Schyluje se k válce mezi chudými, sdělila v Le Monde jedna z francouzských proromských aktivistek poté, co obyvatelé bloku sociálních bytů v Marseille vypálili tábor balkánských Romů. Aktivistku zřejmě zděsilo i to, že mezi žháři byli i lidé původem ze severoafrického Maghrebu. Tito noví chudí Francouzi napadli nové chudé občany EU, místo aby vytvářeli multikulturní společnost.

Inu, není občan jako občan. To přece dobře víme i u nás, když mluvíme o romských občanech, ačkoliv jejich občanka je česká a romskou by marně kde sháněli. Co není, může být, řekli by na to zastánci založení Romistánu z řad (nejen) českých politických extremistů.

Romské tábory se u nás zatím nevypalují, neboť tu nejsou (pro z balkánské Romy nejsme tak atraktivní). Dokonce ani romské venkovské osady jako na Slovensku nemáme, byť se jim nějaká ta postindustrie obydlená Romy už začíná podobat. Zato se tu specifickou romskou sídelní formou stávají ubytovny. A před ty se čas od času řadí policejní těžkooděnci, aby stáli před davy, chtějícími řešit kriminalitu tzv. nepřizpůsobivých. Ve Varnsdorfu si již loni vystáli důlek (davy i těžkooděnci), pak je to přestalo bavit. Tedy ten dav. Pro těžkooděnce je vystávání důlku práce, a kdyby je takříkajíc přestala „bavit“, mohli by se naštvat a někomu nabít. A dav, anebo možná spíš ti na ubytovnách, by to schytali…

Takže, k válce mezi chudými se tu sice taky občas schyluje, ale neříkáme tomu tak, hlavně proto, že si mnozí ti chudí, co tak rádi pochodují na cikány, nechtějí přiznat, že jsou chudí... A co si nepřiznáme, to jakoby neexistuje. Měřeno pozorností médií, společnost nereflektuje ani jedno z vrcholových čísel války proti chudým, které předvedla sněmovna, když posvětila odměny exekutorů i advokátů u bagatelních neboli nicotných dluhů. Tu válku již drahně let vede vzkvétající advokátsko-exekutorský průmysl.

Například z dlužné tisícovky, dejme tomu za komunální odpad vyprodukovaný nezletilým dítětem, se totiž stává odměnami exekutorům a advokátům tisícovek skoro šestnáct. Takových případů je v praxi zaznamenáno do foroty. A takto zničující a častokrát likvidační penalizování dopadá zhusta na chudé zaměstnané i chudé nezaměstnané. A dluhy jsou i motorem migrace do ubytoven a jiných sídlištních agregátů chudoby, známých pod poeticko-exotickými jmény Bronx, Mexiko, apod.
Od sněmovny se po vší publicitě věnované nehorázným nákladům na vymáhání drobných pohledávek očekávalo, že návrh zákona (upravený Senátem) v senátní dikci také schválí.

Dokonce za to zaangažované nevládní organizace lobbovaly, a to „napříč politickým spektrem“. Senátní výhrady však sněmovna přehlasovala (19. září) rovněž „napříč politickým spektrem“. Navrhovaným snížením odměn by totiž výnosy exekutorsko-advokátního průmyslu klesly z odhadovaných čtyřiceti miliard na nějaké stamiliony. Lobby nevládek pracujících s klienty v dluhové pasti prohrálo na celé čáře s lobby průmyslu s čtyřicetimiliardovými zisky (jak překvapivé). A prohrála i celá společnost, která tak bude s ještě větší jistotou platit stovky milionů za šiky těžkooděnců hájících ubytovny deklasovaných, nazývaných z třetí Říše vytaženou kategorií lidmi „nepřizpůsobivými“ (unanpassungsfähig), před nenávistným davem. Ten je nenávidí proto, že „oni“ kradou, přepadávají a dělají bordel a za všechno si můžou sami. Nic naplat, že mnohé v těchto nenávistných davech dělí od těch na ubytovnách jen jedna exekuce, jedna nevyplacená výplata, jedna výpověď a někdy barva pleti.

Advokátní komorou prolobbovaná norma, posvěcující dobrý výdělek z bezmocnosti zadlužených, prošla sněmovnou bez většího zájmu médií. Ten bude možná spíše zaostřen na pochody proti ubytovnám „nepřizpůsobivých“, jaký proběhl právě tuto sobotu v Ústí nad Labem. Reportovat o válce mezi chudými je přece mnohem barvitější.

vyšlo zkráceno v Lidových novinách 8. 10. 2012