Do Gori jsme se dostali poprvé ve čtvrtek ráno. Provokativně vonící chleba z naši Nivy zřejmě přesvědčivě odpudil mladého ruského vojína z Burjatska, aby nás propustil dále. Tak jsme projížděli jeden checkpoint za druhým,až jsme dojeli do Gori - Stalinova města.

Projížděli jsme prázdné bulváry, pozorovali vyrabované obchody i spálené byty v domech nedaleko vojenské základny. Ta totiž, nikoliv město samotné, byla terčem ruského ostřelování. Domy stojící kolem ovšem měly smůlu, muška ruských dělostřelců není nejpřesnější.



Horní patra domů kolem základny byly vyhořelé. Přesto v domech zůstávali lidé. Dostali za úkol hlídat majetek před Rusy i před jihoosetinskými polovojenskými oddíly. Jaká najivní představa, že se babička ubrání skupinkám rabujících. Šlo zřejmě spíše hlavně o psychologický moment - raději se budou vloupat do bytu, kde nikdo není, než do obydleného. Proč si dělat zbytečné komplikace.



Vykrádání vypadalo následovně. Do dolních pater se leze přes okno, do horních přes dveře. Efektně se Kalašnikovem udělá kolečko kolem zámku na dveřích, ten se pak vykopne a je hotovo. Gruzínci jsou chudí lidé, moc toho nemají, ale televize, nová košile nebo vodka se taky vojákům hodí.



Když jsme z Gori v pátek večer odjížděli, tento vojenský transportér na kraji města ještě stál. Zda-li jej Rusové Gruzínům věnovali, nebo jsem jen nezahlédl posádku, to nevím. Už tam každopádně neměl co dělat, protože stažení vojsk v tu dobu mělo být "dokončeno". Jenže nebylo, i my jsme v pátek večer potkali cestou několik kolon tanků a obrněných vozidel mířících zpět do Osetie. Co však nezmizelo byly ruské checkpointy - "mírových sil" - ruští vojáci mají modré helmy a našívky MS.



Člověk v tísni byla první organizací, kterou ve čtvrtek ráno Rusové pustili regulerní cestou z Tbilisi. Nemuseli jsme tedy cestovat po polních cestách jako o den dříve naši turečtí kolegové. Mimochodem turecká humanitární pomoc je velmi efektivní a neuvěřitelně rychlá.



Ve čtvrtek jsme přivezli základní potraviny - chléb, nějaké konzervy, olej, těstoviny - v pátek potom hygienické potřeby. Jaký paradox, že největší radost lidem udělal toaletní papír. Válka prostě obrací lidské hodnoty.



Jeden z domů zasažený ruskou raketou. Lidé se před ostřelováním schovávali ve sklepě. Jejich domy prostě stály na špatném místě. Byly vedle vojenské základny. Patřily vojákům a ti je pronajímali obyčejným lidem. S těmito auty nikdo už nestačil odjet.



Šrapnel zabodnutý v domě jednoho z obyvatel. Muž, který nás pozval dále nám ukazoval, jak exploze odmrštila nábytek, televizi a rozbila všechny okna. Muž se naštěstí v době střelby ukrýval ve sklepě.



Z knihovny toho moc nejde ukrást a tak jsme si zde mohli klidně počíst některé z Puškinových děl o válce na Kavkaze. Jak symbolické. Další symboliku jde potom vidět na pokřivené nástěnce, ze které se na návštěvníky knihovny usmíval americký prezident George Bush.



Ulice před jedním z bombardovaných domů ve městě Gori.



S ruským generálem Vjačeslavem Borisovem jsem se osobně setkal ve čtvrtek ráno. To jeho kluci ostřelovali město, vykrádali byty nebo odváželi na kamionech nábytek a jiné cenosti.

Na závěr: Lidé se v internetových diskuzích někdy ptají, proč Člověk v tísni nepůsobí v Cchinvali nebo jinde v Jižní Osetii. Člověk v tísni, stejně jako všechny jiné humanitární organizace nemají přístup do Cchinvali ani Osetie. Ruský generální štáb jasně definoval, že jediné organizace, které do Cchinvali pustí, budou církevní. Což Člověk v tísni není. Navíc, v současné době tam z církevních organizací může působit pouze Červený kříž.