Každá věc v mém světě má rub a líc. To, co je v mém světě pro jednoho výhoda, je pro jiného nevýhoda, to, čím se jeden proslaví a je za hrdinu, pro jiného znamená věčné zatracení…Píšu v mém světě, protože připouštím, že někdo žije ve světě jasných pravidel, kde se vše odehrává zřetelně a smysluplně a vše je lehce přiřaditelné do jasně definované kolonky.

V mém světě se vše tak zvláštně přelévá a mění… Co však musí zůstat neměnné a být zdrojem vnitřní jistoty, je základní postoj k sobě samému – jakási sebereflexe, sebeúcta a vědomí vlastní hodnoty, které nás činí tolerantní k jiným.

Ano, myslím si, že vnější tolerance je vlastně obrazem tolerance k sobě samému, uvědomění si a přijetí vlastních nedostatků, vymezení vlastního a respektu jiného.

Tolerance je vysoce ceněná vlastnost, od poloviny minulého století vzývaná téměř jako modla - považována za východisko při střetu s něčím, s čím nesouhlasíme, s něčím, čemu nerozumíme a co odmítáme. Tolerance byla povolávána vždy, kdy jsme se něčeho báli, možná, když jsme se báli to řešit…

Když se kolem sebe zeptáte, tolerantním je skoro každý. Problém je ale možná v tom, že za toleranci považují větu: „ Já se o nikoho nezajímám, ať si každý dělá, co chce – je to jeho věc…“ Ta skvělá vlastnost tolerance byla nahrazena nevšímavostí, nezájmem… možná ani nebyla nahrazena – jen tu doopravdy nikdy nebyla…

To, co teď v posledních letech slyšíme a vidíme v médiích, je možná vyvrcholení „hry na toleranci“. To bublání pod povrchem, pod maskou přijímání, kdy celé tělo říká ne, to trpění s naběhnutými žílami, ty ruce v pěst v němém odporu… To neviditelné pnutí, které se někde hromadí a vybuchuje, ta tolerance založená na nevšímavosti, strachu a vlastním vysokém plotu a za ním ti, kteří nechtějí být přehlíženi…

Je možné ještě vůbec vychýlit nastavený kurz, zastavit tu vlnu frustrace a neuspokojení, strachu z budoucnosti, která propuká na obou stranách – „tolerujících“ a „tolerovaných“? Nebo jsme opravdu svědky konce starého světa, vystavěného na chamtivosti, přezíravosti, přetvářce, krutosti?

Jaké má starý svět možnosti – hrubou sílu a justici? Jak se může změnit svět, když se neumíme změnit my?

Je těžké se dívat na to, co tu zanecháváme svým dětem – ale asi jsme nemohli jinak – víc toho se svým vybavením asi člověk nesvede… Na druhou stranu – možná se do nového tisíciletí začaly rodit děti s tolerancí jako základní složkou své povahy – taková možnost tady podle astrologů je – v mém světě je tedy naděje.

Sára Brunerová - Anuszka