Co budou dělat?
Titulek tohoto sloupku je záměrně dvojsmyslný: Znamená jednak „co budou pracovat?“, ale také „co si počnou?“ Vidíme-li skokové navýšení počtu vysokoškoláků v posledních letech – většina z nich školy ještě neopustila – nelze si nepoložit otázku po jejich budoucím uplatnění. Jejich počet se nenavýšil jen v absolutním čísle, ale zejména v procentu z celkového počtu příslušníků dotyčného ročníku (ty, které teď nastupují, jsou početně velmi slabé).
Přichází poučení?
Každý politický režim má vždy hejno oponentů, z řad intelektuálů zvláště. Ty minulé se s nimi příliš nemazlily – známý rozvraceč feudálních pořádků Hus došel smrti mučednické, pro nepřátele komunismu či nacismu byl vždy k dispozici popravčí špalek či lágr. Režimy slušnější, třeba Bachův, vyvážely oponenty na zdravotní pobyty do odlehlých horských regionů či je alespoň nechávaly fízlovat v místě bydliště. I pozdní komunismus už zavíral poměrně málo a nepopravoval téměř vůbec a soustřeďoval se na subtilnější formy zastrašování. Také je vždycky možno oponenty zavřít za něco nominálně kriminálního: neměl hříšník doma valuty? Platil řádně daně? Neosahával snad malé holčičky? Nerušil noční klid? Důkaznímu řízení lze vždy trochu napomoci a lidu se uleví – vždycky jsme si to mysleli! Žádný hrdina, ale kšeftař, nemrava a flamendr...člověk jako my. Vždycky se to ostatně týká jen relativně nevelké skupiny obyvatelstva, která si nějakým způsobem „otvírá hubu“ - ani nejzvrhlejší autokrati nepopravovali v dobytých zemích např. významné kuchaře.
Povaha pošetilosti
Čím se vlastně liší moudrost od pošetilosti? Je to trochu zapeklitá otázka, ale ze všeho nejspíš tím, že je schopna v té které situaci rozeznat podstatné od nepodstatného a tomu se eventuálně přednostně věnovat. Řekněme, když pod čárou lodního ponoru zeje velká díra, netratit čas bedlivým lakováním zábradlí či při krvi stříkající z přerušené tepny nefačovat napřed odřené koleno. Něco jako moudrost, vidící jednotlivé stromy skládat nějaký smysluplný les, není nikterak vázáno na stupeň dosaženého vzdělání, naopak, pošetilost vybavená formálním instrumentáriem a cvičenou rétorikou se stává toxičtější než kdy jindy. George Orwell soudil nejen, že prostí lidé jsou svým způsobem moudřejší než intelektuálové, ale také, že zvířata obecně jsou moudřejší než lidé. Pamětníci obou světových válek často popisovali, že ptáci zpívali i za kanonády, hnízdili v troskách rozbitých budov a vůbec si z celého divadla, pro lidi hrůzného, jen velmi málo dělali. Zvířecí „moudrost“ je jistě ze značné části instinktivní – housenka musí uplést kokon hned napoprvé bez jediné chyby – ale tím ve svých důsledcích nevede méně k dobrému.
Co nás spojuje?
Společnost, kde peníze a s nimi nerozlučně spjatý konzum jsou jediným předmětem všech tužeb a měřítkem všech věcí, je nepochybně tristní a řadu lidí skličuje. Je ovšem otázka, zda se nejedná o nutnou daň za sedmdesát let míru poté, co Spojené státy, vlajková loď podobného způsobu uvažování, porazily nejdříve nacistické Německo a za více než čtyřicet let poté i Sovětský svaz. Výboj za účelem větších zisků se stal čímsi antikvovaným – výbojná válka se dnes příliš nerentuje.
Západ v mlze
Nakladatelství Academia před nedávnem vydalo pod tímto titulem soubor mých sloupků a dalších novinových článků z let 2010-2012, z větší části v posledku uveřejněných na serveru Aktualne.cz (ukázka se týká právě těch, které se zde neobjevily). Křest knihy s autogramiádou proběhne ve středu 17. 4. v 17.00 hodin v kavárně Academia na Václavském náměstí, zájemci jsou srdečně zváni.
Na tenkém vlákně
To, že nejen náš vlastní život, ale i takové věci jako světový mír či osud světa jako celku, visí na tenkém vlákně a každou chvíli se mohou zhroutit, tak nějak podvědomě cítíme. Čím se však liší dnešní doba od všech minulých je to, do jaké míry funguje „na doraz“, jak sebenepatrnější výpadek způsobí kalamitu a jak je celý systém komplexní a křehký zároveň.
Mol, rez a zloději
Jeden můj přítel nedávno navštívil Kypr a pobýval tam v klášteře, který má i na dnešní velmi postmoderní doby pozoruhodný předmět podnikání. Ve skalnaté a neúrodné krajině se mniši živí kombinací obchodování na burze – mají k tomu supermoderní počítače – a ukazování svatých ostatků turistům, převážně ruským. Nevím, kde mají uloženy výsledky svého konání, ale v posledních dnech si jistě nalistovali a přečetli příslušnou pasáž z Matoušova evangelia (6, 19): „Neskládejte sobě pokladů na zemi, kdežto mol a rez kazí, a kdež zloději vykopávají a kradou“.
Právo na lásku
Bezuzdný individualizační proces, který naše západní společnost nastoupila, vede zcela přirozeně k tomu, že většinu potřeb si nějak uspokojujeme mimo rámec rodiny, která se postupně rozpadá a mizí. Zápal plic nám nekurýruje stará teta bylinkami, ale profesionál placený nemocenskou pojišťovnou antibiotiky, děti nehlídá babička, ale pracovnice školky, eventuelního útočníka nezmlátí náš otec a starší bratři, ale přivolaný policista – sami už to dokonce ani učinit nesmíme. V tomto seznamu by bylo možno dlouho pokračovat – konec konců před rozpadem našich vztahů se pokouší zasáhnout koncesovaný manželský poradce a po něm soudce.
Proces přeprávnění
Nedávno jsem hovořil s jedním německým mladíkem, frekventantem vysoké školy v hlavním městě. Rozprávěli jsme o všem možném a na jeho bystrých postřezích mne zaujal jeden rys, který naše myšlení dosud příliš nemá. Každou věc posuzoval v první řadě z právního hlediska: pod jaký zákon spadá, jaké právní důsledky by z ní mohly plynout, kdo a za co by jej mohl žalovat, nebo aspoň poslat vážné varování v tomto smyslu.
