Všechno to začalo před mnoha staletími, kdy lidé ještě věřili v Boha, milovali Ho, věřili Mu a báli se Ho. Proto ho také psali vždy s velkým písmenem. Boží služebníci v klášterech se starali o špitály, v nichž péče o duše nemocných byla mnohem pečlivěji propracována než péče o jejich těla, což jim rozhodně nelze vyčítat či klást za vinu, neboť taková byla tehdy úroveň medicínských znalostí a možností.

Ze všech sedmi svátostí, které člověk mohl získat, byla ve špitálech nejčastěji udělována svátost umírajícím, poslední pomazání. Ta měla duchovně posílit člověka a přinést i odpuštění hříchů. V praxi vypadá dnes tak, že kněz na nemocného vloží ruce a modlí se za něj, posléze jej pomaže požehnaným olivovým olejem a říká při tom určenou krátkou modlitbu. Tehdy jí ale předcházel velký rituál s procesím zpívajícím žalm, který začínal slovy: Placebo Domino in regione vivorum (Bohu se zalíbím v krajině živých). Jak zpívá Placebo Domino Placido Domingo, si můžeme poslechnout zde na youtube.

Služebníci Boží si časem všimli, že po skončení celého rituálu se zlepšil stav nejen nemocných obdařených svátostí, ale celé řady dalších. Lidem tehdy totiž dost záleželo na tom, jak mají srovnané účty s Bohem (často víc než na tom, kdo vyhrál SuperStar, nebo s kým čeká dítě některá celebrita). Mnohým se ulevilo, když dostali záruku, že nepůjdou do pekla a po úlevě psychické následovala také úleva tělesná. Tak se zrodil název placebo.

Placebo v dnešním medicínském pojetí představuje neúčinnou látku, nejčastěji příslušně upravený mléčný cukr, která je podána jako lék, se všemi rituály, které k tomu patří. Část pacientů na ni reaguje stejně, jako kdyby dostali plnohodnotný farmaceutický přípravek: utiší se jejich bolesti, klesne teplota, ustoupí některé nepříjemné příznaky. Nejde přitom o sugesci, protože na placebo reagují i pokusná zvířata, u nichž s žádným takovým mechanismem nelze počítat. Placebo efekt je mnohem složitější proces spočívající v nastavení obranných funkcí organismu do výhodnějšího režimu. Spíše než o mechanismy sugesce zde jde o složitý systém podmíněných reflexů a naučených odpovědí.

Od Boha k myším, kterým nelze nic nasugerovat

Zakladatel interdisciplinárního přístupu nazvaného psycho-neuro-imunologie, Rober Ader, před několika desetiletími prokázal placebo efekt u geneticky poškozených myší se zánětlivým onemocněním, které zkracovalo jejich život na polovinu normálního dožití. Jestliže byly léčeny cyklosporinem, lékem potlačujícím určitý typ imunity, jejich délka života byla jen o 10 % kratší, než u myší zdravých. V pokusu dostávaly myši buď samotný cyklosporin, nebo cyklosporin současně s chuťově výrazným sacharinem, nebo cyklosporin také kombinovaný se sacharinem, ale každou látku jiný den. V polovině předpokládané doby přežití byla léčba cyklosporinem ukončena a myši buď nedostaly nic (první skupina) nebo dostávaly dále sacharin. Ty, které dostávaly samotný cyklosporin, stejně jako ty s cyklosporinem a časově odděleným sacharinem, brzy uhynuly, naopak ty, které měly párovaný cyklosporin se sacharinem během aktivní léčby, přežívaly na samotném sacharinu mnohem déle.

Jako kdyby si jejich organismus pamatoval, že s výraznou sladkou chutí přichází současně léčebný účinek a jako kdyby sama tato vzpomínka těla, vyvolala příslušnou odpověď. Tohle vysvětlení je pochopitelně značně zjednodušené, ale v zásadě odpovídá tomu, co je dnes známé o placebo efektu. Podání placeba není šizení pacientů, je to cesta, která se obrací k sebeúzdravným mechanismům každého z nás, mechanismům, o kterých toho zatím víme málo, protože medicína se více zaměřuje na potírání chorob, než na to, jak si tělo pomáhá samo. Mezi lidmi jsou placebo-reaktoři, ale také lidé, na které nepůsobí, zatím není jasné, kudy (kromě této vlastnosti) mezi nimi vede hranice, protože ve většině zjišťovaných charakteristik se příliš neliší.

Placeba se běžně využívá ke kontrole účinnosti léků, a to tak, že jedna léčená skupina dostává aktivní látku a druhá jenom placebo, ale upravené tak, že se navenek vůbec od léku neliší. To je takzvaný „slepý pokus“. Ve „dvojslepém uspořádání“ neví ani lékař, který lék podává, co tableta, kterou pacient právě spolknul, skutečně obsahuje. V takové situaci se může stát, že placebo je stejně účinné jako aktivní lék, jak se přihodilo v jedné velké studii s přípravkem proti bolesti. To byl pokus, který bychom s nadsázkou mohli označit jako „trojslepý“.

Ani pacienti, ani lékaři totiž nevěděli, že dvě tablety, které pacienti denně dostanou, jsou lékem, který má tlumit bolest. Chybělo tam tedy to podstatné: očekávání účinku. Ačkoliv analgetikum (= lék proti bolesti) bylo v předcházejících studiích prokazatelně účinné, zde chyběla informace. Organismus, který se teprve seznamoval s novou molekulou, jako by vyvinul jen částečné úsilí směřující k tomu, aby jí pomohl plně se uplatnit.

Nejnovější studie naznačují, že akupunktura není placebo

Vědecká medicína stále vede spory o to, zda akupunktura je skutečně účinná, nebo zda se jedná „jen“ o placebo-efekt. Proto vznikla „Streitbergerova akupunkturní jehla“, která je nástrojem pro placebovou akupunkturu: jehla je instalována do dutého držátka a po přiložení na příslušný bod nevnikne do kůže, ale zasune se zpátky do držadla. Poslední studie, provedené poté co byly objeveny rozsáhle nervové pleteně kolem útrobních orgánů, při zobrazení těchto systémů ukazují, že se při akupunktuře skutečně odehrává něco jiného, než při použití Streitbergovy jehly. Akupunktura skutečně působí na nervové systémy, které řídí srdce nebo trávící orgány.

Nežádoucí vedlejší účinky placeba: sucho v ústech, závratě, děsivé sny a mnoho dalších

„Nemá-li to žádné vedlejší účinky, nemůže to být lék“, hlásal kdysi slogan jedné farmaceutické firmy, když si pacienti stěžovali na množství obtíží po jejím novém přípravku. Jak to je s vedlejšími účinky placeba (ano, po cukru můžete dostat kopřivku i závratě!) ukazuje nedávná britská studie, která srovnávala dvě placebové metody u více než dvouset nemocných trpících bolestmi při zánětu ramenního kloubu: placebo-pilulky a falešnou, tedy placebovou akupunkturu. Obě metody významně snížily intenzitu bolesti, obě však sebou přinesly tyto nežádoucí příznaky:
(Kaptchuk TJ, Stason WB, Davis RB, et al: Sham device v. inert pill: randomised controlled trial of two placebo treatments. BMJ. 2006 Feb 18;332(7538):391-7)



Durandův experiment z konce 19. století měl za cíl prokázat vliv mentálních procesů na tělesné funkce. Ošetřující lékař na stolůžkovém oddělení jedné nemocnice v Paříži podal ráno všem pacientům několik mililitrů oslazené vody, krátce na to v předstíraném poplachu pobíhal po oddělení a volal, že omylem použil silné emetikum (= přípravek vyvolávající zvracení). Osmdesát nemocných se pozvracelo. Vědecký cíl byl splněn a nepochybně medicínu obohatil o významný poznatek, otázkou je, zda pokus byl v souladu s etikou.

Tam kde je světlo, existují také stíny a tak „nic“ v podané pilulce umí spáchat dobro i zlo: škodlivé působení se nazývá nocebo, z latinského nocere = škodit. U něj se uplatňují nejen naučené reakce, ale výrazně také stresové mechanismy, jako v předchozím pokusu a ještě výrazněji například u Voodoo.