Zatímco Bílkova unylá reprezentace Španělům pražský kvalifikační zápas odevzdala, Plzeňští v úterý proti Barceloně předvedli svou atraktivní a funkční fotbalovou "doktrínu" v plné parádě a při lepším provedení mohli jít proti superfavoritovi i do vedení. Potud bez diskuse hlasitý potlesk.

Co už mě ale nebaví, je bezbřehá hysterie plzeňské kabiny. Poprvé si viktoriáni mohli oči vylít, když se po Čišovského ruce kopala penalta na milánském San Siru. V úterý večer je zase v Edenu uvádělo do stavu nepříčetnosti, že se po Čišovského kose uvnitř šestnáctky pískala penalta a navíc se ve vzduchu objevila červená karta. Brankář Pavlík si pak povzdechl, že Barcelona snad nemá zapotřebí, aby jí sudí pomáhali.

Nemá. A Plzeňáci zase nemají zapotřebí dělat ze sebe hysterické plačky. Ruka v Miláně byla tak 75procentní, takových penalt byly už na světě odpískány miliardy. A edenský faul na Messiho? Penalta jasná - a vyloučení také! Vždyť kdyby Messi s míčem pokračoval, nestál by mu už v cestě brankář, zhruba na brankové čáře se pohyboval jen jeden plzeňský bránící hráč. Jinak v dosahu míče byli už jen další dva barcelonští fotbalisté. Není o čem diskutovat - zmaření jasné brankové příležitosti = vyloučení.

Ano, můžeme se hypoteticky bavit o tom, že tenhle "balíček" v podobě penalty i vyloučení, navíc v brzké fázi utkání, postižený tým prakticky zbavuje šancí na úspěch a celý zápas ničí. Na tom se mimochodem shodnou mnozí velikáni fotbalu v čele s Franzem Beckenbauerem či Arsénem Wengerem. A existují dokonce už i návrhy úprav pravidel, spočívající v tom, aby se v případě odpískání penalty vylučovalo jen tehdy, je-li faulu dosaženo brutálním způsobem.

Jenže v danou chvíli platí taková pravidla, podle kterých se rakouský sudí zachoval. Takže není o čem mluvit. Pokud někdo podotkne, že celé akci možná předcházel neodpískaný faul na Horvátha, můžeme o tom diskutovat, ale i kdyby tomu tak bylo, rozhodně by tomu neodpovídal stav, že někteří hráči Plzně podle slov trenéra Vrby v kabině o poločase přemítali, jestli vůbec nastoupit k druhé půli.

Do neúměrného vzteku na rozhodčího se jim zjevně přetransformovala frustrace z toho, že jejich statečný boj s fenomenální Barcelonou je zcela marný a že je čeká jen dalších 45 minut maximálního nasazení, jehož nejlepším výsledkem může být snaha o brždění katalánského brankostroje, rozhodně ne otočení skóre z 0:2. Museli se asi o poločase cítit, jako by je někdo poslal stavět dům do hořícího lesa nebo třeba na mořské dno. Tam by se asi nechtělo nikomu z nás, věda, že navzdory nadlidskému úsilí je stejně úkol nesplnitelný.

Ale svádět všechno na rozhodčícho a vyvádět u toho jak hysterická manželka, vyhrožující rozvodem nebo rovnou sebevraždou poté, co její partner nesklopil záchodové prkýnko, asi opravdu nemá úroveň.

Jak rozhodčí umí se zápasem zacvičit, přece Plzeňští dobře vědí z domácí ligy. Někdy fiknou je, někdy zase popostrčí tu jejich káru krapet víc, než si zaslouží. Když si sečetli tyhle plusy a mínusy, nemohli si na tuzemské arbitry například v minulé, mistrovské sezoně, rozhodně stěžovat.

Ano, před rokem je sudí v kvalifikaci Evropské ligy zařízl proti Besiktasu Istanbul jako podsvinče. Porážky v Miláně a od Barcelony ale v Lize mistrů na rozhodčí svádět nemohou. Ano, rozhodčí jim nedarovali ani promile. Ale s tím na téhle scéně nemohou počítat.

Luděk Mádl