Přijde mi už nechutné dívat se na stále stejné tváře jukající na nás z novin, televizorů, webových portálů a neodstraněných bilbordů a dovídat se, jaký se za nimi skrývá (bez)charakter. Obrátil jsem proto pozornost k jiným světům a rozdělím se zde o poslední vědecké hypotézy zabývající se problematikou mimozemšťanů. Časopis The Week otiskl bez obrazové dokumentace úvahu o pěti možných podobách vesmírných návštěvníků, která není výsledkem práce hollywoodských scénáristů, autorů hororů a scifi, ale seriózních badatelů.

Dr. Maggie Aderin-Pocock, přední anglická vesmírná expertka, původem z Nigerie (navíc podle reakcí publika zpourážená před pár dny moderátorem BBC Chrisem Evansem, který zažertoval, že v šeru studia ji stěží vidí) si je jista, že mimozemšťané jsou původně mořskými živočichy a že se podobají medúzám. Ke komunikaci používají pulzujících světel, mají otevřená ústa (původně jsem chtěl napsat “otvírací tlamičku”, ale u vědomí, že bych mohl také urazit, volím neutrální pojem), aby mohli polykat nejrůznější – k růstu a rozmnožování potřebné – chemické látky z ovzduší. Jejich těla na slunci nabubří, přestože jsou kryta kovovým povrchem, který je upraven k pohlcování světla. Pro pozorování okolí mají soustavu čoček a jako mimikry používají oranžové spodní prádlo, resp. obrátí své krovky naruby a v tu chvíli vypadají jako oblečeni do triček ČSSD. Naše atmosféra by pro ně mohla být prostředím srovnatelným s jejich mořem.

Další variantou, ke které se ale nikdo autorsky nehlásí, jsou brouci. Vzhledem k tomu, že šváb patří na Zemi k nejnezničitelnějším tvorům jsa chráněný silným exoskeletem a schopný přežít v širokém spektru klimatických podmínek (včetně jaderné katastrofy), nabízí se tento způsob existence jako optimální pro cestování intergalaktickým prostorem.

Bez větší fantazie je nápad profesora evoluční paleobiologie z Cambridge, Simona Conwaye Morrise, který se k velkému pohoršení vědecké obce na Darwinově dnu v roce 2009 přihlásil ke kreacionismu. Bůh má zřejmě na své výrobky jednu formu a Morris soudí, že “aliens would be just like humans” – tedy stejní jako my, nejen co do vzhledu a biologie, ale i co do osobnostních nedostatků, kterými podle něj jsou chamtivost, násilí a tendence vykořisťovat druhé. Tak ten mě moc nepotěšil! Představa, že sem z Vesmíru zavítá stejná garnitura... Tak to raději na bilbordech šváby a medůzy.

Podle hypotézy, kterou zastával mimo jiné i můj oblíbený autor pana Prchlíka, J.B.S. Haldane (1892-1964), vůbec není vyloučeno, že existují – dokonce ještě i na Zemi – tvorové lišící se od známých forem života tím, že jejich těla neobsahují atomy a sloučeniny uhlíku. Zastánci říkají, že takovýto život mohl a může dodnes existovat paralelně, a že o něm nic nevíme. Haldane byl nejen teoretik, ale také ďábelský experimentátor, řekl bych, že trochu inspirovaný strýcem Františkem ze Saturnina. V dekompresní komoře popraskaly ušní bubínky nejen několika pokusným osobám, ale i jemu samotnému, což komentoval takto: „Bubínek se většinou zhojí; a když tam zůstane díra, člověk je sice mírně nahluchlý, ale zato tudy může vypouštět tabákový kouř, což je zajímavá sociální dovednost“.

Představa bezuhlíkových organismů (některé bakterie jsou takové) nutně vyvolává potřebu rozšíření úvah o tom, co je život. Engels říkal, že způsob existence bílkovin, zatímco Shakespeare Macbethovými ústy, že je to příběh vypravovaný blbcem; hrůzostrašný, však nesmyslný veskrz.

Dr. Lewis Dartnell, astrobiolog z University College London, zakončuje výčet možných návštěvníků plauzibilní úvahou, že mimozemšťané k nám mohou zavítat z planet, které se vůbec nepodobají naší. Takže to mohou být tvorové z vodních říší, stejně jako létající bytosti žijící původně v místech charakterizovaných řádově větší gravitací a mnohem hustší atmosférou.

Osobně se kloním ke zde neuváděné hypotéze, že návštěvníci tu byli již dávno a dodnes se tu někde pohybují. Jde o potomstvo krhútského boha Lomikela, jediného praslovanského božstva potrubí a kanálů, jehož tělo se podobá trojhrannému vrávoru a pohybuje se cukavým pohybem po pluzních, je tedy cukavec. Jeho manželkou je Kvakev, což je jediná bohyně rodu mužského, tedy TEN Kvakev. Navíc se musím přiznat, že všichni uvedení tvorové by mi v čele této země (ne Země, ale ČR) přišli sympatičtější a užitečnější, než to, co se tam ocitlo, ocitá a bude ocitat. Vítejte v Kocourkově a Hulvátově!