Žila byla dvě děvčata. Виска ve světě virtuálním. Ve světě složeném z nul a jedniček, z proudů a stavů. Ve světě, v němž buď něco prochází, nebo neprochází. Ve světě, kde není nic napůl. Kde je vše jasné, protože je to nasvícené. Ploché, barevné, nalíčené. Návodné, svůdné a topořivé. Виска je totiž pornografickým avatárem.

Pornografický avatár je obraz člověka, v tomto případě ženy, který na rozdíl od těch nepornografických odhaluje i to růžové. Intimní. Zdánlivě hloubkové. Neboť ony děje avatárů se odehrávají pouze ve dvou dimenzích. Na ploše monitorů. Na povel a kliknutí.

Na porno-avatárech není bílých míst. Vše je pronikavě odhaleno. Všude se může. Nic není tabu. Je to nahrané. V avatárech není prostor pro city. Je to role, akce, klapka, střih.

Obraz člověka není skutečný člověk stejně, jako mapa není území.
Avšak mapu si lidé s územím nepletou, zato obraz s člověkem ano.

Protože mapa nepředstavuje adekvátní plátno, na které by mohli promítnout sebe sama. Těžko se mohou ztotožnit s vrstevnicí či kótou, hnědí skal, zelení luk, modří jezer. To mohou jen u obrazu sobě podobného. A do něj pak projikují své vlastní touhy, neřesti, pocity, bolesti nebo nedosažitelný idol, který si tou idealizací koleduje o zničení. V naději, že s ním zanikne i bolest z vlastní nedostačivosti a nedokonalosti. Je v tom tradice. I proto se kdysi ze vsi vynášela Morana a pálily čarodějnice. Také očistný proces. Jaká to úleva, svalit břímě svých hříchů na krásnou zlatovlasou pannu a nechat ji popravit!

Nasťa se Висце trochu podobá. Je to také blondýna, ale není tak zdobná. Má jiný výraz. Nevýrazný. Ve srovnání s Вискoу je to tuctovka. Má kruhy pod očima. Není krev a mlíko, ale kost a kůže. Evidentně se trápí. Žije totiž ve skutečném světě. Nemůže být idolem pro nikoho, krom svých dětí. Ano. Nasťa je matkou tří kluků-rošťáků. Nejmenší mimin je sotva odstaven. Ten potřebuje svou mámu nejvíce. Je pro něj tím nejdůležitějším člověkem. Nasťa pro své děti žije, a zároveň s nimi.

To se má na zásah „vyšší moci“ brzy změnit ...

Jakýsi úředník (a kdo je víc?), si totiž povšiml, že Nasťa se Висце podobá. A posílá jí z naší země do vyhnanství Висколенду, na Ukrajinu. Tam ji ukrajinští ouřadové seberou děti, strčí je do děcáku, a ji samotnou zavřou do krimu na pět let. Proč? Protože můžou!

A protože jim v jejich „zákonité“ zvůli nikdo nebrání.

Pro bolševizmem cepovaného byrokrata jsou totiž důležité detaily nepodstatné. Ať je to byrokrat český, nebo ukrajinský. Stupidita je mezinárodní a nezná hranic. Zákon je chladný instrument a neptá se po citech. Imigrační úředník se také neptá. Soudce by se ptát měl. Ale i onen úředník soudí. Vyslovuje verdikt. A pokud mu jde o spravedlnost, nikoli o prostou literu zákona, měl by respektovat, k čemu má sloužit právo azylu. V čím zájmu je vydávat oběť systému za viníka? Soudce profesionál, či soudce samozvaný s kulatým razítkem, přece nemůže soudit zkorumpovaný a vykradený stát, který si ho platí. Proto raději soudí ty, kteří se v tomto státu snaží přežít a zajistit slušné živobytí pro ty nejmenší a závislé, pro své děti. Ukrajinští papaláši chtějí vyřešit problém zneviditelněním jeho symbolu. Jde patrně o mezinárodně přenosnou nemoc.

Nasťa a Виска mají společné rysy, přesto nejsou jedním člověkem. Виска je minulost. Nasťa přítomnost a budoucnost. Kdo to popírá, dopouští se nepravosti, přečinu, zločinu. Kdo neustále poukazuje na internetovou Виску a záměrně ji spojuje s Nasťou, dopouští se kyberšikany a nebezpečného pronásledování.
Protože nepoškozuje jen Nasťu, ale i její děti.

Nasťa byla ve své rodné zemi obviněna ze zločinu, kterého se nedopustila. Začal ji pronásledovat jeden sběratel politických bodů a přidali se další. Navzdory jí podobnému porno-avatárovi, Nasťa není submisivní. Je to bojovnice. Ale když pocítila, že ve své zemi nemá šanci vyhrát a hrozí jí odebrání dětí, rozhodla se pro emigraci do České republiky. Doufala, že občané našeho liberálně demokratickém státu jsou lidé chápaví a tolerantní. A že se v kulturní zemi s demokratickou tradicí děti matkám od prsu neodtrhávají.

V tom se, zdá se, spletla. U nás může dostat azyl leda tak odpadlík zlodějské ukrajinské elity, jako Oleksandr Timošenko, nikoli politiky pronásledovaná trojnásobná matka, která nikdy nic neukradla, ani neodkloňovala . Která chtěla jen uživit děti a pronásledovaného manžela. Tím pro ni nejrychlejším a nejefektivnějším způsobem. Výrobou porno-avatára.

Jaké má Nasťa šance? Co může Nasťa udělat?

Nasťa by měla zničit Виску, která ji sice dobře živila, ale která nepředstavuje pro budoucnost jejích synů nic hezkého a přijatelného. Problém je v tom, že ony hanbaté materiály nejsou jejím vlastnictvím a na jejich šíření nemá žádný vliv. V tom jí však může napomoci „Radou Evropské unie pro spravedlnost a vnitřní věci“ chystaná legislativa. V článku 17 návrhu nařízení o ochraně osobních údajů, zpracování a volném pohybu dat se zavádí tzv. právo být zapomenut.

„Právo být zapomenut“ by v praxi znamenalo, že bude možné požádat o odstranění všech filmů a fotografií z internetu a zároveň o jejich „zapomenutí“ všemi, kteří si je stáhli a zveřejnili na svých profilech. V případě porno-materiálů nejde o žádné omezení svobody projevu, ale o zamezení případnému šikanování a šťourání se v minulosti, která nemá k současnému způsobu života bývalého porno-herce či herečky žádný vztah.

V článku „Právo být zapomenut“ Doležalová píše: „… celá debata o právu být zapomenut je především střetem evropského a amerického pojetí rovnováhy práva na soukromí a na svobodu projevu. Zatímco totiž v USA právo na soukromí není ústavně zakotveno, v Evropě je … právem zcela klíčovým. Také samotné právo být zapomenut má své kořeny v Evropě, konkrétně ve francouzském „droit á l’oubli“, tedy nepřipomínání minulých událostí či zločinů, které již nejsou relevantní pro současné dění a jejichž opětovné propírání může snadno zkompromitovat a trvale stigmatizovat ty, jichž se týkají.

… právo být zapomenut není ani americkému právu zcela neznámé. To dokazuje mimo jiné případ Melvin v. Reid, ve kterém kalifornský soud v roce 1931 rozhodl, že připomínání minulosti bývalé prostitutky porušuje její právo „usilovat o štěstí a dosáhnout jej.“ I když Nasťa nikdy nebyla prostitutka, něco jako precedens k jejímu případu tedy existuje, neboť někteří ji takto vnímají.

A co můžeme udělat pro naši Nasťu my, neprávníci?

Tomáš Haišman, ředitel odboru azylové a imigrační politiky Ministerstva vnitra nás, českou veřejnost vyzývá, abychom se s Nasťou solidarizovali, jinak prý nemají důvod, proč by své dosavadní zamítavé stanovisko k udělení azylu měnili. Zajímavý postoj …

Nicméně, od nevěřícího Tomáše takové stanovisko nepřekvapí. Je tedy na nás, abychom nevěřícího přesvědčili, že obraz člověka není člověk, a balšínstvo mívá pravdu leda náhodou . Je na nás, abychom Tomášovi pomohli najít odvahu rozhodnout věc ve prospěch bezmocné, a postavit se tak mocnosti cizí.

Lubomír Šušlík
__________________________________________________________________________________________

Zdroje informací:

Pořad ukrajinské televize „Rozbir poljotiv“ s Nasťou, jejím manželem a dalšími

Stránky občanského sdružení Berkat, podporující Nasťu

Barbora Říhová: Na azyl nemá Ukrajinka nárok, chybí i podpora veřejnosti, tvrdí úředník


Glosa Bohumila Doležala, v níž apeluje na opětovné přezkoumání Nastiny kauzy

Článek Petry Procházkové, popisující případ

Listopadový Bulletin Centra pro lidská práva a demokratizaci, č. 11, ročník IV., str. 19

Zdroje pomoci:

Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR, ředite: PhDr. Tomáš Haišman

Veřejná sbírka na podporu Nasti a jejích synů