Čeští fotbalisté pojedou na Euro, popáté v řadě. To je neoddiskutovatelně skvělý úspěch. Jenže zatímco v minulosti vždy po postupu zaplavila republiku vlna hřejivé euforie, teď alespoň já osobně cítím ve vzduchu spíš jakousi divnou, kyselou atmosféru.

Jen si vybavte "oslavu" v pražském televizním studiu, kde po zápase Pavel Čapek s hosty Radkem Bejblem a Pavlem Karochem rozhodně radostí nestříleli špunty od šampaňského. Tvářili se spíš jako smuteční hosti v krematoriu...

Pozitivní vjem z pražského barážového zápasu totiž takřka vzápětí, po nemastném neslaném utkání v Podgorici, vystřídal už zase pocit, že tenhle Bílkův soubor má jen víc štěstí než rozumu. Hlavně na los a na to, že Vučinič netrefí z metru prázdnou bránu, a že na samotném Euru ho tedy nejspíš nemůže čekat nic jiného než ostuda.

Mezi týmem a fanoušky stojí hráz. Proč?

Vybavuju si, jak například Uhrinův tým odjížděl na Euro 1996 do Anglie. Proti Německu, Itálii a Rusku mu tenkrát nikdo valnou šanci na postup nedával, ale všichni mu fandili a na zápasy se opravdu těšili. Jenže s aktuálním českým týmem jako by se nikdo moc ztotožňovat ani nechtěl... Proč? Odpověď hledejme třeba hned v příštím odstavci.

Aby totiž náhodou nedošlo k mýlce, Milan Baroš hned po zápase napětí mezi nepřesvědčenými fanoušky na straně jedné a uraženým týmem na straně druhé nekompromisně podtrhnul a prohloubil: "Tak to u nás v Česku chodí. Chtěl bych poděkovat těm fanouškům, co nás ty dva roky podporovali. A ten zbytek, co do nás šil a chtěl, abychom neuspěli, ten je nám více méně u zadku."

Takže asi tak...

Ze zákulisí české výpravy se dokonce nesla zvěst, že v prvním, pražském utkání proti Černé Hoře nechtěl rekonvalescent Baroš nastoupit i kvůli tomu, že ho posledně proti Španělsku celá Letná za katastrofální výkon vypískala. A že kdyby se přes Balkánce nepostoupilo, okamžitě by v reprezentaci, ve 30 letech, skončil.

Nejen zmlsanost vzpomínkami na Nedvěda

Co se to přihodilo, že zatímco třeba s hokejisty celý národ v průběhu jejich šampionátu žije a dýchá, tak fotbalistům vzkáže, co si o nich myslí, tím, že na superdůležitou baráž přijde jen 14 000 lidí?

Ano, na vině může být zmlsanost. V hlavách pořád všichni mají Euro v Portugalsku a fenomenální výkony týmu s Nedvědem a Poborským. Tehdy Češi pod Brücknerovou taktovkou udávali Evropě, ba celému světu, herní trendy. I jejich sestava plná náhradníků tenkrát dokázala porazit Němce s Ballackem a Kahnem v brance.

Jenže zatímco Němci od té doby ušli pořádný kus fotbalové cesty a dnes hraje Löwův tým naprosto neuvěřitelný fotbal, Češi nechali v týmu přestárnout zlatou generaci (MS 2006 a Euro 2008) a od té doby už jen zoufale točí trenéry (Rada, Straka, Hašek, Bílek), kteří jsou víceméně odkázaní na to, zdali je zrovna zdravý a v jaké formě se nachází Tomáš Rosický.

Hašek dvakrát rozdmýchal euforii, dvakrát uvadla

České fotbalové fanoušky ale podle mě neprudí jen nepřesvědčivá hra. Z Bílka cítí neumětelství a pocit, že se k reprezentaci dostal jen díky "kamaráčoftu" s Ivanem Haškem. Z Milana Baroše pak permanentně sálá arogance na sto honů, viz i jeho poslední přednáška v Podgorici. (Výjimečná, jinak se s novináři nebaví.) A to jsou jen nejviditelnější atributy problému.

Ivanu Haškovi se dvakrát podařilo národ zbláznit a naladit ho na vlnu totální fotbalové podpory. Jednou to skončilo remízou v Bratislavě, kde vinou špatné Haškovy taktiky na hřišti zcela odříznutý spasitel Koller reagoval v totální frustraci okamžitým odchodem z týmu. (Ten tehdy přišel o šanci hrát na MS 2010.) Podruhé se pak vlna euforie zadrhla v Olomouci, kam si na startu kvalifikace o EURO 2012 přijela nečekaně pro výhru Litva.

Na zápase se Skotskem pak už v edenském hledišti převládaly skotské vlajky a to se táhlo celou kvalifikací až ke zbabělému výkonu proti Španělsku, kdy byli čeští hráči na hřišti za naprosté trotly.

Nabízí se srovnání: reprezentace vs. Plzeň

Zvláštní. Jen pár dní nato přijely španělské hvězdy do Prahy znovu, tentokrát v dresech Barcelony. A přestože s nimi Plzeň prohrála, i kvůli vyloučení, 0:4, lidé jí přáli a fandili jí.

Z týmu trenéra Vrby totiž cítili pozitivní energii, maximální nasazení a zdravou fotbalovou sílu. Něco podobného předvedli Bílkovi hoši jen v pražském utkání s Černou Horou. I díky Pilařovi a Jiráčkovi, hráčům, které Pavel Vrba denodenní prací připravil Bílkovi tak, že po boku Rosického dokázali strhnout celou reprezentaci. Je nesporné, že bez čerstvé, okysličené plzeňské krve by se reprezentace ze své mrtvolnosti asi neprobrala.

Místo hrdinů opilci, co roztrhali obleky

Ale když už se udělá první pozitivní krok, zase vzápětí všechno shodí Baroš tím, že jsou mu všichni u zadku. A na slavící reprezentanty se pak opět díváme optikou: ožrali se v letadle jak hovada, roztrhali na sobě reprezentační obleky a jsou to stejně všechno jen namyšlení notorici.

Český fotbal svého fanouška v posledních měsících mnohokrát zradil. Pitkou s prostitutkami v hotelu Praha, odchodem uražených borců typu Ujfalušiho z reprezentace, úprkem Ivana Haška do Dubaje.

Že by si to fotbal uvědomoval a snažil se své postavení v očích české veřejnosti nějak napravit, se jaksi nezdá.

Luděk Mádl