Bez sebereflexe samotných Romů se to nezlepší.

Prosaička a komentátorka (a také asistentka senátorky Šípové!) v Salonu Práva z 31. v článku „Tuhé dráty předsudků“ popisuje neradostný osud chlapce žijícího ve vyloučené lokalitě. Jde o velmi jednostranný pohled na věc, ale to by nevadilo. Mnohem závažnější je, že takovéto zkreslené popisování skutečnosti, které se vyloučených lokalit týkají jen přispívají k neporozumění věci a vedou k rozdělování společnosti. Autorka píše “Otevírám vchodové dveře…neskutečný smrad nečekám a hned mě udeří do nosu. …Stoupám do druhého patra, boty se mi lepí na kusy linolea. Pozorně koukán na nohy, po čem šlapu. Kolik švábů beru s sebou… Jak mohou lidé v 21 století takhle žít.“

Dobrá otázka. Ale obávám se, že autorka očekává jinou odpověď, než je tato: jak mohou lidé dopustit, aby v jejich domě šel z bytů neskutečný smrad, aby z jejich bytů vylézaly šváby, aby se na chodbách lepily boty ke špíně? A může za to někdo jiný než právě jen ti obyvatelé těchto domů? Nějaká diskriminace?

Autorka však hledá odpověď jinde. „Za jednu místnost v polorozpadlém, domě se sociálním zařízením na chodbě v katastrofálním stavu, si obchodník s chudobou řekl nájem ve výši patnáct tisíc.“ Řekl? Od koho? Od těch lidí, kteří v tom domě bydlí, tedy od svých nájemníků? Jistě ne. Požadované peníze dostane od státu, jeho „nájemci“ neplatí vůbec nic! Proč by si tedy neřekl? Proč to stát platí? Otázku, kterou marně klademe mnoho let…Na nedávno konaném „kulatém stole“ v Poslanecké sněmovně k připravovanému bytovému zákonu si jeden ze starostů ztěžoval, že ti, kteří pobírají příspěvek na bydlení od státu, přeplatí jakýkoliv požadavek na výši nájemného, takže opravdu chudí lidé, kteří žádné sociální dávky nepobírají, a tedy nájemné za ně neplatí stát, se ani k obecnímu bytu nedostanou.

Autorka si dále v článku klade otázku zda “… si skutečně můžeme dovolit odepsat celé generace romských dětí…?“ Samozřejmě že nemůžeme, protože bychom tím vytvořili jen další generace těch, kterým bude stát platit příspěvek na bydlení a sociální dávky, kteří budou pracovat „na černo“ a neposílat děti do školy, jako tak činí dnes jejich rodiče. Problém, proč musejí stovky romských dětí vyrůstat v sociálně deprimovaném prostředí a nedůstojných podmínkách je širší ale jedno je jisté: bez sebereflexe samotných Romů se to nezlepší. Škola a ani sebe lepší a obsáhlejší inkluse to vyřešit nemůže. Autorka je však jiného názoru: „…pokud nebudou lidé ochotni akceptovat, že právě jejich dítě má ve své třídě několik romských spolužáků, nic se nezmění“. Aha, tak v tom to je!

Autor je ombudsmanem.

Salón Práva 14.9