„Když něco vypravoval, nikdy nebylo jasné, zda se to skutečně stalo, nebo zda si to právě vymyslil,“ napsal o Rudolfu Těsnohlídkovi jeho přítel a spolupracovník z redakce Lidových novin, redaktor Bedřich Golombek. Jisté a nepochybné však je, že protagonista této historky se narodil před stotřiceti roky, 7. 6. 1882 v Čáslavi.

Básník, novinář, soudničkář, spisovatel, snílek, umělec celou duší, soucitný a přitom zcela nepraktický člověk, od kolébky stíhaný osudem, byl jistě poznamenán sociálním stigmatem od dětství. Jeho otec byl pohodný a přivydělával si odvážením osob odesílaných „postrkem“, osob, jejichž osudy chlapce dojímaly, jak uvedl ve svých vzpomínkách. Životní podmínky mu zkomplikovalo onemocnění, po kterém zůstala těžká oční vada. Ale dá se říci, že sociální postavení nedeterminovalo jeho profesní kariéru a že již v jinošských letech (mám za to, že tenhle archaický výraz se sem hodí lépe než dnešní termín „adolescentních“ a navíc se mi víc líbí) se z něj zcela vymanil a zařadil se mezi tehdejší nikterak okrajovou intelektuální společnost.

Rudolf Těsnohlídek byl osobnost značně nestandardní; vyplývá to jak z jeho díla, tak především ze vzpomínek jeho nejbližších, navíc lidí, kteří ho měli viditelně rádi se všemi jeho zvláštnostmi. Za našich studií nám byl prezentován na psychiatrii jako typický psychasthenik s depresivními sklony, dnes by nejspíš dostal diagnózu oscilující někde mezi úzkostnou a závislou poruchou osobnosti. Podle všech svědectví byl osobou rozpolcenou, nikoliv ve stylu Jekylla a Hyda, ale podle Wildovy charakteristiky ženy: Neví co chce, nedá pokoj, dokud to nedostane, a když to má, neví co s tím.

Albert Pražák o něm napsal: „...působil dojmem úponkovité rostliny, jež se musí neustále k někomu vinout a vypovídat se z vnitřních strázní. Potřeboval doslovně teplou náruč, v níž by se choval jako robátko a dal si svou novou a novou bolest pofoukat teplým dechem.“ Na druhé straně vyhledával trpící, aby je utěšoval. Jednou z nich byla i jeho první žena Jindra Kopecká, jíž se v literární společnosti říkalo podle iniciál jména Kája, která prohlásila: „Chtěla bych skočit pod led, pod led, když se trhá a plave k moři, aby mě nikdo nenašel.“

Jestliže byl v literární společnosti okouzlující a představoval zde autentické vtělení dekadence fin de siecle a v běžném společenském životě téměř nezpůsobilý (jeho přítel Mahen se vyjádřil, že působí jako někdo, kdo jde zadkem napřed), profesionální kariéru budoval s neobyčejným úspěchem: na studiích se živil kondicemi, pak začaly přicházet první honoráře a po krátkodobém, byť hlubokém finančním propadu získal pevné místo v novinách jako soudničkář placený od řádku a vystoupal tak vysoko, že šéfredaktor Lidových novin mu dal volnou ruku, ať píše, co chce. Tím více zaráží další kontrast jeho povahy, a to že hluboký soucit ho dokázal naprosto zmrazit a znehybnit, takže ochromen hleděl na topícího se kamaráda, kterého neuměl – ač dobrý plavec – zachránit. Není jisté, zda podobné strnutí nezažil v situaci, kdy se jeho mladá žena na svatební cestě po Skandinávii zastřelila před jeho očima, když předtím o této možnosti žertovala.

Nesl v sobě vinu existenciálního rozměru, vypointovanou v dopise zanechaném na redakčním stole v souvislosti se sebevražedným pokusem, kterému podlehl v nemocnici po několika hodinách:

„Nehněvejte se, že to bylo tady.“

Jeho literární dílo bývá členěno na lyrickou i prozaickou dekadentní a symbolismem poznamenanou tvorbu především z časného životního období (ale vrátil se k tomuto stylu i na sklonku života) a na novinářskou práci, která má charakter ostré a přesné drobnokresby spíše postaviček a ušlápnutých lidí než osobností ze soudu na Cejlu a z brněnského předměstí. Větší románová díla (Poseidon, Kolonia Kutejsík, Poťóchlencovi příběhové a sci-fi Vrba zelená) psal na pokračování jako román-fejeton pro noviny, v nichž se těšila velké oblibě a byla vnímána jako nesmírný humor.

Když jsem se jimi snažil prokousat, našel jsem tam určitou spřízněnost a podobnost se stejně neveselým humorem Emila Ajara, který také skončil sebevraždou, v jehož nejslavnějším románu Život s krajtou jsem moc legrace nenašel. Ani humoru, jako vidění světa. Spíš osamělost, opuštěnost, beznaděj. Nicméně čtenáři Lidovek nad tím jásali a náklad novin stoupal.

Golombek k tomu dodává: „Mluvilo se kdysi o tom, že Těsnohlídek tyhle lidi miloval. Nemiloval! Nemohl je milovat. Vidíme to z každé řádky. Jako spisovatel nevyzdvihl žádnou z těch postav. nedal jí rozhřešení, nepomohl jí vybřednout z toho zahmyzeného činžáku, nepovznesl nikoho z nich, by naopak dokazoval, jak to ani za toho stavu věcí není možné... Realista, který si netroufá poodstoupit od svých předloh. Kreslí je do podrobností, do špinavých podrobností. Pro nikoho z nich nevzplane jeho srdce, nevytvoří mezi těmi nesčetnými postavami ani jednoho milého člověka, čímž dosahuje, že se celé jeho vypravování nese v jedné rovině, ty postavy prožívají své životy jako plahočení, které není k ničemu.“ Velmi výstižná charakteristika autora. Možná ty lidi opravdu „miloval jako sebe sama“.

Jestli byl Těsnohlídek „svůj“ v umělecké tvorbě, byl naprosto originální v rukopisu, který byl ukázkou projevu dysgrafika, nad nímž by odpadli snad i grafologové. Mistr však měl jednoho obdivovatele v sazeči brněnské tiskárny, který miloval jeho verše a uměl je přečíst stejně jako celé ostatní dílo. Jednou však onemocněl a nikdo nebyl s to ho nahradit, Rozhlásek spěchal do tisku, každá rada byla drahá. Tehdy kdosi v redakci vymyslel, že lékárníci přečtou každý doktorský škrabopis a poslali sluhu s rukopisem do nejbližší apatyky. Ten se dlouho nevracel, ale nakonec se přece jen objevil s lahví jakéhosi lektvaru a se vzkazem, že se toho mají užívat tři lžíce denně po jídle. Historka je pravdivá, protože ji vyprávěl František Gell, který důsledně trval na tom, že každá zpráva, kterou publikuje, musí být dvakrát ověřená.

Touto cestou přišla ke jménu i liška, která se podle autora měla jmenovat Bystronožka. Marně se vztekal – prý velice – když je objevil zkomolené v ranním vydání, bylo však už pozdě. Liška Bystrouška se úspěšně vydala do světa a byla miláčkem čtenářů, její ohlas byl přímo fantastický a nakonec korunovaný Janáčkovou nabídkou, která vznikla poté, co se skladatel šel zvědavě podívat, čemu se jeho hospodyně tak směje nad přílohou Lidových novin. Premiéru měla v brněnském Národním divadle 6. 1. 1924 a od té doby dodnes běží po triumfální cestě všemi kontinenty.

Přitom na samém začátku to s ní vypadalo dost bledě. Její historie začala tím, že Jaromír John koupil od malíře Stanislava Lolka několik obrázků lišky a hajného. Šéfredaktor Heinrich kvůli tomu nesmírně řádil a Stanislav Markalous (pravé Johnovo jméno) ho uklidňoval, že to noviny oživí, že někdo k tomu něco napíše. Nikdo se však k tomu neměl. Další dějový vývoj ponechávám reportáži, tak, jak ji napsal Bedřich Golombek.

Heinrich vyšel ze svého pokoje, podal Těsnohlídkovi ty kresby a přátelsky mu řekl: „Móric (tak totiž říkali Těsnohlídkovi jeho důvěrní přátelé), k tomu muší bejt nějaký říkání!“

Heinrichovo „muší bejt“ znamenalo oslabený příkaz, proti němuž bylo snad lze něco namítat. Ale Móric neřekl nic, jenom otevřel černou aktovku a kresby do ní nacpal. „Knížka“, píše o tom Těsnohlídek sám, „na kterou jsem měl vztek. Nikdo to nechtěl psát a já to jednou odpoledne vezl do Bílovic. Vlakem se vracel železniční úředník, ...sebral mi kresby a dal se do smíchu a nepřestal, až jsem slíbil, že k tomu něco napíši. Jednou v únoru jsem se do toho dal. První kapitolu jsem ihned zahodil a šel jsem poslouchat dřevaře, jak hovoří. A pak se psalo. Bylo nádherné podjaří 1920, chystal se slet, já si chtěl pořídit kroj a svézti jednoho nebo dva chudé bratříky do Prahy. Škrábal jsem tak divoce, že to v tiskárně nemohli přečísti a hrozili stávkou. Podle rozkazu jsem pak diktoval do stroje. To jsem viděl, jaké je dobrodiní slyšet své vlastní věty. Opravoval jsem, jak se dalo, ale diktováním vznikaly chyby, které už nebyly opraveny. Tak se místo sojky dostal do knihy na nepatřičném místě rorejs. Když vycházela v novinách, byl jsem jako u vidění. Lidé bláznili, dostával jsem hysterické dopisy, a sprosté pohlednice, chvalozpěvy atd. Když mi vyřizoval Veselý první vzkaz Janáčkův, že to bude opera, domníval jsem se, že si ze mne dělá šoufky.“

S Robertem Fulghumem věřím, že fantazie je silnější než vědění. Že mýty mají větší moc než historie. Že sny jsou mocnější než skutečnost. Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností. Že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. Osud dopřál tuto katarzi i Rudolfu Těsnohlídkovi. Po řadě tragedií mu dal prožít a režírovat také silný biofilní zážitek.

22. prosince 1919 při procházce s přáteli nalezl na sněhu odložené děvčátko. Odnesli je do vesnice (která měla velký zájem, kdo z nich je otcem, že se o holčičku tak starají) a dítě bylo nakonec dáno do Brna k vychování. Těsnohlídek začal uvažovat, co by se dalo udělat pro takové opuštěné děti a dal podnět k postavení dětského domova Dagmar, pojmenovaného podle šlechetné, krásné a lidem milované dánské královny, dcery Přemysla Otakara I. Zdarma ji vyprojektoval architekt Bohuslav Fuchs. Peníze na provoz zajistil její duchovní otec vztyčením prvního vánočního stromu republiky v Brně v roce 1924 a tím založil tradici dobra, která přetrvala všechny režimy.

Bohužel, efekty světla vždycky končí tmami a marno pouta roztlouci, jak napsal kdysi Viktor Dyk. Mollová sonáta nemůže končit durovým akordem. „S kým přijde do bližšího styku, toho to stojí život,“ řekl o Těsnohlídkovi bratr jeho v mládí utonuvšího přítele. Tragická úmrtí se vyskytovala podél Těsnohlídkovy životní cesty častěji, než kolem cest jiných lidí.

V mládí ztratil matku, s níž si rozuměl a ke které lnul. Pak se utopil jeho kamarád. Lze říci, že nikdy nezpracoval smrt své první ženy a neustále se přesvědčoval, že to nebyla sebevražda. Ty mrtva nejsi, ty se jen usmíváš..., napsal ve sbírce z roku 1922, kterou věnoval své poslední lásce a posléze třetí manželce. Druhá žena, kterou si vzal v roce 1909, se po krátkém manželství zamilovala do jeho přítele a odešla k němu i se synkem. V roce 1921 se znovu zamiloval. Jeho vyvolená byla praktická žena, učitelka, která neměla zálibu v utrpení. Patrně na něj měla silný vliv, protože Těsnohlídek o sebe začal více dbát a také literární práce svědčily o tom, že se vrací do života.

Jejich štěstí, a svědectví dotvrzují, že šťastní byli oba, trvalo jen několik let. V roce 1927 jeho žena Olga vážně onemocněla, což Těsnohlídek nedokázal zvládnout. Tu paní prosil jsem by zanechala díla / a život žádal jsem, by nezabíjel zatím... Přátelé se shodují na tom, že trpěl výčitkami, že se v kritických chvílích nedokázal nikdy vzchopit a jednat a že to nedokáže ani nyní. Bojoval o svou ženu a současně prožíval minulostí násobenou bezmoc, neschopnost a vinu.

Onoho kritického dne, byl to čtvrtek 12. ledna 1928, připravoval v redakci poslední Rozhlásek na sobotu. Napsal jej a nechal na stole vedle omluvného vzkazu: Nehněvejte se, že to bylo tady. Text rozhlásku byl následující: Až já někde kosti složím, / s rozhláskem si vzpomenu / na Lidovky v městě božím. / Až dám sbohem životu, / kéž mě rozhlásek můj přečká / aspoň jednu sobotu.

Rozhlásek ho přečkal. Jeho žena Olga ne. Když se dozvěděla tragickou zprávu, zamkla se v bytě a otrávila se svítiplynem. Smrt si vybrala svou daň do posledního groše.

Psáno pro Zdravotnické noviny