak se mu jí třeba i dostane. Ta si může na pracovní stoly dát lampy se stínidly vyrobenými z lidské kůže, to už tu přece bylo, stejně jako teutonské volské rohy. Ale jak k tomu – v jejich většinové společnosti – přijdeme my?!

Postmoderní liberál může namítnout, že i v kulturně kvalitních historických společenstvích se maso obětovalo bohům. Ano, ale ti představovali určité ideály. Chystaná „oběť“ je však určena bohyni přežírajícího se konzumu a pumpování dopaminu do center libosti. A tento ideál je podpírán demagogickými hláškami o potřebě neustále narůstající prosperity.Až ta bublina praskne, veselo nebude. Člověk není pánem přírody, tím méně osudu, přestože si na něj rád hraje.

„Jestliže pocity každému lidskému organismu oznamují stav jeho života, mohou rovněž oznamovat stav života jakékoli lidské skupině, velké nebo malé. Inteligentní reflexe vztahů mezi sociálními jevy a zkušeností pocitu radosti a strasti se zdá být ve věčné lidské snaze o vytváření spravedlnosti a politické organizace neopominutelná,“ To napsal před pár lety Antonio Damasio, Kam se poděly zdravé pocity této společnosti? Nebo už je úplně zblblá drogou konzumu, že jí chybí jakákoliv sebereflexe?

Ale co si vzpomínám, Jeremiáše tenkrát také nikdo nechtěl slyšet.