Zpoza oceánu dorazil mejl od publicisty, prozaika, politologa a právníka, profesora státovědy a mezinárodního práva na State University of New York v Binghamtonu Otto Ulče. Vzpomíná v něm na svá setkání s Ludmilou Brožovou-Polednovou, prokurátorkou z procesu s dr. Miladou Horákovou, kterou v nedávných dnech navrhl obžalovat Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.

Sám za sebe musím říct, že mi výrazové prostředky, které pan profesor občas používá, nejsou zrovna vlastní. Usoudil jsem ale, že se jedná o tak unikátní svědectví v tak zajímavé a důležité kauze, že si je nemohu nechat pro sebe. Navíc je pro mne pan profesor Ulč díky svým životním zkušenostem, postojům a toho, co dokázal, autoritou, jehož textu pro tyto stránky si vysoce cením.

Libor Stejskal, editor blogů


Pan profesor Otto Ulč napsal:

Média se v posledních dnech zmiňuji o Marii Brožové-Polednové, rudé mohykánce , dosud přežívající spolutvůrkyni hanebných padesátých let. Z článku Karla Hvížďaly jsem se dozvěděl zajímavou, leč nepřekvapující informaci, jak tato pseudojuristka doporučovala aplikaci řízného třídního přístupu v trestních, pokud možno hrdelních záležitostech - kdy o zločinu, autentickém či virtuálním, rozhodne především politické kádrové vyhodnocení údajného pachatele. Stejný čin, nestejný trest.

Úprk bývalého kapitalisty za hranice je velezradou, za nějž by mohla byt oprátka, týž ilegální odchod proletáře se shovívavě vyřeší mírňoučkým potrestáním in absentia.

S touto příšernou osobou Brožovou, ještě dříve než se stala Polednovou, jsem se občas vídal v zavodní jídelně Krajského soudu v Plzni, kam jsem dostal umístěnku k okresní instanci jako soudní čekatel, přidělen k civilní agendě (rozvody, paternity, alimenty a takovéto patálie). Dotyčná osoba značně šeredného zjevu pravidelně sedávala u zvláštního stolu s prokurátorskou a estébáckou elitou. Nevzpomínám si, že bych někdy s ní byl promluvil, natož si potřásl s její katovskou rukou.

Posléze jsem se s touto katyní potkal nepřímo: v roce 1957 jsem byl odexpedován s povýšením na okresního soudce do pohraničního městečka Stříbra, kde jsem se pak přes dva roky potýkal s týmž druhem agendy, pepřené komplikovanými majetkovými spory rozhádaných kolchozníků, než se mi podařilo ze země budovatelů vědeckého socialismu komplikovaně ilegálně upláchnout do náruče amerických imperialistů, kde si hovím dodnes.

Tehdy ve Stříbře mi na stůl přisel krajskou vrchnosti přidělený rozvodový spis z okresu Blatná, jehož se tamní soudce potřeboval zbavit z důvodu údajné předpojatosti. Na malém městě totiž došlo k neutajitelnému skandálku, kdy se místní estébák rozváděl a důvodem byla jeho úspěšná inseminace a otěhotněni této Brožové, k niž on mohutně milostně vzplanul. Čili něco obtížně pochopitelného stejně jako skutečnost, že z tak nevábného tvora či netvora mohl vzejít zázrak zrození.

Jména účastníků se mi vytratila, ale vizáž onoho plodného estébáka, pohledného mladíka, u soudu hodně nervózního, k otcovství se hrdě hlásícího, se mi v paměti zachovala.