Je 21. srpna 1968 a skončila mi dovolená. V Mamai ráno v sedm nula nula nastupujeme do vlaku, který nás má dovést do Prahy. Osmimístná kupé jsou zčásti obsazená Rumuny, které vyháníme a usazujeme se pohodlně. Většina z nás se minulou noc zbavovala posledních lei, dopíjeli jsme kdeco a těšili se po třech týdnech domů. Většina byla kolem dvaceti, někteří i mladší, byli jsme s CKM.

Asi po hodině čekání se vlak zvolna pohnul a dojel do Constanze, sousedního přístavního města. Stáli jsme tu už dvě hodiny a zvolna jsme začali být netrpěliví.

Po dvou hodinách vlak najednou vyjíždí a k našemu údivu se vrací do Mamaie.

Nikdo neví, co se děje, ale máme všichni vystoupit.

Další pokyn – vraťte se do svých bungalovů.

Bylo jasné, že se něco stalo, ale nikdo netušil, co.

Až jsme se znova ubytovali a sešli se u delegátského bungalovu oznámila nám Ľuba, delegátka CKM, že domů nejedeme, protože naši zem obsadila ruská vojska. Informace byly kusé, nikdo nic pořádně nevěděl, radio, které jsme poslouchali se odmlčelo, nedalo se nic než čekat. Večer v jídelně jsme se dozvěděli první informace – přepadli nás rusové, rumunská vláda nám zajistí pro potřebnou dobu ubytování, stravování a dokonce kapesné, které stačilo na krabičku cigaret.

Mnozí začali okamžitě organizovat pogrom na ruský tábor, který byl poblíž, ale než tam došli tak je to přešlo.

Kromě toho se všude hemžilo milicionáři, kteří jistě tušili že by se mohlo něco semlít.

Druhý den jsme nakupovali noviny. Corriere della Sera měl přes celou stránku fotku tanků v Praze a titulek „ P R A G A M U O R E“. Byly tam noviny z celého světa a s podobným obsahem. Teprve teď jsme pochopili že je to opravdu vážné. Začali jsme se bát o naše blízké doma, někteří hledali cestu pryč, letenka do Londýna stála 1300.- Lei, ale kde je vzít. Moji přítelkyni vyzvedli rodiče a odjeli do Švýcarska.

Další den byl nějaký rumunský svátek, zorganizovali jsme skupinu lidí, která šla v čele průvodu v Constanci, měli jsme jen naše vlajky s černými stuhami.

Lidi okolo stáli s odkrytými hlavami a plakali. Byl to neskutečný zážitek.

Zůstali jsme ještě 14 dní, bylo o nás skutečně postaráno.

Při návratu stáli na slovenských hranicích ruští vojáci se zbraněmi, nikdo nesměl ani otevřít okno, natož vystoupit. Měli jsme hlad a žízeň, po pětihodinovém čekání plném strachu vlak odjel do Prahy.

Doma jsem se později dozvěděl, že do CKM někdo druhý den po okupaci oznámil, že moje máma umřela.

Nebyla to pravda, naštěstí mi to nikdo nebyl schopen nijak oznámit. Bylo tak podivné. Do dneška jsem nepochopil smysl tohoto činu.

Situace už byla víceméně zklidněná, to nejhorší už bylo pryč.

To byla moje první dovolená - bylo mi jednadvacet.

Jiří Dundáček