Nikdy neoplatíme zvířatům,
co jsme jim dlužni

Začátkem roku 1990 jsem odjel na pozvání zemědělské sekce OSN do Vietnamu. Vzal jsem si sebou malé velmi výkonné rádio. V hanojském hotelu, ve kterém jsem se ubytoval, jsem při lovení rozhlasových stanic uslyšel češtinu. Byl to rozhovor s ing. Josefem Vágnerem, znal jsem jeho vynikající dvoudílnou publikaci o afrických zvířatech. Jeho rozhlasové vyprávění mne velmi zajímalo, týkalo se zejména zoologické zahrady ve Dvoře Králové, od roku 1965 byl jejím ředitelem. Devětkrát se vypravil do Afriky, kde odchytal a dopravil do republiky kolem dvou tisíc zvířat. Z Vágnerových slov vyznívala jakási trpkost, kterou jsem neidentifikoval. Po návratu do Austrálie, kde stále žiji, jsem mu napsal o mých pětiletých zkušenostech s interakcí pastevních a divoce žijících zvířat v Tanzánii a Botswaně. Vágner k mému překvapení odepsal, vyměnili jsme si několik dopisů, dozvěděl jsem se o jeho zklamaní, byl ze ZOO v roce začátkem osmdesátých let propuštěn, naznačil, že z politických důvodů a profesionální žárlivosti. Velmi těžce na něho doléhalo, že v roce 1975 bylo během jedné noci utraceno ve Dvoře Králové 28 Rothchildových a 18 síťovaných žiraf údajně postižených slintavkou. To Vágner popíral a naznačil, že šlo o konspirační vendetu. Napsal mi, že „vraždu“ žiraf a jejich odvoz do kafilerie nařídila Hlavní veterinární správa v Praze. Zodpovědný veterinář byl můj ročníkový kolega, poúnorový fakultní aktivista. Po absolutoriu mne pozval na děkanát: „Nemohu zodpovědět dělnické třídě tvé působení na socialistické vesnici“. Měl jsem tehdy v roce 1953 již všechny zkoušky za sebou a čekal jen na předání diplomu a potřesení rukou. Kdosi se mne zastal, aby si to vesnice se mnou vyřídila sama. Po letech jsem se s tímto velitelem popravčí čety setkal na světovém veterinárním kongresu v Yokohamě, připoměl jsem mu jeho snahu mne zbavit možnosti pracovat jako zvěrolékař. Odpověděl, že je to již dávno a že si nepamatuje.



Toto úsilí (abych použil totalitní žargon) „o vyvázání ze struktury mírutvorného pracovního procesu a socialistické živočišné výroby“, mne stále traumatizuje. Nikoliv z hlediska duté stranické rétoriky, šlo o celoživotní působení v oboru, který jsem si zvolil a vystudoval. Před krátkou dobou jsem náhodně narazil na knihu označenou jako román a vydanou v roce 2007 nakladatelstvím Penguin: J. M. Ledgard – Giraffe. Děj se odehrává v polovině sedmdesátých let minulého století, trvalo desítiletí než se námět k autorovi dostal anebo než se odhodlal jej zpracovat. Z doslovu vyplývá, že rozhovory s pomocí tlumočnice vedl s lidmi kolem ztěžejního tématu knihy. Na poslední stránce se autor zmínil o těch, na které se obrátil při faktografickém stopování děje. Mezi jinými: K. mohl osvětlit více, zda žirafy musely být zatřeleny, jeho záznamy zmizely, paměť špatná . Ztráta paměti veterináře K. v Japonsku je obdobná se zapomětlivostí, ke které se K. přiznává (nebo ji předstírá) v Praze v roce 2007 při rozhovoru o masakru žiraf.

Nepokouším se o recenzní poznámku k Ledgardovu románu vybudovanému na skutečných událostech, které se odehrály v Československu v roce 1975. Autorův ironický pohled na tehdejší budovatelský režim je zřejmý. Násilná smrt krásných a v Evropě exotických zvířat se stala úředním tajemstvím nařízeným státní bezpečností. Kniha přirozeně nemohla vyjít v českém překladu do listopadu 1989, překlad do češtiny se dostal do knihkupectví v roce 2007. Jak reagovali ještě žijící aktéři této masové vraždy, nebo jejich pozůstalí, nevím. Čtenáři holandského a italského překladu a samozřejmě původní verze v angličtině na celém světě měli a mají možnost se poučit, že totalitní krutost a zvůle, která postihla desetitisíce obyvatel Československa, se nezastavila ani před zvířaty. Kniha vyšla v několika vydání a u několika nakladatelství, z toho vyplývá, že je o ni zájem, že je úspěšná. Nemohu odpovědět, zda koncepcí a literárním zpracováním, nebo k naznačení, jak se zacházelo se vším živým i neživým za železnou oponou. K infekčímu onemocnění zvířat může dojít kdekoliv a pokud jde o patogenitu, která nejen ohrožuje ostatní zvířata a někdy i člověka, pak jsou veterinární opatření na místě. Zákroky týkající se zdraví zvířat by měly být podloženy odbornou diagnostikou a laboratorními testy, nikoliv politickým nasměrováním a rozhodnutím úřadu na pokyn státní bezpečnosti. Utracením žiraf se zabývá až poslední třetina Ledgardovy knihy, v prvních dvou částech vystupují dvě smyšlené osoby, Emil, haematolog studující dynamiku proudění krve a ve dne v noci spící tovární dělnice Amina. Vyprávění o nich je plné symbolismu a alegorií, přiznám se, že vyvolalo moje jisté rozpaky, ty však zaplašil dramatický popis hromadného utracení, spíše šlo o popravu, 46 žiraf v zoologické zahradě vee Dvoře Králové. Bylo to největší stádo těchto zvířat v zajetí.



Nakonec uvažuji nad tím, zda referovat o této knize by měl nebo neměl veterinář. Mám zkušenosti se slintavou a kulhavkou z doby mého působení v severních Čechách, v jihovýchodní Africe a na ostrově Papua Nová Guinea. Žiji po desítiletí v Austrálii, která je tohoto onemocnění zvířat prostá, ale silně sledující profylaktická a karanténní ochranná opatření. Ing. Vágner byl do své smrti přesvědčen, že příznaky u “jeho“ žiraf byly následkem krmení plesnivým senem v době, kdy byl mimo republiku. Na Tasmánii došlo k obdobnému omylu, majitel velkého chovu a výkrmny prasat nasekal do krmiva silně žahavé kopřivy z jisté lokality a v jistou roční dobu s následnými slizničními a kožními příznaky. Jak jsem poznal během mé praxe v republice, vakcinace veškerého skotu byla povinná, aby se zabránilo onemocnění. Není smrtelné, snižuje ale užitkovost, zejména u dojnic. Podle tehdejších předpisů čsl. Hlavní veterinární správy se postižená zvířata izolují a nechají dožít. Ve Velké Britanii a oblastech, které s ní jsou anebo bývaly spojeny, se neočkuje a při výskytu se infikované a ohrožené chovy zlikvidují. Jsou to dvě rozdílné koncepce. Pluralitní virus slintavky může postihnout všechny sudokopytníky, vyskytuje se v sedmi typech, v jednom asijském, ve třech evropských a ve třech jihoafrických typech a má i mutační vlastnosti. Ve Dvoře Králové někdo tvrdil, že žirafy silně slintaly, zaměstnanec ZOO zase, že nic takového nepozoroval. Konečná diagnóza ale spočívá na laboratorním vyšetření vzorků odebraných z puchýřů na dásních a jazyku, resp. těch na kůži končetin. Zprávu o těchto testech ing. Vágner, tehdy ředitel ZOO, nikdy neviděl. Ani kdokoliv jiný, pokud zachované informace jsou správné. Protokoly v českém vyšetřovacím ústavu nebyly nalezeny, tak stejně jako zpráva o podezřelém jazyku, který byl zaslán k vyšetření do veterinární fakulty v Brně. Vyhubení čtyřicetišesti královodvorských žiraf zůstalo do dneška neobjasněno a je obestřeno tajemstvím. Dokonalá konspirační teorie? Když jsem jako mladý veterinář kdysi v padesátých letech diagnostikoval v kravíně státních statků slintavku, pociťoval jsem za svou profesionální povinnost případ objasnit od A do Z.

V Botswaně jsem řídil veterinární a zootechnickou službu v oblasti Kalahari. Její severní hranice byla od slintavkou prevalentní oblasti Okavango oddělena stovky kilometrů dlouhým drátěným 160 cm vysokým plotem, aby se zabránilo přebíhání divoce žijících zvířat za zamořené do slintavky prosté oblasti. Plot ale neovlivnil migrační instinkt a tak jsem vidíval mnoho pštrosů, buvolců, gazel, antilop i žiraf zachycených a uhynulých v dobře udržovaném plotě. Jednou jsem narazil na mrtvou, ještě teplou žirafu. Zapsal jsem si do deníku: Asi 450 cm vysoká (dospělí býci mohou být až šestimetroví s hmotností tisíc kilogramů). I přes dlouhý krk měla jen sedm krčních obratlů tak jako všichni savci. Krkem od hlavy k tělu procházel široký upevňující vaz. Masivní srdce měřilo v délce 40 cm, vážilo kolem 7 kg (váhu jsem sebou při pitvě neměl) a komora vytlačující krev svalovou stěnu silnou šest centimetrů. Musí vypumpovat krev do výšky tří i více metrů! Na spodní části mozku jsem viděl houbovitou spleť tepének, aby tlak krve nepoškodil mozek. Hlavní céva vedoucí od hlavy k srdci byla široká dva cm a opatřená chlopněmi zřejmě zabraňujícími zpětný tok krve, když žirafa skloní hlavu zejména při pití. Jazyk byl dlouhý téměř půl metru. Zažívací systém: přežvýkavec s předžaludky.



Ve stepi východoafrického vnitrozemí Keni byly žirafy pro ZOO lasem odchyceny z jeepu jedoucího rychlostí kolem 80 km/hod.. Cestovaly nákladním autem 160 km do železniční stanice a odtud vlakem 900 km do přístavu Mombasa. Následovala doprava lodí do Hamburku, to je přes 17 tisíc km, odtud říčním člunem po Labi 800 km a nakonec sto kilometrů nákladním autem do Dvora Králové. 20.000 km v padesáti dnech! Bez úhynu!

Pane inženýre Vágnere, in memoriam s úctou a obdivem smekám klobouk.

Transport zvířat z jedné země do druhé vyžaduje řadu opatření. Za zdravotní dohled a zejména kontrolu týkající se přenosných onemocnění zákonně zodpovídá ve vyspělých zemích na celém světě státní veterinární služba. Jedním důležitým článkem této kontroly je karanténa. V době, kdy se připravoval a vyšel český překlad knihy J.M. Ledgarda, česká televize vysílala pořad o masakru žiraf ve Dvoře Králové. Pokud vím, dvě nebo tři málo známé webové stránky přinesly transkript této televizní relace a také se toto téma objevilo v českém denním tisku. Dotázal jsem se ústavu, který má v pracovní náplni dějiny zvěrolékařství při veterinární fakultě v Brně, dostal jsem informaci o televizním pořadu. Jinak není na tomto pracovišti archivována ani zpráva ČSSR ministerstva zemědělství a jeho veterinárního oddělení, ani žádná informace publikovaná českým veterinárním tiskem! Ani Komora veterinárních lékařů po roce 1989 nevěnovala masakru žiraf žádnou pozornost. Dotázal jsem se několika v republice žijících kolegů – pamětníků, jeden mi sdělil, že šlo o odborný omyl anebo akci “tajných zákoutí“! Požádal jsem Státní veterinární správu České republiky zprávu o událostech ve Dvoře Králové v roce 1975, dokumentaci údajně vzala velká voda v r. 2002.

O karanténní izolaci žiraf převážených z Afriky do republiky jsem nenašel nikde ani zmínku, pokud se ohradě přímo v zoologické zahradě nesprávně říkalo karanténa. Navíc (pro mne nepochopitelně) ohrada žiraf sousedila se stádem kaferských buvolů, u kterých se může vyskytovat latentní slintavka, tedy bez zjevných příznaků. Proč u těchto buvolů nebyly provedeny zavčas příslušné imunologické a biologické testy? Inkubace slintavky, doba mezi nakažením a manifestací klinických příznaků, je dvou až pětidenní, vyjímečně až 18 denní.. Z toho vyplývá, že žirafy si nepřinesly nákazu, pokud byly postiženy, z Afriky. Kromě slizničních a kožních symptomů patří k terénní diagnostice slintavky silně zvýšená tělesná teplota, o tomto důležitém ukazateli v televizním rozhovoru a novinových článcích nepadlo ani slovo. Nikdo se tím v ZOO nezabýval? Do stáda žiraf bylo umístěno deset jiných na slintavku náchylných zvířat (telata, ovce, kozy i hříbě), došlo k jejich vyšetření a eventuálně utracení, když žirafy byly podle Hlavní veterinární správy tak těžce infikovány? Napomohlo by to také k odlíšení od vesikulární stomatitidy, která nemá se slintavkou etiologicky nic společného. Všechny žirafy byly v noci z 30.dubna na 1.května 1975 v ZOO odstřeleny . Došlo k profylaktickému zachycení a bezpečné destrukci krve a dalších uvolněných tělních tekutin na místě odstřelu a při přepravě do kafilerie?

Dne 6.9.2007 byl v pražských novinách uveřejněn článek tázající se:“ Sanitární opatření? Ve skutečnosti šlo o brutální masové vyvraždění vzácného stáda žiraf. Zločin spáchala komunistická tajná policie. Proč současná vláda demokratické České republiky drží nad vrahy ochrannou ruku?“ Nakonec se opět dostávám k veterináři, kterého jsem označil K. a který o utracení žiraf ve Dvoře Králové odborně rozhodoval. V televizním rozhovoru mluvil o nebezpečí a nakažlivosti slintavky se zdůrazněním, že posílat v té době zprávu o výskytu této bojové látky (?) na Západ by nebylo politicky přijatelné. Dále stále odmítal odpovědět na otázku, zda virový typ slintavky byl evropský nebo africký a vyhnul se odpovědět na dotaz, zda nešlo o nákazu přenesenou z jednoho hospodářství na Mělnicku. Z debaty také vyšlo najevo, že veterinární služba neposlala vzorky k diagnostice referenční laboratoři Pirbright ve Velké Britanii a infekci neohlásila, což byla její profesionální povinnost, Mezinárodnímu úřadu pro nákazy zvířat v Paříži (Office International des Épizooties). Šlo podle tehdejší Hlavní veterinární správy o to, aby se Západ nedozvěděl, že čsl. živočišná výroba byla postižena slintavkovou endemií a tak aby nedošlo k poškození pověsti ČSSR. Navíc, na květen 1975 se chystaly velkolepé oslavy třicátého výročí osvobození republiky sovětskou armádou, byl ohlášen L. Brežněv, strůjce okupace ČSSR vojsky Varšavského paktu v roce 1968.
V předsednictvu OIE zasedal zástupce ČSSR (ředitel tehdejší Hlavní veterinární správy při ministerstvu zemědělství v Praze), který musel být o případě plně informován. Podal mezinárodnímu úřadu pro nákazy zvířat zprávu? Podle transkriptu televizního pořadu nikoliv. Šlo o úmyslné zatajení?

Autor knihy Žirafy J.M. Ledgard se televizního pořadu v Praze v září 2007 zúčastnil a vyslovil názor, že „Československá vláda a KSČ politbyro tehdy spáchaly další zločin, protože to utajily před lidmi, utajily před mezinárodními úřady a porušily mezinárodní právo“.

Miloš Ondrášek

Ilustrační foto: autor (během své pracovní cesty do Namibie)