Zapálíš-li svíčku na obou koncích, dostaneš dvakrát více světla, ale shoří ti za poloviční dobu.

Představitelé pomáhajících a pomoc nabízejících profesí mají zajímavé zaměstnání a po většinu svého pracovního času se setkávají s lidmi, pro které pracují. Jejich zaměstnání je pokládáno více za poslání než za klasické povolání. Oni si je vybrali především proto, že jsou naplněni altruismem a dobrou vůlí udělat něco také pro druhé. Při výběru profese vesměs nehledí na finanční ocenění, které je většinou nižší než v jiných oborech, uspokojení jim přináší potěšení z dobře vykonané práce a z prospěchu těch, jimž se věnují. Veřejnost jejich ochotu oceňuje a tak se každoročně v předsilvestrovské bilanci dostávají do čela žebříčku popularity a sociálního uznání.

Patří sem lékaři, zdravotní sestry a další zdravotníci, záchranáři, učitelé a učitelky, hasiči, pečovatelé a pečovatelky, náhradní matky, duchovní, vychovatelé, dobrovolníci v nejrůznějších oblastech našeho života a další. To, co je všemi kolem kladně hodnoceno, je jejich starost o blaho druhých a jejich nezištnost. V průzkumech vedou o celou koňskou délku před bankéři, podnikateli, obchodníky a dalšími na zisk orientovanými profesemi. Když je čtu, ani za nic bych nechtěl být bankéřem! V realitě už to tak slavné nebývá – stačí si na internetu přečíst komentáře pod články, které nějaké ze zde uvedených zástupců skandalizují.

Pomoc poskytující jedinci ve svém nadšení a ve své altruistické touze stát se spasiteli lidstva netuší, že je na této cestě čeká nebezpečná a zrádná past nazývaná syndrom vyhoření (burnout syndrom). Vyhoření je pokládáno za důsledek nadměrného stresu vyvolaného jak podmínkami v pracovní oblasti, tak především nepřiměřeným a nerealistickým očekáváním výsledků a z něj plynoucím postupným zklamáním jednak z reakce okolí, především však z vlastního výkonu. Postižení proto přidávají plyn a tlačí na pilu, tam, kde by se měli zastavit a přehodnotit své postoje, tvrdě od sebe vyžadují stále lepší výkon a zákonitě končí v tělesném a psychickém vyčerpání. Povolání, které si dobrovolně a s nadšením vybrali, začnou pomalu ignorovat až nenávidět a může se stát i to, že lidé, kterým chtěli sloužit a pomáhat, se stávají oběťmi jejich cynismu, nezájmu, někdy i agrese.

Kde je vysvětlení tohoto jevu? Především v pochopení mechanismů stresu. Na jev nazývaný stres můžeme pohlížet z různých úhlů: máme stres organizační, většinou označovaný jako zmatek (trefně pojmenovaný i silnějším slovem), stres psychologický, pod kterým si můžeme představit starosti a trápení jedince a nakonec stres biologický – z patofyziologického pohledu. Stresová reakce není jednoznačně škodlivá a během vývoje sloužila k zachování života jedince ve chvílích ohrožení.

Poplachová fáze řízená sympatickým vegetativním (tedy automaticky a bez zásahu mozkových center působícím) systémem má za úkol připravit organismus na boj nebo útěk a během ní se logicky organismus nabudí, napínají svaly, zrychluje srdeční akce, stoupá krevní tlak a objevují se další „předstartovní“ symptomy. Naopak fáze rezistence má umožnit přežití za krajně nepříznivých okolností. Za její řízení je odpovědný parasympatikus, jehož aktivita vede k útlumu řady funkcí. Když se obě reakce vyčerpají, nastává zhroucení řídících systémů, které se bezhlavě přetahují o vládu.

Protože biologická stresová odpověď prapůvodně sloužila k záchraně života, organismus na její realizaci nijak nešetřil; naopak, plýtvá při ní energií jako nikdy jindy. Nevýhodou člověka je, že takto reaguje nejen při reálném ohrožení, ale stejně intenzivně funguje také v souvislostech, konfliktech a zklamáních v oblasti sociální. Takže stručně řečeno: v hádce s partnerem vyplýtvá stejné množství energie jako při souboji s medvědem a navíc „naprázdno“ přetěžuje všechny systémy, které by při rvačce nebo ukrývání před šelmou uplatnily. Napíná tedy svaly, zvyšuje krevní tlak, atd., zatímco pod brzdícím parasympatickým vlivem zužuje průdušky, zpomaluje trávení a tlumí své tělesné i psychické pochody.

Nedobrý tělesný stav působí nepříznivě na duševní rozpoložení, na druhé straně psychické rozlady ovlivňují nežádoucím způsobem tělesné funkce, bušení srdce vyvolává úzkost, zklamání vede k depresi, která - stejně jako vztek z prožívaných nezdarů - zhoršuje spánek. Prohlubuje se vyčerpání, jedinec však umíněně trvá dál na nadlidském výkonu, zhoršuje se pozornost, zvyšuje riskantní chování. V obraně proti zraňující skutečnosti se člověk snaží vytvořit ochrannou slupku, která se mění v cynický a odcizený postoj.

Bludný kruh selhávání se mění ve rdousící a zaškrcující spirálu. Lidé, kteří by chtěli a mohli pomoci jsou odmítáni jako nepřátelé, kteří dále zraňují hrdost. Naopak ve hře se objevují zcela nežádoucí „pomocníci“ – alkohol, uklidňující a povzbuzující prášky, cigarety, drogy... Člověk, který chtěl být užitečný druhým, se dostává na pokraj svých sil. A zde už je namístě léčba, která bývá dlouhodobá.

O to důležitější je prevence. Ta spočívá především v realistickém odhadu jak zamýšlených cílů, tak vlastních schopností a střízlivém vyhodnocení objektivní situace. Tak jako není dobré zavěšovat všechny kabáty na jednu skobu, není rozumné upnout se k jedinému cíli a obětovat mu ostatní oblasti života. Dobré rodinné a přátelské vztahy pomáhají vytvořit spolehlivou mezilidskou síť, která je zdrojem kladných podnětů i zárukou bezpečného zachycení v době, kdy se svět naklání a začíná být vnímán jako nevděčný až nepřátelský. Tělesné cvičení pomáhá zahánět i duševní chmury, orientace na umění harmonizuje psychický život, kvalitní systém morálních hodnot nás včas zabrzdí a nedovolí, aby altruistické cíle přerostly do trucovitého sebeprosazování se snahou dosáhnout spasitelskou gloriolu.

„Uvědom si, že tvým úkolem je pomáhat změnám k dobrému, ne však věci či lidi násilně měnit“, říká jedno z pravidel sester z anglických hospiců, zatímco jiné, které považuji za nejmoudřejší, dodává: „Směj se, hraj si a nauč se radovat z darů života.“