Kontinent na penzi
Evropa není nadarmo označovaná jako „Starý kontinent“, původně myšleno jako unavený polofeudální rezervát oproti dynamickému „Novému světu“, Americe. Dnes je její stáří - oproti mnoha asijským kulturám ostatně nevelké – patrné opět na několika rovinách. Nikoli poslední z nich je stárnutí populace, nemající krom Japonska a Jižní Koreje sobě rovného. Věc je však mnohodimenzionálnější. Není pochyby, že novodobá vědotechnika a její plod, industriální a postindustriální civilizace, vzešly svými kořeny právě z Evropy a byly rozvezeny po celém světě, a to dosti drsným způsobem, alespoň ve svých počátcích.
Změna vnější a vnitřní
Naše společnost vždy dává přednost změně vnější před vnitřní – proto je třeba psychosomatická medicína, vyzývající k zamyšlení nad sebou samým, tak málo populární: to raději nějaký nákladný medicínský zásah…
Obraz Doriana Graye
Ve své slavné knize líčí Oscar Wilde s mrazivou přesvědčivostí scény, v nichž namísto bezohledného a v zásadě démonického dandyho Doriana Graye stárne jeho zarámovaný obraz, na němž se projevují nejen prošlá léta, ale ve vší odpudivosti vykvétají také všechny jeho povahové hnusy – Dorianova fyzická tvář však zůstává půvabným obličejem dvacetiletého mladíka, rozdávajícího nevinné úsměvy na všechny strany. Zdá se, že Wildova metafora má široké uplatnění, možná širší, nežli si autor sám myslel. Je pozoruhodné, že umění a další příbuzné projevy, které jedna každá doba produkuje, vždycky tvoří jakýsi opačný doplněk k tomu, jak společnost v reálu funguje a co prožívá.
Motor proměn
Mimo veškerou pochybnost lze říci, že naše současná civilizace „jede na osedlané nespokojenosti“ v míře nikdy předtím nevídané.
Burka v nás
Děsivá událost v Toulouse otřásla Evropou a stále ještě kolem sebe šíří kruhy. Na rozdíl od jiných teroristických masových vrahů, často v počtu svých obětí ještě obludnějších, je tento útok jiskřením na sudu prachu, který Francie v současné Evropě nepochybně představuje. Občas si kladu otázku, zda nějaká občanská válka nezačne právě tam. Nemusela by mít ani takovouto roznětku. Pokud člověk popustí, snad poněkud nevázaně, fantazii z uzdy, mohl by se rýsovat podobný scénář: Nějaký ten „Metasarkozy“ v budoucnosti nebude mít na výplatu sociálních dávek, v dnešní době vlastně už spíše výpalného. Muslimští mladíci na pařížských předměstích začnou, jako už několikrát, zapalovat auta či drancovat obchody.
Hra na nevidomou seniorku
Národy všech dob se vždy vyhýbaly vyslovování jmen bytostí, událostí a stavů, jichž se obávaly. Jak známo, o kom se mluvívá, nedaleko bývá. Tak ani nevíme, jak se třeba původně slovansky jmenoval medvěd – jeho jméno se vždy z bezpečnostních důvodů takto opisovalo – říká se tomu „tabuový opis“ – tedy ten, který ví o medu. Podobně se říkalo „rohatý“ namísto „ďábel“ atd...
Přízrak partajnictví
Právě probíhající soudy a aféry kolem VV znovu vynášejí na povrch otázku, zda politické partaje jsou opravdu páteří našeho společenského systému, nebo jeho největším tumorem. Představa, jak lid zvolí nové, nezatížené a nezkorumpované politické subjekty a tím věc vyřeší, se ukazuje jako zcela mylná. Ota Hromádko, za první republiky nadšený mladý revolucionář, zachytil ve svých pamětech jménem „Jak se kalila voda“ reakci svého dědečka, nepochybně zkušeného muže: „Hochu, děláte hloupost. Chcete vyhnat od koryta staré nažrané svině a pustit tam jiné, hladové….Víš, kolik budou muset lidi vytrpět, než se ty nové tak vyžerou?“ Ve vztahu ke komunistickému panství měl nepochybně pravdu, ale postřeh je platný jaksi univerzálně.
Vysokoškolský gordický uzel
Motto:
Miluji vědci, mlčenlivé soudruhy,
protože všichni nakládají s nimi,
jako by nežili,
a oni zatím žijí a dívají se na nás
jak věrní psi…
(minulorežimní lidová úprava J.Wolkera)
Proces přetržení
Ne všichni v euroamerické společnosti si uvědomují, že právě asistujeme jedné z největších kulturních diskontinuit v našich dějinách.
Důvěra k osudu
Před dvaceti lety, tj. počátkem devadesátých let, byla u nás diametrálně jiná nálada než v přítomné době. Komunismus padl a celá společnost se začala rozpadat v jakousi amorfní kaši, v níž plovaly zbytky někdejších institucí a podniků i zárodky firem a institucí nových. Na všech stranách vládl optimismus a očekávání, mnohá nepřiměřená už na první pohled. Lidé důvěřovali v budoucnost i v sebe samé a své možnosti, ač jejich znalostní vybavenost i zkušenosti s novým světem, který se jim otvíral, byly minimální. Přímo se na svou hvězdnou hodinu třásli.
