„Druhou republikou“ je, dovolím si připomenout, v našich dějinách nazýváno období od října 1938 (kdy na svůj úřad rezignoval prezident Beneš) do okupace zbytku republiky 15. 3. 1939.

Šlo o ostudné období našich národních a státních dějin, na které by bylo lépe zapomenout, ale obávám se, že jeho recidivu prožíváme nyní, dvacet let po budování demokratické společnosti a demokratického právního státu. „Druhá republika“ byla charakterizována rozpadem jakýchkoliv morálních hodnot vytvářejících dojem, že vše je dovoleno, dominancí štvavého tisku, a až hysterickou nenávistí k demokratickým institucím předcházející 1. republiky. Většinu těchto symptomů nacházíme i v naší současnosti. Jakoby onen příslovečný pohár tolerance v poslední době již přetekl….

Hovoříme často o korupci a o jejím rozsahu jakoby o jednom z mnoha našich problémů, ale je v této zemi ještě něco, co není na prodej, pokud lze „koupit“ - jak ukazují poslední události v Plzni - děkana právnické fakulty? S dosahem, který je schopen rozvrátit strukturu státu, a proto zcela zřejmě nebude nikdy rozklíčován a důsledně odhalen? Kolik soudců, advokátů, vysokých policejních funkcionářů a státních úředníků by muselo, resp. mělo pro nedostatečné vzdělání ze svých funkcí odejít? Navíc malá důvěra v justici, formovaná představami o fungování „justiční mafie“, je navíc prakticky denně posilována prací bezohledných a zákon téměř bez následků porušujících soukromých exekutorů, a fungováním zcela mimo jakýkoliv rozumný zákon „rozhodujících“ soukromých rozhodců, u nichž právní vzdělání není nutné. Nebo nejsme snad jedinou zemí na světě, kde by předsedou rozhodčího soudu rozhodujícího o miliardách mohl být student právnické fakulty, jako je tomu u nás v kauze Diag Human? Čemu všemu dosud, i jako zákonodárci, mlčky přihlížíme?

Důvěra občanů ve stát a jeho demokraticky zvolené instituce je pak oprávněně téměř na nule. Vulgární hodnocení práce členů zákonodárných sborů se stalo běžnou součástí nejen hovorů občanů, ale i publikovaných textů v hromadných i internetových sdělovacích prostředcích. Považovat poslance za „dostatečnou většinu zvoleného blba“ (jistý psychiatr na blogu Aktualne.cz) je nejvýstižnější vyjádření vztahu občanů k členům nezastupitelné instituce demokratického právního státu.

Na jakých základech pak stojí tento stát po dvaceti letech budování jeho lepší existence? Na fatálním rozdělení společnosti na „socky“, které by chtěly „od státu všechno zadarmo, a proto volí postkomunistickou ČSSD“ (J. Křižan na tiskové konferenci V. Havla dne 15.10. 2009), a na ty tzv. „úspěšné“, kteří však naplňují obecnou představu o podnikateli jako o zloději, který okrádá stát i obyčejné lidi. Na obecné nenávisti k ústavním institucím, na jejich malé funkčnosti nahlodávané korupcí, na nedůvěryhodném soudnictví, stále více nepředvídatelně zasahujícího do politického rozhodování, na absenci jakékoliv jiné „morální“ hodnoty, než je míra zisku. Na degradaci jiných práv, než je právo vlastnické. Na tragické záměně národní hrdosti se sportovním fandovstvím. Na neexistenci veřejného a obecného zájmu. Na politických stranách, jimž chybí vzájemná úcta a snaha o porozumění a pochopení. Po dlouhých dvaceti letech….

16. 10. 2009 Psáno pro Právo