Nová vláda se chopila moci ve Washingtonu. Analýzy v českých novinách vysvětlují, že jen naivní Američané si myslí, že se toho moc změní. Mocenské a hospodářské zájmy prý donutí nového prezidenta a jeho kabinet, aby pokračovali ve šlépějích Bushovy éry. Jak to dopadne v Iráku a v Brdech, to uvidíme, ale v oblasti péče o životní prostředí a problémech klimatu obrat již nastal.

Ve filmu "Velký švindl...", který u nás popularizoval think-tank CEP, se tvrdí, že "humbuk s oteplováním" si vymyslela Margaret Thatcherová, která tím chtěla pomoci jadernému průmyslu. Podle toho by vláda platila vědce, aby předpovídali poplašné scénáře. Ať už to bylo v Británii tak či onak, v USA si vědecká obec, NASA, a podobné instituce financované vládou stěžovaly, že se úředníci jmenovaní exekutivou, tedy Bílým domem, snaží potlačit znepokojující závěry. Bushova vláda nepřijala Kjótský protokol, který by vedl ke snižování emisí skleníkového plynu CO2, s tím, že by to brzdilo rozvoj průmyslu.

Na změny klimatu a roli oxidu uhličitého se vyskytuje celé spektrum názorů, a to od popíračů přes skeptiky k zastáncům až k alarmistům. Dva opačné, ale ne extrémní názory jsou popsány v následujících dvou "knolech". Knol je jeden z nedávných výtvorů firmy Google. Má to být 'jednotka poznání' (z anglického knowledge=znalost), kterou může napsat a uložit na google kdokoli, kdo si zde pořídí účet. Už je tam těch knolů přes sto tisíc. Google umožňuje i párování knolů s opačnými názory do debat, a to je případ těchto dvou knolů o změnách klimatu:

Skeptický knol, napsaný pracovníky think-tanku Cato zastává pozici tržního fundamentalismu, která je blízká názorům našeho prezidenta Klause. Podle ní trh dokáže posoudit lépe než vláda, jakými prostředky a jakou technologií čelit nedostatku energie a problémům se škodlivými emisemi. "Každé dva roky," říkají, "prezident nebo kongres (americký parlament) přijdou s novým chytrým nápadem, jak nahradit dnešní automobily, auta na vodík, auta na baterky, na biopalivo z kukuřice... Trh často neví, co je tím nejlepším řešením, ale vláda rozhodně není o nic lepší ve svých odhadech".

Na druhé straně J. Romm ze think-tanku CAPAF argumentuje, ze lidstvo si nemůže dovolit čekat do té doby, až trh problémy klimatu vyřeší. Problém je příliš vážný, příliš velký a naléhavý.

Žádná z těchto dvou stran nezastává extrémní pozice, které se často objevují v denním tisku. Skeptická strana netvrdí, že oteplování neexistuje a je jen strašákem či podvodem, který má vědcům přinést víc peněz na výzkum a třeba umožnit neokomunistům zmocnit se Vašeho majetku. Varující strana netvrdí, že víme s jistotou, že hladina moří se zvedne o deset metrů, pokud pojedeme podle scénáře BAU (zkratka BAU je cizojazyčná; není z německého BAUhaus, ale z anglického Business As Usual = pokračujeme dál, jako by se nechumelilo, tedy bez vládních a mezinárodních zásahů. Prostě, necháme to na trhu, aby problémy emisí a rostoucího nedostatku energie řešil.

Obě strany mají dobré argumenty. Již od dob prezidenta Nixona v roce 1973 vyhlašovaly nové americké vlády cíl zbavit se závislosti na dovozu energie na dovozu ropy a zemního plynu.
Miliardy dolarů byly vynaloženy vládou na všechny možné dotace a subvence, a vskutku nepřinesly podstatné výsledky. Bush vynaložil 1.2 miliardy dolarů na auto "Svoboda" (FreedomCar) . Mělo jezdit na vodík a palivové články. Vlastně ne jen mělo. Pár takových aut jezdí a Washington má pár vodíkových pump. Výsledek je to ale žalostný, protože celý program měl nulový dopad na problém fosilních paliv. Miliarda z peněz daňových poplatníků vyhozená přesně tak, jak to popisuje think-tank Cato.

Druhá strana má ale také dobré argumenty. Netvrdí, že je třeba znárodnit hospodářství, ani zdroje energie. (Takové extrémní stanovisko asi existuje jen jako strašák v pamfletech popíračů ). Tvrdí, že soukromý průmysl, bez vládních investic, by problém vyřešit nedokázal, rozhodně ne včas. Za druhé světové války, když vznikla obava, že by Hitler mohl vyvinout atomovou bombu první, prezident Roosvelt nečekal, že nějaká firma ten výzkum provede na své náklady, ale vytvořil systém Národních laboratoří. Něco, co by se dalo přirovnat u nás k Akademii Věd zkřížené se Škodovkou a umocněné na pátou. Národní laboratoře ty bomby vyvinuly, a to jako první. Teď toho lze litovat, ale tehdy nikdo nevěděl, jak to dopadne. Podobně prezident Kennedy vyhlásil v 60. letech minulého století projekt Apollo a pověřil agenturu NASA, aby uspíšila vesmírné lety. Udělal to proto, že po prvním sputniku vznikla obava, že by Sovětský svaz mohl předběhnout Ameriku v raketové technologii. ("Dohnat a předehnat", to byl tehdy populární slogan v sovětské říši).

I když Bushova vláda utratila mnoho peněz, nejen na vodíkové auto, ale i na všelijaké jiné dotace a programy, opravdu zastávala ten první názor, stejný názor jako Cato a prezident Klaus. Ve volební kampani oba kandidáti, McCain i Obama, slíbili změnu, slíbili že USA se přidá k EU a k zemím, které slíbily omezit emise oxidu CO2. Ovšem v předvolební kampani mají kandidáti tendenci říkat to, co vědí, že voliči chtějí slyšet. Voliči chtějí, aby skončila závislost na dovážené energii už jen proto, že dovoz zdražuje pohonné hmoty. A protože jim to kandidáti slíbí, tak po volbách nějaký ten program a nějaké ty dotace musí mít, i když tomu třeba sami nevěří. No, ale to asi sami víte. Takže o čem je tento článeček? Co je v něm nového?

Obama má zcela jiný přístup k problému alternativních zdrojů energie a emisí skleníkového plynu CO2. Zastává stanovisko popsané v tom druhém knolu, knolu od think-tanku CAPAF. A jak to víme? Jak víme, že to, co říká není zase jen další v řadě slibů a řečí, které k ničemu podstatnému nepovedou?

Můžeme se podívat nejen na to, co říká, ale už i na to, co dělá. Systém Národních laboratoří v Americe stále existuje. Za ta léta mu ubylo na lesku i a na rozpočtu a za Jimmyho Cartera byl celý komplex přejmenován a podřízen nově zřízenému "Ministerstvu pro Energii". Novým šéfem, tedy u nás by se řeklo ministrem pro energii, jmenoval Obama fyzika, (Američana čínského původu) S. Chu. Chu se již delší dobu zabývá problémy alternativní energie a popsal celou řadu problémů, kterými by se podle jeho názoru měl americký výzkum věnovat. Nejen americký. Zatímco projekt Manhattan, který vyvinul atomovou bombu, byl přísně tajný, hledání čistých zdrojů energie je problém, na němž bude spolupracovat celý svět. Bude zahrnovat celou řadu přístupů. Zabývat se mnohými známými problémy, u nichž zatím nikdo nevymyslel řešení, jež by byla přijatelně nákladná, rentabilní. Aby nedopadly jako ta Bushova vodíková auta. Některá, třeba biopaliva, již byla v denním tisku popsána, ale i ty potřebují nové výsledky. Ve výzkumu, který Dr. Chu již vedl, v Národni laboratoři v Berkeley, jsou používány metody moderní biologie a genetického inženýrství k vyvinutí nových mikroorganismů, které dokáží přeměnit celulózu přímo v pohonné hmoty.

Nový život má být také vdechnut technologii SPS, což jsou sluneční PV panely umístěné nad zemskou atmosférou, tedy něco jako solární satelity. Hlavní nevyřešená otázka je jejich vysoká cena
za dopravu materiálu na oběžnou dráhu. Nanotechnologie ovšem otevírá možnost takzvaného "vesmírného výtahu", který by tento problém mohl vyřešit.

Více se o S. Chu, jeho programu a názorech můžete dočíst v tomto blogu (bohužel jen anglicky).

Petr Frish
Autor do roku 1968 pracoval v ČSAV. Po invazi se odstěhoval do USA, kde pracoval ve výzkumu a jako programátor (scientific programming, computer models), specializace počítačové modely. V roce 2002 se přestěhoval zpět na Moravu, kde se zabývá programováním.