Plurál v nadpisu je zvolen s ohledem na to, že workholik může mít (a také často mívá) žen více, protože bývá souběžně i sexholikem, ale toto pravidlo platí pouze statisticky, nikoli univerzálně. Neprávem zapomínaná definice jedné kardiologické společnosti popisuje workholika jako člověka, kterého „ani déšť, ani mráz, ani srdeční záchvat neodradí od snahy splnit ještě včera nejméně šest nepřesně stanovených, různorodých a zhola neuskutečnitelných úkolů“.

Správný workholik se workholikem rodí, tak jako se rodí toreadoři, dobrodruzi, jako se narodil Herakles nebo Caesar. Od dětství hýří energií, kterou se snaží uplatnit především tak, že mění svět kolem sebe, a to k obrazu svému (a běda všem, kterým by se to snad nelíbilo, či dokonce nehodilo!). Kdyby Herakles nedostal oněch deset úkolů, byl by si je nesporně vymyslel, podobně jako Caesarovi nikdo nemusel podsouvat myšlenku, že je lepší být první v Galii než druhý v Římě. Abych se vyhnul nařčení z mužského šovinizmu, dodávám, že pro „workholky“ platí totéž v plném rozsahu.

Workholikem se sice člověk také může stát, ale takový jedinec už nikdy není tím pravým dynamickým a sebejistým hybatelem, jenž si sám klade nesplnitelné požadavky. Může sice strávit stejné množství času v práci (většinou 25 hodin denně) a dosáhnout stejných výsledků, ale činí tak pod nátlakem, bez vnitřního puzení a spíše než z vlastní iniciativy z jisté bezmoci vůči požadavkům okolí. Pravý workholik (či workholka) se nikdy necítí bezmocně. Ale o těch nepravých až někdy příště…

Workholik si niterně libuje v řešení neřešitelných problémů, a pokud je nemá, nutkavě si je vytváří, což se také projeví v jeho partnerských vztazích. Vyvolí si buď „puťku“, která k němu bude obdivně vzhlížet (a časem ho začne nudit, jak se to nezřídka stává manželkám některých politiků), nebo si, hnán potřebou soupeřit a čelit výzvám, najde partnerku stejného založení, jako je on, tedy urputně pracovitou workholku (a časem zjistí, že „také potřebuje trochu té něhy“, již nalézá v mnoha konejšivých náručích přechodných lásek, které zahajuje důvěrnou informací o potřebě porozumění, jež u své manželky postrádá).

Puťky sedávají většinou doma, kde jsou štědře zahrnovány výsledky workholikova úsilí. Tento specifický druh žen označil již v šedesátých letech minulého století německý folklor za „grüne Witwen“ (zelené vdovy) pobývající v luxusním domku uprostřed architektem stvořené, pečlivě udržované zahrady. Sama samotinká, neboť děti ráno odveze školní autobus a manžel občas přiskotačí téměř na celý víkend, který pak stráví pitím velkého množství dobře chlazených drinků u televize nebo domácího kina, aby si „propláchnul hlavu“ (jeden americký slogan dokonce říká: hard working – hard drinking), pokud nekuje plány dalších běsných aktivit nebo do rána nezpracovává materiály, které už nikdy nepoužije.

Tyto ženy bývají častými, věrnými a někdy dobře platícími klientkami psychiatrů, a to i tehdy, když si ze zoufalství a nudy začnou sexuální románek s pánem, co chodí odečítat plynoměr. Jejich obtíže se pohybují někde v úzkostném a depresivním spektru, jádrem jejich problémů však vesměs bývá třaskavá agrese a nepřátelství ke všemu živému, vlastní rodinou počínaje a vlastní osobou konče. Ale nerozvádějí se. Situaci trefně ilustruje odpověď jedné takové manželky na otázku, zda někdy pomýšlela na rozvod. „Na rozvod nikdy,“ odvětila ta nešťastnice, „ale na vraždu často!“ Výsledkem úspěšné léčby je, že se žena umoudří (viz závěr této kapitoly), neúspěšná léčba se vleče a její cesta je lemována emočními výbuchy, krátkodobými útěky k mamince, sebevražednými pokusy demonstrativního charakteru, nebo i vážnějšími.

Dovolená s workholikem představuje pro ženu (eventuálně pro celou rodinu) nezapomenutelný celoživotní zážitek. Pokud jedou také děti, vyprávějí o tom ještě po letech na psychoanalytické pohovce, usedavě pláčou a někdy jsou jejich reakce ještě bouřlivější.

Workholici si totiž zásadně dovolenou neberou, jedině snad na jeden až dva dny na to, aby „zařídili důležité věci“. Pokud se podaří ženě přesvědčit manžela, že spolu stráví dva týdny u moře, je to sice čin na úrovni malého zázraku, ale zdaleka nemá vyhráno. Přestože sama všechno zařídí, organizace odjezdu se podobá evakuaci Titaniku. Pravý workholik u toho hlasitě nadává, nepravý se lituje a stěžuje si, pro šťastnou pohodu příštích dnů to však vyjde zhruba nastejno.

Ještě že těch dnů není mnoho! Muž workholik odmítá přírodní krásy, umělecké a kulturní památky, výlety s panoramatickými výhledy, vycházky nebo hry s dětmi, ale především odmítá odpočívat. Všechno, co trvá déle než několik setin sekundy, ho rozpaluje do bílého žáru, což dává nepokrytě najevo.

Kdykoli může, prchá od rodiny k telefonu, dříve na telegrafní úřad (jak libozvučně znělo workholikovi dávných dob slovní spojení „jiskrové depeše“), později k dálnopisu, dnes k e-mailu, nicméně tento typ komunikace je mu mdlý, pomalý, nedostačující, takže po třech dnech sedá do auta nebo do letadla se slibem, že se vrátí hned, jen co zařídí… Jestliže byl rodinný výlet podniknut autem, může se stát, že žena s dětmi zůstanou u moře zapomenuté o týden déle.

Workholky mohou po nějaký čas držet basu se svými partnery, ale protože jsou stejně dravé, soupeřivé a náročné, přestane je bavit vyhřívat se na jejich slunci a pustí se do vlastních aktivit, nejednou konkurenčních k manželovu počínání. V nich se jim někdy podaří pořádně mu osladit život. Pokud se podaří vytvořit ideální vztah (podle jedné drobátko cynické manželské příručky je to vztah, v němž se partneři vidí v průměru 18 minut denně), může se rodina při vzájemné toleranci partnerových a partnerčiných přítelkyň i přátel udržet, „dokud ji smrt nerozdělí“. Častěji se však rozpadá. Společná dovolená může končit vzájemným fyzickým napadením.

A pak existují partnerky moudré, které usoudí, že „ten jejich mužskej by mohl mít daleko horší neřesti“ (např. pedofilii, bankovní loupeže nebo lásku k pravdě) a berou workholika takového, jaký je, naučí se žít vedle něj a tolerují jeho zběsilost s trpělivostí matky konejšící dítě, jemuž rostou první zoubky. Ty však jsou stejně vzácné jako sněžný muž či slušný šéf.


Vyšlo v časopise Vesmír