Ropa a krev

29. 11. 2010 | 10:58
Přečteno 15929 krát
Reportér Aktuálně.cz Martin Novák vydává novou knihu s názvem Ropa a krev. Vrací se v ní k válkám mezi Spojenými státy a Irákem Saddáma Husajna. Nabízíme vám několik ukázek z knihy, jejíž součástí jeho vlastní zážitky z návštěv Iráku jak v éře vlády Saddáma Husajna, tak v době, kdy Irák kontrolovala americká armáda

Nejde o první počin našeho kolegy. Za svoji předchozí knihu Džihád proti Kremlu: Sovětská válka v Afghánistánu a zrod Al-Káidy obdržel v roce 2009 Cenu Miroslava Ivanova pro nejlepší českou knihu literatury faktu.

Z úvodu na předním obalu knihy:

Jakákoliv válka na Blízkém východě má okamžitě dopady na celý svět. A neklidný region, kde se pod zemí skrývá více než polovina známých zásob ropy na planetě, na ozbrojené konflikty a krveprolití v posledních padesáti letech rozhodně není chudý. Do dvou z mnoha válek zde vstoupila přímo vzdálená velmoc: Spojené státy. V obou stála proti jednomu a témuž vládnoucímu režimu. Proti Iráku Saddáma Husajna. Do obou válek vedl USA prezident jménem George Bush. V roce 1991 George starší, o dvanáct let později jeho syn. První válka o Kuvajt skončila sice iráckou porážkou, ale ne pádem Saddáma Husajna. V roce 2003 už se historie neopakovala a iráckého vládce nakonec jeho bývalí poddaní o tři roky později popravili. Publicista a novinář, který se dlouhodobě věnuje Blízkému východu, ve své knize mapuje situaci na bojištích obou konfliktů. Věnuje se zákulisním jednáním politiků a diplomatů, která války provázela. Autor navštívil Irák jak za vlády Saddáma Husajna, tak v době, kdy zemi už kontrolovala americká armáda. V Bagdádu mu poskytl rozhovor Saddámův ministr zahraničí, cestoval po severním i jižním Iráku. Kniha Ropa a krev tak obsahuje nejen historická fakta v souvislostech, ale také reportážní pohled zblízka, na „místech činu.“



Ukázky z knihy Ropa a krev:

Bagdád není město nakloněné chodcům, je stavěné spíš pro auta. Rozlehlé bulváry a monstrózní stavby trochu připomínají Moskvu nebo Peking. Něco jako orientální romantika by se tady hledalo těžko. Bagdád je sice městem z pohádek Tisíce a jedné noci, ale ze starších dob než z poloviny dvacátého století tady toho mnoho není. Většinu města tvoří nepříliš nápaditá architektura, kterou je obtížné nějak ve zkratce pojmenovat. Jakýsi kancelářský styl – každá budova vypadá jako stavba sloužící jen svému účelu a nic víc. Město vypadalo podobně jako onen hotelový pokoj, jako kdyby se zastavilo někdy v sedmdesátých letech. Od vypuknutí války s Íránem v roce 1980 nebylo moc peněz na další stavění a udržování měst, o deset let později následovalo embargo OSN po irácké invazi do Kuvajtu. Během dvaadvaceti let se toho v Bagdádu moc nezměnilo, a bylo to vidět. Víc než městem pohádek Tisíce a jedné noci byla irácká metropole městem tisíce a jednoho prezidentových portrétů. Od kreseb umístěných na kamenných podstavcích přímo u chodníků a silnic až po obří billboardy na domech.

Šance zachytit jiné než oficiální informace byla tehdy v Iráku minimální. Satelitní antény režim zakázal, síť mobilních telefonů neexistovala kvůli embargu OSN. Internetových kaváren se otevřelo jen málo a byly pečlivě monitorovány. Na Rádio Svobodný Irák, kvůli kterému Saddám téměř přerušil s Českou republikou diplomatické vztahy, jsem ale odpověď v Bagdádu nakonec přece jen dostal. Na jeden večer byla ohlášena v hotelu Rašíd tisková konference ministra zahraničí Nadžího Sabrího.

Dorazil ve vojenské uniformě, jak bylo v Iráku za vlády strany Baas zvykem, a odpovídal povětšinou anglicky, neboť angličtinu vystudoval. Když skončil a s ochrankou mířil z místnosti ven, zvedl jsem se ze svého místa a přes vyzývavý pohled bodyguardů jsem se mu připletl do cesty. Řekl jsem, že jsem z České republiky, z Prahy a zajímá mě Rádio Svobodný Irák. A jestli by nevěnoval pár minut navíc rozhovoru. Spoléhal jsem i na to, co mi den předtím řekla česká chargé d’affaires Eva Drdáková na velvyslanectví v Bagdádu. Že Sabrí dříve pracoval jako irácký velvyslanec ve Vídni a o Češích ví celkem dost.



„Z České republiky říkáte? OK, tak jo, tak tedy pár minut navíc,“ odsouhlasil ministr a zaujali jsme místa v křeslech na chodbě. Rozhovor se odvíjel podle vcelku očekávaného scénáře. „Česká republika tímto rádiem pošlapala dlouhodobě dobré vztahy, které mezi námi panovaly. Je to nepřátelskýakt, který jsme si od vás ničím nezasloužili. Vámi zmiňované rádio ovšem nemá na situaci v Iráku žádný vliv a nic neznamená. My čelíme britským a americkým bombám a raketám. Co je proti tomu nějaké rádio?“ začal ministr. „Proč vám tedy krok Prahy tolik vadí, když tvrdíte, že toto rádio v Iráku nikoho nezajímá?“ pokračoval jsem. „Vadí nám, že Praha dává prostor našim nepřátelům a dovoluje CIA, aby šířila protiiráckou propagandu.“

Jedna věc mě tehdy rozhodně nenapadla. Že mluvím s mužem, který byl podle všeho nejvýše postaveným americkým informátorem v Saddámově říši. Po invazi v roce 2003 totiž Sabrí nebyl na americkém seznamu nejhledanějších představitelů režimu, zatímco většina ministrů ano. Dokonce se mu podařilo přejet hranici do Sýrie a naprosto se vypařit. V tak totalitním a tajnou policií ovládaném státě jako je Irák bylo nepochybně i pro ministra těžké udržovat nepozorovaně kontakty se zahraničím, ale média v USA s odvoláním na dobře informované pracovníky zpravodajských služeb napsala, že Sabrí předal Američanům několik důležitých informací o situaci v nejvyšším iráckém vedení. Dodnes se Sabrí skrývá na utajovaném místě (možná v Sýrii, spekulovalo se i o Rakousku).

xxx


S řidičem a tlumočníkem Husajnem Mahínem jsem zamířil do bagdádské čtvrti Azamíja, která se stala jedním z hlavních center odporu proti Američanům. Tady na severozápadě města vládla nostalgie po Saddámovi a naopak nenávist k Američanům a jejich přisluhovačům. Azamíja byla nejjižnějším výběžkem toho, čemu se říká sunnitský trojúhelník. Oblast na západ a severozápad od metropole, kde žijí převážně muslimové sunnitského vyznání, kteří se za Saddámovy vlády na rozdíl od většinových šíitů či Kurdů na severu země neměli tak špatně a tvořili páteř režimu. Na malém oploceném pozemku u mešity Abú Hanífa jsem objevil dvanáct jednoduchých hrobů. Některé z nich přikryté iráckou vlajkou. Na všech bylo stejné datum úmrtí. 10. duben2003. Den, kdy Američané definitivně ovládli celý Bagdád. Mešita je srdcem místního odporu. Jako jeden z mála svatostánků v zemi ji válka přímo zasáhla. Minaret, část hlavní budovy a zejména věž s hodinami byly vážně poškozeny po zásahu rakety vypálené z americké helikoptéry. Pravě na tomto místě američtí vojáci narazili na silnou defenzivu.

V komplexu mešity mě vítá její správce. S velkými kostěnými brýlemia plnovousem. Mračí se, ale nedává jinak najevo, že by mu přítomnost někoho „odtamtud“ vadila. Při představování ovšem neřekl jméno.„Tady na náměstí a před mešitou byla velká bitva. Ti, co tady leží, jsou bojovníci, kteří nám přijeli pomoci odjinud. Hlavně Syřané a Jemenci. Rodiny se rozhodly je tady nechat. Na některých hrobech jména chybějí, protože je neznáme,“ vysvětluje správce, zatímco na mešitě dělníci opravují poškozenou zeď.

V této mešitě vznikla první skupina, která začala ihned po pádu Bagdádu organizovat povstání. Dala si název Muhammadova armáda. Mešita Abú Hanífa byla zároveň posledním místem, kde byl Saddám Husajn spatřen na veřejnosti. 9. dubna se zde modlil, pozdravil lidi na náměstí a pak opustil Bagdád. Nápisy na plakátech či na zdech v okolí hovoří jasně. „Dáme vše do rukou odboje“, či „Americká armádo, jdi domů“ jsou vyvedeny velkým písmem. Na trase, po které jely americké tanky, jsou stále rozbitá, ohořelá auta. Některé domy jsou vypálené a opuštěné. Ulice s policejní stanicí je uzavřena pro automobily, samotnou stanici obklopují ostnaté dráty a betonové zátarasy. Opakovaně se stala terčem teroristických útoků a několik policistů zde zahynulo. „Chceme tady mít skutečnou iráckou vládu. Ne tu, kterou nám někdo dodá zvenku. Američané musejí odejít a Iráčané si musejí vládu stanovit sami,“ rozloučil se správce odbojné mešity.

xxx


Jedno odpoledne jsem se dozvěděl zprávu, že v městečku Iskandaríja jižně od Bagdádu sebevražedný atentátník usmrtil mnoho lidí. Podařilo se mi sehnat taxikáře, ochotného rychle dojet na místo. Když jsme dorazili, dav místních lidí stál v půlkruhu kolem sešrotované a sežehnuté dodávky, ležící na boku. Vůz atentátníka. Odpálil auto před policejní stanicí, jejíž přední stěna směrem k silnici byla zcela rozmetána a mnoho nezbylo ani ze střechy. Někteří přihlížející divoce gestikulovali:„Přiletělo americké letadlo a shodilo bombu! Já to viděl,“ mávali rukama. Po chvíli začali muži v davu tleskat a křičet: „Smrt Americe! Smrt Americe!“.

V troskách budovy pobíhalo několik policistů a jejich velitel s vysílačkou. Na dotaz potvrdil, že žádné americké letadlo bombu neshodilo a skutečně útočil sebevražedný terorista. Na zemi byly stopy krve i zbytky lidských orgánů. Oheň z explodujícího vozu zachvátil i několik automobilů, které zrovna po silnici projížděly, v místě zel dvoumetrový kráter. V budově se zrovna konal nábor policistů, někteří stáli ve frontě venku. Policisty považovali teroristé za symbol nového režimu, a proto se ocitli na seznamu lidí, určených k likvidaci. Celkem zemřelo přes padesát lidí. Zraněné převáželi do nemocnice v Iskandaríji, kam jsme dorazili za pět minut po odjezdu od místa atentátu. Vrátný u závory byl v bojovném rozpoložení. „Žádné auto. Byli to Američané, nevěřím příběhům o sebevražedných řidičích!“ Malá nemocnice v přízemní budově nestíhala zraněné přijímat. Pracovali v ní jen dva lékaři, mnoho pacientů leželo na zemi na chodbách. Hned u vchodu ležel muž v bezvědomí, kterému omývala tvář mokrým hadrem plačící žena. „Můj bratr přiběhl po výbuchu ke stanici a jeden z policistů, který zpanikařil, začal střílet. Bratra těžce zranil.“ Nemocnice neměla dost personálu, takže lékařům museli na operačním sále při zákrocích pomáhat příbuzní pacientů. „Anestetik máme dost, ale chybí nám krev. Než dorazí z Bagdádu, zemřou další lidé, protože ji nedostanou včas,“ řekl mi jeden z dvojice operatérů. Ty, kteří během převozu nebo už v nemocnici zemřeli, zřízenci odkládali na trávu před budovou. V řadě leželo vedle sebe šest těl. Výbuch těmto lidem zlámal všechny končetiny, které měli nepřirozeně překroucené.

xxx


Bazoft nebyl ve Velké Británii příliš známým žurnalistou, pracoval pro týdeník Observer. V Iráku se zajímal o příčiny mohutné exploze, která otřásla 17. srpna 1989 městem Hilla jižně od Bagdádu. Výbuch se odehrál v nepřístupné průmyslové zóně, kam neměl nikdo přístup. Britský novinář se rozhodl k místu vypravit a odebrat vzorky zeminy, protože měl informace, že komplex je ve skutečnosti tajnou továrnou na výrobu zbraní, možná chemických. Protože v zemi, jakou byl v tu dobu Irák, nemohl na podobné místo přijet jako novinář, vydával se za indického lékaře. Ke spolupráci přemluvil britskou zdravotní sestru Daphne Parrishovou,která pracovala jako dobrovolnice v irské soukromé nemocnici v Bagdádu.



Bazoft na místě pořídil fotografie a nákresy, odebral hlínu i kus zničené boty. Když se však chystal na letišti k odbavení na svůj let do Londýna, byl zatčen, následně obviněn ze špionáže a 10. Března odsouzen k trestu smrti. Pět dní nato popravčí četa rozsudek vykonala a nešťastná zdravotní sestra dostala za svoji pomoc patnáct let vězení. Saddám dal najevo, že zahraniční zájem o jeho zbrojařský výzkum se mu vůbec nezamlouvá a že množící se obvinění v Americe a Evropě, že program výroby chemických, biologických a snad i atomových zbraní běží v Iráku na plné obrátky, nepovažuje za téma k diskusi.

Pouhých dvanáct dní po popravě Bazofta přišel další šok. Neznámí zabijáci zavraždili v Bruselu kanadského vědce a konstruktéra Geralda Bulla. Ten pracoval pro Irák a navrhl šestapadesát metrů dlouhé superdělo, nazvané Babylon, které údajně mělo být schopné vystřelit půltunové granáty do vzdálenosti tisíc kilometrů. Šlo o dosti neuvěřitelný projekt a není jasné, nakolik bylo vůbec reálné podobnou zbraň sestrojit tak, aby byla funkční. Spíš to připomíná motiv z románu Julese Verna Vynález zkázy. Kanaďan se zabýval myšlenkou na vystřelování satelitů na oběžnou dráhu z děl a mnozí kolegové z oboru jej nebrali moc vážně. Nicméně pravdou je, že Bull dělo navrhl a Iráčané mu platili. A tedy zřejmě i věřili.

xxx


Mise se stala začátkem dlouhé odysey dvoučlenné posádky jednoho z letounů F-15 ve složení David Eberly a Thomas Griffith. Zasáhla je střelba irácké protiletadlové baterie SAM, museli se katapultovat do mrazivé pouštní noci. Eberly později vypověděl, že po dopadu se chvíli probíral ze šoku a až za chvíli mu došlo, že je ve válce, sestřelen nad nepřátelským územím. A ve velmi kritické situaci. Vysílačkou se nalezli s Griffithem a zkusili posoudit své možnosti. Šance měli dvě. Buď se jim podaří přivolat leteckou záchranu, nebo se musejí dostat do Sýrie. Na její hranici jim zbývalo zhruba dvacet kilometrů. Syrsko-irácká hranice vede liduprázdnou pouští a v mnoha částech není přesně označená, takže mohli jen doufat, že je nezachytí žádná irácká hlídka. Navázat kontakt se jim nepodařilo, tak se vydali na pochod. S minimem pití v malých lahvích, osmačtyřicet hodin nic nejedli. „Museli jsme jít rychle, protože bylo jasné, že brzy budeme natolik vysíleni, že nebudeme schopni jít vůbec,“ řekl později Eberly.



Podle mapy bylo jejich cílem syrské městečko Abú Kamál za hranicí. Když se třetí noc pokusili ukrýt před chladem ve zdánlivě opuštěném domku, překvapila je střelba. Domek nebyl prázdný, ale plný vojáků. Za řevu a neustálého pobíhání je vtáhli dovnitř. Eberly podle svých slov na chvíli doufal, že to mohou být syrští pohraničníci a že už může být za čárou v Sýrii. O naději ale přišel, když se podíval na protější zeď. Visela tam fotografie Saddáma Husajna. Bylo jasné, že v Sýrii není. Eberly s Griffithem skončili jako váleční zajatci v bagdádském vězení, kde čelili mnoha výslechům, malým dávkám jídla a spaní na studené podlaze. Na svobodu se dostali – stejně jako další zajatci – až na začátku března po podepsání příměří.

13. února v půl páté ráno dopadla na Al-Firdos první maxipuma GBU-27, vypálená z letadla F-117. Prorazila speciálně vyztuženou betonovou konstrukci, takže ať bylo v objektu cokoliv, už to nebylo ničím chráněno. Následoval dopad druhé, stejné bomby. Výsledek náletu byl děsivý. Ve spodní části bunkru spaly stovky lidí, především ženy a děti. Druhá nálož dopadla přímo mezi ně, takže obraz zkázy na místě lze těžko popsat slovy, ale asi každý si to zhruba dokáže představit.



Desítky těl byly natolik sežehlé nebo rozmetané, že je nešlo identifikovat. Mnoho lidí naopak umíralo pomalou smrtí v nemocnicích. Ty už měly nedostatek léků i vody, nefungovala elektřina. Za takové situace lékaři mnoho pacientů zachránit nemohli, zvláště pokud byli přivezeni s těžkými popáleninami nebo rozsáhlými vnitřními zraněními. O život přišlo toto ráno 204 lidí. Americký novinář Rick Atkinson ve své knize o válce v Perském zálivu cituje svědectví sedmnáctiletého Umara Adnána. „Najednou jsem cítil strašné horko a žár. Natáhl jsem ruku k matce, která předtím usnula vedle mne. Ale našel jsem jen její spálené kusy.“ Irácká televize okamžitě začala posílat otřesné záběry do světa, vláda v Bagdádu hovořila o masakru a válečném zločinu.

xxx


Těsně před podepsáním kapitulace 3. března v Safvánu irácká delegace požádala, aby se zákaz letů, který spojenci do smlouvy zakotvili, nevztahoval na vrtulníky. S tím, že by jinak Iráčané komplikovaně přesouvali vojáky a materiál. Schwarzkopf souhlasil. Znamenalo to, že proti šíitským rebelům prezident může nasadit helikoptéry. Tomu umožnilo povstání rychleji potlačit. Vyklidit pole šíitům a Kurdům Saddám nehodlal, 15. března nařídil protiútok. Na jih vyslal tanky Republikánské gardy, jejichž operace v centrech povstaleckého odporu dostali na starost coby velitelé jeho nejvěrnější lidé. Alí Hasan Madžíd alias Chemický Alí vše řídil jako ministr obrany, prezidentův zeť Kámil Hasan Madžíd dostal za úkol zlikvidovat rebely v Karbale. Protiúder vedl režim nemilosrdně, všichni jeho exponenti věděli, že pokud nyní ustoupí nebo prohrají, bude s nimi zle. Podle svědků v Karbale na lidi, prchající z města, lili vojáci z vrtulníků benzín a pak konvoj zapálili. Stovky lidí uhořely na cestě zaživa. Prudká střelba Republikánské gardy také poničila mauzoleum, ve kterém spočívají ostatky imáma Husajna. V Basře se 51. mechanizovanádivize prostřílela centrem města, podle střízlivých odhadů tam padlo několik tisíc lidí. Tisíce dezertérů a šíitských duchovních beze stopy zmizely. Masové hroby, které se odkrývaly po celém jižním Iráku po pádu režimu v roce 2003, byly plné ostatků právě těchto lidí.

xxx


Později vyšlo najevo, že zástupci šíitských povstalců, zmocněnci ajatolláha Chójího, žádali Američany ještě před Saddámovou protiofenzivou o pomoc. Dočkali se však jen mlčení, nikdo s nimi nechtěl jednat. Naopak, irácká kontrarozvědka odposlechem telefonického rozhovoru dvou šíitů zjistila, že vojáci USA jim vysloveně odmítají pomoci. To patrně iráckého vůdce přesvědčilo o tom, že Američané nezasáhnou, takže se může bez obav vypořádat s odpůrci tím nejtvrdším způsobem. Někteří svědkové také uvedli, že Američané přihlíželi tomu, jak Republikánská garda pronásleduje rebely i civilisty, a dokonce jejím příslušníkům umožňovali volný průchod. Zatímco ještě před třemi týdny Bushova administrativa vyzývala ke vzpouře, najednou s ní nechtěla nic mít, přičemž oficiální pozice byla taková, že se Washington „nechce míchat do vnitřních iráckých záležitostí“. George Bush si zkrátka představoval převrat, ve kterém by převzal moc někdo ze současného režimu a zajistil by, že se nový Irák nesblíží s Íránem. Šíitské povstání ale v očích Američanů hrozilo pravým opakem. Že v nových poměrech se iráčtí šíité sblíží se svými íránskými souvěrci a posílen nakonec vyjde z války Írán.

Na jihu Iráku se údajně dokonce objevily portréty ajatolláha Chomejního, které samozřejmě Američany vylekaly a utvrdily jev názoru, že tato rebelie není v jejich zájmu. Jak se tam portréty dostaly, není vyjasněné. Podle jedné verze šlo o geniální tah Saddáma, který věděl, že v USA je Chomejní obávaným strašákem, a tak tam jeho obrazy a fotografie rozšířil, aby definitivně odradil Spojené státy od zákroku ve prospěch povstání. Jiní svědci ale tvrdí, že šlo o portréty ajatolláha Chójího z Nadžafu, který s bílými vousy a turbanem vypadal pro nezasvěcené oko podobně jako Chomejní. Ať to bylo jakkoliv, šíitský pokus o změnu poměrů diktátor utopil v krvi před očima amerických vojáků a za tichého souhlasu americké vlády. Tady někde vznikly kořeny toho,proč mnoho Iráčanů o dvanáct let později chovalo podezření k motivům USA, když se Bush junior definitivně rozhodl Saddáma svrhnout. Hořkost nad tím, jak Amerika nejprve vyzývala k povstání a v rozhodující chvíli se k němu otočila zády, v jižním Iráku dlouho zůstávala a zůstává dodnes.

xxx


Méně štěstí než samotný prezident měl ale jeho syn. Udaj byl obávanou postavou Bagdádu a celého Iráku. Jeho násilnické chování bylo nevyzpytatelné, často a rád se bavil zastrašováním jiných lidí. Obzvláště když měl vypito. Profitoval z pašování zboží přes hranice, vozil se po Bagdádu v luxusních automobilech nejdražších značek a zle se vedlo ženám, které si troufly odmítat jeho společnost. Oficiálně byl jen předsedou Iráckého olympijského výboru a šéfredaktorem deníku Bábil,v praxi si mu ale nikdo nedovolil odporovat s výjimkou jeho otce. Udaj byl také důvodem rozepří v prezidentově příbuzenstvu, když vyhrožoval lidem, pocházejícím z druhého manželství Saddámovy matky. Jednoho z nich, ministra vnitra Vatbána Tikrítího, v hádce postřelil do stehna. Bratři Kámilové údajně utekli z Iráku i kvůli obavám z Udaje. Husajn Kámil Madžíd o něm v už zmiňovaném rozhovoru pro německý týdeník Stern řekl: „Každý ví, že je pomatený a utlačuje ministry stejně jako úředníky. Snaží se zotročit všechny. Moc rozumu Udaj nepobral, to ví i jeho otec. Není ale schopen svého syna zastavit. Tak tomu bylo i krátce před mým útěkem. Udaj střílel na synovce Abída a nevlastního bratra svého otce Vatbána. Ten schytal devět kulek, museli mu amputovat nohu. Vatbán sice ještě žije, ale bylo by pro něj lepší, kdyby zemřel, protože má podbřišek a pohlavní orgány úplně zničené. Nestalo se to poprvé, Udaj už zabil šest žen. Nikdo ho ale za jeho činy nepotrestá.“

xxx


V srpnu 1996 ale na muže v kožené bundě a s několikadenním strništěm na tvářích (obojí byly nezaměnitelné znaky Udaje) došlo. Sám sebe přezdíval Babylónský lev, ale i lev je zvířetem zranitelným, když se ví, jak na něj. A to útočníci večer v Bagdádu 12. prosince 1996 věděli. Udaj se svými kumpány jel na jakýsi večírek ve čtvrti Mansúr, kde bydlí povětšinou bohatší, lépe situovaní Bagdáďané. Na křižovatce očekával průjezd několika mercedesů mladý muž se sportovní taškou. O kus dál za rohem stály v rozestoupení tři další postavy, rovněž s taškami. Ve chvíli, kdy se kolona vozů objevila, první mladík položil tašku na zem, rozepnul jí, vyndal samopal, postoupil směrem do středu silnice a pokropil dávkou čelní sklo první vozu. Brzy se k němu přidali další dva střelci a spustili palbu na další auta. Vše trvalo o něco déle než minutu, čtvrtý střelec kryl palbou první tři, kteří se dali na ústup. Ten jim vyšel. Naskočili do připraveného auta a stihli zmizet z Bagdádu, než policie a další ozbrojené složky rozmístily na všech silnicích z města.

xxx


Jeden z hlavních neokonzervativních ideologů Norman Podhoretz hovořil na konci roku 2001 o čtvrté světové válce, kterou má být válka proti militantnímu islámu (za třetí světovou válku neokonzervativci považují studenou válku). „USA musí zabránit expanzi militantního islámu přímo v místě, odkud pochází. Na Blízkém východě,“ uvedl. Od tohoto tvrzení pak už byl jen krůček k argumentaci pro vpád do Iráku. Podle Richarda Perla měl být Irák prvním krokem v reorganizaci a přeměně Blízkého východu. Následovat pak budou další státy, na které se USA zaměří. Sýrie, Írán, Libye či Saúdská Arábie. „Semeništěm blízkovýchodního terorismu je tamní nemocná politická kultura. Tu je třeba odstranit a nyní je příležitost začít v Iráku,“ konstatoval na přednášce v pražském sídle Rádia Svobodná Evropa Joshua Muravchik, analytik Amerického institutu pro podnikání (American Enterprise Institute), který myšlenky neokonzervativců a stoupenců útoku na Irák šířilo. Spřízněnými médii byla konzervativní televize Fox News a také ekonomickýdeník Wall Street Journal.

xxx


Přesvědčení, že svržení Saddámova režimu může být nahrazeno demokracií, která bude inspirovat další arabské země, a že šíření demokracie bude zároveň oslabovat terorismus a radikalismus, posilovali v členech Bushovy administrativy hlavně dva znalci Blízkého východu. Téměř devadesátiletý arabista Bernard Lewis, autor mnoha kniho středověké i moderní historii islámu. Lewis byl velmi kritický k současné realitě islámského světa, kterou podle něj zavinila intelektuální stagnace muslimských elit a závist vůči úspěšnějšímu Západu. Islámský radikalismus prý plyne z rozporu mezi tím, že podle muslimů je islám vzorem dokonalého uspořádání lidských věcí, zatímco realita je už dlouho taková, že muslimský svět zaostává v mnoha ohledech za Evropou, Amerikou, a dokonce i za východní Asií. Slavný arabista nicméně byl a je přesvědčen, že islám je reformovatelný a že diktátorské režimy, které jsou v mnoha státech u moci, spíše vycházejí z teorie i praxe evropských totalitních systémů 19. a 20. století než z historie islámu, který podle Lewise nemusí být nutně spojen s autoritářským způsobem vládnutí. Připomíná, že islám v minulosti podporoval vědy, umění, cestování, uchoval pro současnost antická literární a filozofická díla, která by zřejmě jinak upadla v zapomnění. To se může vrátit a Spojené státy jsou nyní v pozici, že tomu mohou aktivně napomoci, zhruba hlásal Lewis. Svržení diktatury v Iráku k tomu může být prvním krokem.



Svůj postoj Lewis shrnul v komentáři pro deník Wall Street Journal, nazvaný výmluvně Čas ke svržení (Time for Toppling). V něm napsal, že změna v Iráku může být začátkem nové éry Blízkého východu a příležitost, která se teď naskýtá, se už nemusí opakovat. Cheney i Wolfowitz několikrát s Bernardem Lewisem hovořili a neskrývali, že je v názorech na dějiny i současnost islámu a Blízkého východu ovlivnil. Dalším významným učencem s vlivem na rozhodování amerických politiků byl profesor Princetonské univerzity Fouad Ajami, původem šíitský muslim z Libanonu. Podle něj se arabský svět motá v uzavřeném kruhu špatného vládnutí a krutých režimů, který může být proražen jedině zvenku. A takovou možností je americký zásah, přestože Ajami připouštěl, že to bude těžké, a rozhodně by Američané neměli počítat s vděkem. Jeho názory měly o to větší váhu, že je sám muslimem. Idea implantování demokracie na Blízký východ jako způsob boje s terorismem se stala pilířem Bushovy zahraniční politiky, přestože kritici neustále tvrdili, že západní hodnoty lze stěží naroubovat na jinou kulturu, a ještě k tomu na tancích a bodácích. Proti takovým pochybnostem obhájci Bushe zase namítali poválečným příkladem Japonska. Američané ho okupovali jako zemi se zcela odlišnou mentalitou a kulturou. Přesto se tam demokracie prosadila.

xxx


Nálet dvaatřiceti helikoptér hluboko za nepřátelskou linii ale vyústil 23. března v nečekaný neúspěch. Útočníci nevyslali před misí nad oblast bezpilotní průzkumný letoun, neměli dost informací o pohybu protivníka a v tomto případě podcenili iráckou schopnost zorganizovat narychlo účinnou obranu proti náletu helikoptér. Útok byl proveden oproti plánům o den dříve, protože podle předpovědí se mělo počasí postupně zhoršovat a dělalo by pilotům vážné problémy. Ty se ale dostavily i bez zhoršeného počasí. Dobře rozestavění iráčtí obránci byli seskupeni do týmů v počtu šesti až osmi mužů, vybavených automatickými zbraněmi, protiletadlovými raketami S-60 i střelami země-země SA-7a SA-14. Pálili ve směru k blížícím se helikoptérám a rychle se přesunovaly z místa na místo. Podle válečného zpravodaje New York Times Michaela Gordona, který se náletem 23. března u Karbaly podrobně zabýval, chtěli Iráčané vytvořit jakousi palebnou stěnu, kterou by americké Apache musely proletět, a vystavit se tak pravděpodobnému zásahu. Stříleli zpod palem, ze střech domů i z ulic. Piloti vypověděli, že dole pod nimi bylo nečekaně mnoho lidí a bylo těžké střelce identifikovat a zneškodnit. Irácká taktika výjimečně zafungovala velmi dobře a Američané se v kokpitech nestačili divit. Ze 32 vrtulníků nebyl zasažen pouze jediný! Zpackaná akce znamenala konec nasazování vrtulníků Apache AH-64 do podobných akcí v týlu nepřítele a předmětem kritiky se stala především nedostatečná příprava.

Blog Martina Nováka na Aktuálně.cz

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy