Na medicínu jsem šel s představou, že se po promoci stanu praktickým (tehdy se říkalo „obvodním“) lékařem někde na Šumavě. Ten kout se mi líbil a líbí dodnes, má svou drsnou krásu a se svou tvrdostí je současně přívětivý. Dost brzy jsem však zjistil, že pro zvolenou profesi bych potřeboval také ruce, které mám díky vrozené vadě obě levé, a že se budu muset živit spíš hubou. Ale stále jsem myšlenku všeobecné medicíny nevzdával.

Kamarád (spolužák, který u nás pár měsíců nocoval, protože mu zavřeli v politických procesech s lékaři tatínka do kriminálu a maminku v těžké depresi do blázince) vymyslel, že bychom si mohli také něco začít s psychiatrií. Byli jsme ve čtvrtém ročníku a měli oba zkušenost s fiškusováním na teoretických ústavech a tak jsme se hrdě vypravili na Psychiatrickou kliniku Fakulty všeobecného lékařství za panem profesorem Vondráčkem s prosbou o možnost fiškusovat také u něj.

Pan profesor byl svérázná osobnost. Měřil skoro dva metry (také napsal několik pojednání o specifickém humoru nadměrně vzrostlých mužů, kde se přirovnával k G.B.Shawovi), byl kromobyčejně prchlivý a na druhé straně distinguovaný, někdy až snobsky, jezdil s chutí stařičkým autem při plném vědomí, jak ničemný je řidič. Sám napsal: „Není hezčího sportu, než je automobilismus. Stačí, abyste měli auto a lano. Když auto nejede, vezmete do levé ruky lano a pravou rukou máváte; on vás nakonec někdo odtáhne“. Tradovalo se o něm, že ačkoli bydlel vzdušnou čarou 500 metrů od kliniky, cesta mu trvala přes půl hodiny, protože na žádné křižovatce neuměl odbočit doleva a proto musel složitě objíždět půl Prahy, aby mohl odbočit vždy vpravo.

Pravdivá historka o jeho umění je uvedena v některém ze svazků Alarichových vzpomínek. V době, kdy po Praze jezdilo asi 200 osobních aut, došlo mezi panem profesorem Vondráčkem a nějakým dalším řidičem ke kolizi na křižovatce u Národního divadla. Šofér druhého vozu stočil okénko a zařval: „Kdo tady má přednost?!?!“ Pan profesor se nenechal vyvést z klidu a odvětil: „Já, protože jsem starší!“

S neurčitou představou – neměl jsem jednoznačný cíl, chtěl jsem si „rozšířit obzory“ – jsem šel na začátku čtvrtého ročníku tohoto váženého a populárního (jeho nepovinné přednášky byly nabity, že nepropadl špendlík) člověka požádat o zařazení do smečky elévů. Mektal jsem cosi o své touze poznat taje této profese, když pan profesor se nekompromisně zeptal: „A chcete se stát psychiatrem?“ Pravil jsem, že ještě nevím, že si ale myslím, že poznání psychiatrie patří do celé medicíny. Pan profesor byl urputný: „A chcete se stát psychiatrem?“ Opakoval jsem svou vizi, že poznání psychiatrie..., leč pan profesor přitvrdil. Na tónu i na decibelech. „A chcete se stát psychiatrem?!?“ Tak jsem řekl, že ano. A protože své sliby plním, jsem tam, kde jsem.

Kroužek psychiatrie-chtivých mediků vedl pan docent Dobiáš, který na rozdíl od Vondráčka, měl zemitější „selský“ přístup (DE MORTUIS ..., ale já jsem měl jako medik pocit, že Vondráček vnímá své pacienty trochu jako brouky ve sbírce; dnes vím, když tam už dvacátý rok učím, že medici intuitivně více cítí s pacienty, než s medicínskými koncepty). „Doby“ – tak se Dobiášovi říkalo, mě poslal do Klárova ústavu slepců sbírat sny nevidomých. To byl můj první konkrétní úkol.

Bylo to fantastické poznání, seznámení s jiným světem, lekce pokory, kterou vnímám s obdivem k Dobymu dodnes. Potkal jsem se tam se spoustou zajímavých lidí a tiše věřím, že i pro ně byl můj zájem povzbuzující. Byl tam chlapec, který přišel o zrak v 18 letech (vápno), který měl dvojí typ snů: nevidomé a vidomé. Ty druhé byly vzpomínkou na jeho předchozí život, ty první byly o telefonování, mluvení, ale také dotycích. Tehdy jsem ještě netušil, že ztráta zraku je přerušením ze světem VĚCÍ, zatímco ztráta sluchu je přerušením se světem LIDÍ. Jeden pacient mě učil, jak poznat podle tónu hlasu pravou barvu vlasů (dodnes poznám „pravou“ zrzku).


(další díl série textů najdete na těchto stránkách o víkendu)