Celosvětový mír si přeji už od svých devíti let, kdy právě začátkem dubna na mé sarajevské sídliště vstoupily první tanky. Předem proto čtenáře upozorňuji, že jsem vůči válkám zaujatá (i když, proč nejsou všichni?) asi i proto, že jsem jednu okusila na vlastní kůži, že těžce zranila mou sestřenku i bratrance, mou babičku zastřelila, že mé příbuzenstvo rozehnala do širého světa, že podnítila nacionalismus a nenávist a že nás všechny, i ty, co neuprchli, připravila o bezpečí, intimní vazby, o náš domov.

Záměrně říkám válka, nezmiňuji lidi, už vůbec ne národnosti, protože obyvatelé Bosny a Hercegoviny, kteří proti sobě bojovali, museli najít způsob, jak žít ve vzájemném smíru. Zdaleka to není perfektní a do čerstvých ran (i po třiceti letech nezahojených) je lepší nešťourat. Už kvůli tomu, jak destruktivní je každý den války a jak dalekosáhlé jsou důsledky takové pohromy, by diskuse o dosažení míru neměla ve svobodných zemích za žádných okolností být tabuizovaná, ale naopak by se taková zamyšlení měla podněcovat a zpracovávat do mírových strategií.

Mír je kladné slovo

Konflikt na Ukrajině mě drásá, je nespravedlivý, úplně stejně, jako každá jiná válka, jen je, na rozdíl od zapeklitých válek občanských a konfliktů vzdálených, ruská agrese proti Ukrajině čitelná a mrazivě poblíž. Můj pohled na válku zakrněl ve věku devítiletého dítěte, které nechápe, jak to, že války ještě existují a představuje si, kolik zábavy by se za válkou sežehlými penězi dalo pořídit. Trucovitě dupu, ať už je konec! Přitom si ve své milované bublině mír skoro nesmím přát, protože by si mně blízcí lidé mohli pomyslet, že bych výhru klidně přenechala Rusku, nebo odsouhlasila ztrátu alespoň kousku ukrajinského území, nebo bych kývla na nevýhodné podmínky. Vědí, že fandím Ukrajině, ale když začnu mluvit o míru, hodí si mě na imaginární seznam potenciálně podezřelých. Zadejte si do Googlu slova „válka“ a „mír“, v nástrojích si upřesněte vyhledávání pouze na zprávy a čas ohraničte na poslední týden. Zatímco se téměř veškeré titulky i meta popisky obsahující výraz „válka“ budou týkat Ukrajiny a články budou odkazovat na osvědčené weby, „mír“ si přivlastnil Babiš, „chcimírovci“ a všelijaké dezinformační weby. Válka pohltila mír, a to doslova. Slovo mír si ale zaslouží čestné místo v titulcích.

Meanwhile na východě

Nevím, jak se stalo, že se západ mírovým jednáním zuby nehty vyhýbá, a zatímco ve velkém zasílá zbraně a munici, Čína se prezentuje jako neutrální mírumilovný vyjednávač, kterému jde především o světové blaho. Je žalostné i ostudné, že řešíme pouze strategie válečné, přitom, jestli chceme podpořit nezávislou a stabilní Ukrajinu, tak by právě západ měl sázet mírová esa z rukávu.

V pátek 17. března vydal Mezinárodní trestní soud na Vladimíra Putina zatykač. Putin se hned v sobotu sebral, vlastním autem sám sebe odvezl na Krym, prošel se městem a jako kdyby západu říkal: „Jestli je tohle Ukrajina, tak proč mě teda někdo nezatkne?“

Jak se teď bude komunikovat s podezřelým válečným zločincem? Západ asi nijak, nechává to na Číně.

Hned potom v pondělí 20. března přiletěl Si Ťin-pching za Putinem do Moskvy. Pár hodin před jeho návštěvou oznámil mluvčí čínského ministerstva zahraničí Wang, že Mezinárodní trestní soud musí zaujmout objektivní a nestranný postoj, respektovat imunitu hlav států a vyhnout se politizaci a dvojím standardům. Abychom si to shrnuli: Čínská lidová republika peskuje Mezinárodní trestní soud, Si Ťin-pching se nechal hýčkat na luxusním rendez-vous s prezidentem obviněným z deportace ukrajinských dětí a zároveň jediný konkrétní mírový plán přicházející ze zahraničí nabízí právě Peking.

Aby toho nebylo málo, právě v těchto dnech je francouzský prezident Macron na návštěvě v Pekingu, kde také oznámil, že je nutné s Čínou komunikovat a že by mohla pomoct ukončit válku a nastolit mír v regionu. „Nemůžeme dopustit, aby dialog s Čínou vedlo výhradně Rusko,“ řekl. Jednání s prezidentem Si Ťin-pchingem a Macronem se zúčastní i předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová.

Podle Volodymyra Zelenskeho „dávají některé body čínského mírového plánu smysl“, říká, že „je to alespoň něco“. Konflikty je potřeba řešit a návrhy vedoucí k míru by měli přicházet ze zemí, které nejsou ve válce. Ukrajina statečně brání své území, nemůže si dovolit navrhovat mírová jednání, která by hrála nepříteli do karet a mohl by je prezentovat jako známku rezignace, ale to přece neznamená, že by diskusi o míru neuvítala, což dosvědčuje i výše zmíněná reakce Zelenského. Copak by EU a Spojené státy po konzultaci s Ukrajinou nedokázaly přijít s lepším řešením než země, která ruskou invazi za invazi ani nepovažuje, ale zároveň se nezdráhá házet vinu směrem na západ? Nešlo by nabídnout víc než „alespoň něco“? Dodáváme zbraně a munici Ukrajině a zavádíme nové sankce vůči Rusku, ale kde a kdy západ ztratil umění prozíravosti, taktiky, diplomacie? Copak neumíme chodit a mluvit zároveň?

Po válce potopa

Kde bereme tu jistotu, že se na naše nynější počínání nebudou budoucí generace dívat jako na nedostatečné, tvrdošíjné, nepromyšlené, afektované, zbabělé, třeba i neetické? Že nebude pohlíženo na Čínu jako na mírotvorce a na nás jako na rozdmýchávače ohně?

Do budoucna nenahlídneme, nemáme záruku, netušíme. Něco ale přece jen zaručené je – jednou válka na Ukrajině skončí – doufáme, že porážkou Ruska – jenže ani vítězství zničenou zemi nezacelí, mrtvé neoživí a ztraumatizované duše nezahojí. A o tom se pramálo mluví, o jistojistě těžce zraněné poválečné Ukrajině, která bude potřebovat dlouholetou péči. Setrvají ošklivé šrámy, hnisající rány, které ani dekády neuhladí, rudé skvrny, které déšť jen tak nesmyje, miny, které i po více jak třiceti letech od války čas od času pod někým vybouchnou a pro jistotu, na památku, červeně zem zas zabarví. Čím je válka kratší, tím méně stehů na zašití, drobnější jizvy do budoucna a svižnější a důslednější uzdravení celé země.

Dlouhá válka také oslabuje podporu veřejnosti. Výsledek nejnovějšího průzkumu poukazuje na to, že se podíl lidí, kteří vnímají Českou republiku jako součást informační války vedené Ruskem za poslední rok snížil, zatímco podíl Čechů, kteří považují informační válku jen za záminku západních vlád k omezování svobody slova a nepohodlných médií se naopak zvýšil. Protiukrajinský postoj roste i u nejzásadnějšího ukrajinského partnera – Spojených států. S blížícími se prezidentskými i kongresovými volbami se východní Evropa vzdaluje, voliči se o zahraniční politiku moc nezajímají a za přímé nebezpečí budou spíš považovat Čínu než Rusko. Tendence obviňovat Ukrajinu za chudobu, vysokou inflaci i vlastní deprese všeobecně rostou a státníci se hlasům občanů budou muset věnovat, přitom je potřeba střádat síly i finance na poválečnou rekonvalescenci, udržet odhodlanost a solidárnost pro pomoc, která nás teprve čeká a která nebude o nic méně významná.

Rádi se prsíme, jak jsme se stmelili a rychle reagovali, ale jak je potom možné, že ještě po roce, potom co se poslaly zbraně za stovky miliard eur, uvaluje EU desátý sankční balíček, a ještě máme prostor na jedenáctý, dvanáctý, třináctý? Belgičané se přece nebudou vzdávat ruských diamantů a jaderné palivo z Ruska také potřebujeme… Proč EU nezačala připravovat masitý košík sankcí už v říjnu 2021, kdy Spojené státy o chystané invazi informovaly, a po vpádu ruských vojsk ho okamžitě, se vším všudy, Kremlu nedoručila? Copak jsme si mysleli, že Rusy zastavíme po jednom dárkovém balíčku? Jaké jsou plány a kde máme nějaký strategický harmonogram? Do války se zapojit nechceme, tak co uděláme, jestli Rusko začne postupovat a vyhrávat?

Zbraně, zbraně, byznys – Čína, Rusko, nevadí

Jaké dopady může taková mnohanásobně zvýšená produkce stále monstróznějších zbraní mít do budoucna? A kdo na tom vydělává a kdo prodělává? Tak se pojďme na pár zanedbaných skutečností podívat, zabruslíme si jen po povrchu, protože se skutečná masa ledovce skrývá v příliš šerých hlubinách.

Agentura Bloomberg v lednu upozornila na dovoz vzácných kovů nepostradatelných pro výrobu zbraní, které z Číny do Evropy putují po ruských železnicích. Zbrojní průmysl EU tedy spoléhá na dvě země – Čínu a Rusko. Jelikož jsme na železnicích našeho úhlavního nepřítele závislí, vydala EU prohlášení, podle kterého přeprava zboží skrze Rusko sankcím nepodléhá. Jen tak náhodně zjišťujeme další nebezpečné závislosti na státech, se kterými se nechceme moc kamarádit. A proč to vlastně jde, získávat zbraně skrze zemi, se kterou je západ v nepřímé válce a na kterou jsou jinak uvalené sankce? Protože zbrojní průmysl a prachy – sem jen tak nějaký sankční balíček nedosáhne. Vydělává tak Čína, Rusko i výrobci zbraní, včetně Česka. Jediný, kdo strádá, je zase Ukrajina, a to především obyčejní lidé (nebudeme si nic namlouvat, každý válečný konflikt nabízí i nekonečný švédský stůl, ze kterého se ty nejlahodnější kousky ztratí v kapsách politiků, raubířů, úředníků – i těch ukrajinských).

Zbrojní průmysl tedy vzkvétá, výroba se znásobila, a přestože se neustále mluví o výši pomoci zasílané na Ukrajinu, mnohem hůře se zjišťuje suma, kterou válka na Ukrajině vynesla největším vývozcům zbraní – Američanům a Rusům (dohromady 57,2 % celosvětového exportu v letech 2017-2021), ale i výrobcům českým. „Český zbrojní průmysl prosperuje…“, „Zbrojní průmysl vzkvétá“, hlásaly titulky, a už v říjnu Jana Černochová poznamenala, že aktuální situace může pomoci vrátit český obranný průmysl na pozice, které zbrojní firmy měly ve 20. a 30. letech minulého století.

Svaly vystavme, ale použijme intelekt

Už je to přes rok, co Rusko zaútočilo na Ukrajinu, co lidé umírají, děti jsou unášené, ženy znásilňované, domy ničené, životní prostředí pustošené a všechny důležité schůzky EU a USA se zdají být pouze o nových a větších dodávkách zbraní a ohledně urychlení výroby další techniky a munice. Ukrajinu nesmíme přestat podporovat, o tom žádná, ale nezapomínejme na širší kontext. Realita je přece taková, že i když bychom dodali veškeré zbraně (vyjma chemických a jaderných), nikdo nedokáže stoprocentně zajistit, že Ukrajina vyhraje a získá zpět svá okupovaná území.

Pár ukrajinských přátel mi říkalo, že pokud by Rusku nechali i jen Krym, zase se všechno zopakuje, znovu zaútočí a budou chtít víc. Já tomu rozumím, potvrzuje to i nedávná zkušenost, jenže i kdyby Rusko prohrálo, nedá se přece očekávat, natož počítat s tím, že to za pár let nezkusí znovu. Nevyzpytatelný obr nezmizí, bude i nadále ukrajinským sousedem i sousedem EU, tak proč si představujeme, že když mu pořádně namlátíme, bude pak poslušnější? Nelze ani počítat s tím, že nepředvídatelný Putin najednou neoznámí, že se NATO do války zapojilo, že cvičí vojáky, posílá techniku, která Rusko ohrožuje a než aby přijal porážku, použije jaderné zbraně. To je pak fuk, kdo jsme, co jsme a k jaké alianci patříme. Určitá dohoda by byla alespoň podepsaná, přijatá, spolehlivější, strategičtější, a také vstřícnější k lepší spolupráci s Ruskem budoucím, bez Putina. Proč bychom o spolupráci s Ruskem měli usilovat? Protože máme nejmodernější vojenskou techniku, ale jsme mírumilovní, protože jsme nabušení, ale správní, protože stojíme o spolupráci a umíme jednat, protože chceme jít příkladem. Ukrajina ustupovat nemůže, ale Severoatlantická aliance si to dovolit může, NATO má tu výhodu, že je právě tak silné, aby alespoň zdánlivě ustoupit mohlo.

Ale také třeba proto, že jedině Rusko umožní vyšetřování vlastních válečných zločinců. Putin autoritu trestního tribunálu neuznává, tak mi není jasné, jak si představujeme, že jeho a ostatní budeme soudit. Ve stínu Myanmaru, Číny nebo Ukrajiny po anexi Krymu zavání řeči o spravedlivém rozsudku nepříhodným chvástáním. Asi nejčitelnější a nejlépe srovnatelný je ale případ stále svobodného Bašára Asada – pokud se nepodařilo dostat před soud jeho, jak budeme stíhat vůdce obrněného jadernými zbraněmi?

Můj děda, jugoslávský partyzán, kterému Němci zavraždili oba rodiče, neměl zrovna porozumění pro, podle něj, velmi unáhlenou a nepodmíněnou integraci Západního Německa do EU. Nechápal, že se tak rychle odpustilo zemi, která zavinila smrt desítek miliónů lidí, že se investovalo do infrastruktury nepřítele, že se podpořila integrace občanů, kteří buďto přímo podporovali nebo sobecky ignorovali masové vyhlazování Židů. Takový názor nebyl v poválečné době nijak průlomový. Není to tak dávno, a podívejme se, jaké přátelství z tehdejší důvěry povstalo. Jestliže ale nejsme schopni ani náznaku vstřícného gesta vůči zítřejšímu Rusku, tak alespoň úplně nekalme vody generacím budoucím, nechme jim malou průzračnou škvírku, která potomkům dnešních nepřátel umožní podívat si vzájemně do očí, předkům odpustit a netoužit po odvetě.

Vesna Evans, rozená Tvrtković
Narodila se v roce 1982 v Sarajevu, v roce 1993 uprchla s rodinou před válkou do Prahy. Vystudovala tvůrčí psaní na Literární akademii v Praze. V roce 2009 vydala povídkový debut Ani ve snu, o tři roky později novelu Idioti 21. století. Od roku 2014 žije v Norsku s manželem a dcerou, má české a chorvatské občanství.