V roce 1968 jsem končil studium na Univerzitě Karlově na tehdejší fakultě osvěty a novinářství, kde jsem se učil žurnalistice. Na jaře onoho roku jsem psal diplomovou práci. Žil jsem v Mladé Boleslavi a moji kolegové novináři mi volali a navštěvovali mě s výkřiky: "Jak můžeš být stranou, když se dějí takové věci?" "Prober se, je Pražské jaro, všechno se mění!"

Jenže já už měl za sebou dětství ukrývaného dítěte (jako syn židovské maminky jsem se s ní skrýval, abych neskončil jako valná většina mých příbuzných v plynové komoře) a komunistický převrat, který sebral mé ovdovělé mamince (táta křesťan zemřel koncem roku 1947 vyčerpáním z obrovského úsilí, aby nás zachránil v průběhu války) jak uspořené peníze, tak pojistky nás tří malých dětí a navíc jí neumožnil dosáhnout na odškodnění, které nabízelo poražené Německo; nemohl jsem jít na vysokou školu jako syn buržoasního škůdce (táta za války tak zvaně arizoval podnik příbuzných mé maminky, což bylo stejně nakonec houbeles platné) a skončil jsem po maturitě jako pomocný dělník v hutích.

Novinařinu jsem začal dělat podvodem. Když jsem se vyvlékl z otrocké práce v hutích a absolvoval vojnu těsně po Čepičkově řádění, nastoupil jsem v Osvětovém domě a směl dálkově studovat fakultu osvěty a novinářství. Jenže já škrtl na přihlášce ono slovo "osvěta" a dělal potají novinařinu...

Takže jsem na všeobecné nadšení nad všemi těmi Dubčeky a Smrkovské či Svobody měl své velmi negativní mínění. Dubček byl podle mne ne moc chytrý měkkýš bez vlastního názoru, vychovaný v Sovětském svazu, Smrkovský měl na hlavě hromadu másla z konce války a Svoboda? Vždyť to byl odchovanec KGB!

Tohle vše jsem shrnul do slov: "Když se na to jásání podíváte s otevřenýma očima, uvidíte jen boj jedněch komunistů s druhými o koryta! Žádný socialismus nemůže mít lidskou tvář!"

Když tohle přidáte k mému zpodobnění komunistického režimu - líčil jsem jej jako obrovskou kovovou plochu, rozprostřenou nad každou komunistickou zemí; v té ploše bylo přesně tolik malých otvůrků, kolik bylo obyvatel a byly tak malé, aby lidé mohli dýchat, ale aby neviděli, co mají nad hlavou; tak zvaný "Velký Bolševik" občas dírky zvětšil, někdy až tak, že někteří odvážnější mohli prostrčit hlavu ven a rozhlédnout se; když těch hlav bylo venku dost, Velký Bolševik dírky jedním prudkým pohybem úplně zavřel a uťal těm zvědavým hlavy - byl jsem dost osamocený ve svém pesimismu...

Takže když mě tehdy v srpnu v letní noci vzbudilo hučení leteckých motorů, které jsem neznal co do značek a počtu, když jsem zjistil, že ty letouny krouží, protože jim kdosi zhasnul přistávací světla letiště u Milovic, bylo mi rázem jasné, že nastal okamžik pravdy...

Pak už přišly zprávy z rozhlasu, jízda do Prahy, při které jsme předjížděli kolony tanků, viděl jsem děla u Florence, později rozstřílené Muzeum, hořící domy u rozhlasu, ale to už všichni znají ze záběrů kameramanů Zpravodajského filmu Praha, kteří se 1. září 1968 stali mými kolegy. Už během studia jsem se zajímal o práci ve "filmovém žurnálu" a můj sen se splnil. Mělo to komickou dohru - když jsem nastoupil, byl jsem považován za prvního nasazeného fízla a nemluvilo se mnou ani rádio...

Vše se rychle napravilo a já si dnes považuji za čest, že jsem i já směl zachytit kousíček historie na filmový pás, nepatrný kousek vedle skvěle odvedené práce režisérů a kameramanů ZF Praha.

Vzpomínám na to s nostalgií. Stačilo, aby se do čela Pražského jara postavili moudřejší lidé, nezaslepení komunistickou ideologií. Ale jak jinak to mohlo skončit, když tento kdysi tak solidní národ neměl a nemá moudré a nezávislé vůdce?

Jan Jelínek