Před deseti lety vstoupila Česká republika do NATO a vedle slavnostních přípitků, projevů a fanfár, které tomuto kroku předcházely, zachytily televizní kamery i protest tehdy pětadvacetiletého Jana Křečka. Při slavnostním podpisu přístupových listin tehdejším prezidentem Václavem Havlem se Trůnním sálem Pražského hradu rozlehl pískot a v Křečkově ruce vzplála kartička s logem NATO. Ekologického aktivistu a šéfredaktora časopisu Konfrontace, který se do sálu dostal na legitimaci českého Syndikátu novinářů, vzápětí vyvedla prezidentská ochranka.

Později byl obviněn z výtržnictví, hrozilo mu i odnětí svobody, ale nakonec dostal jen pokutu. Přišel ovšem o členství v syndikátu, který jej s odkazem na zneužití legitimace vyloučil.

Zajímalo nás, jak se Jan Křeček, který dnes přednáší na fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, na svůj čin dívá s odstupem deseti let. Zde je jeho vyjádření, které nám poslal mejlem:

Chcete-li po mně zpětný pohled, pak upřímně říkám, že bych na tom nic neměnil, ba jsem i rád, že mě tenkrát napadlo na Hrad zaskočit. Vyhraněně kritický postoj k Severoatlantickému paktu, který jsem v té době vyjadřoval na stránkách dvouměsíčníku Konfrontace, si držím dodnes, byť to není moje osudové téma. Ten protest se navíc týkal způsobu, jakým se o vstupu ČR do NATO rozhodovalo: politické elity jednaly proti vůli lidu, který jim stál jen za propagandistické přesvědčovací kampaně a manipulované průzkumy veřejného mínění. A jestliže se po letech to samé děje v souvislosti s radarem, je to dobrým důkazem, že to smysl mělo a má.

Jiná otázka ovšem je, zda bych něco podobného podnikl podruhé nebo zda bych něco podobného podnikl dnes. Asi ne. I když mne nejdřív samozřejmě těšilo a lichotilo, jak masivních ohlasů podpory a sympatií se mi dostalo, postupem času mi začalo vadit, že tahle spektakulární akce zastínila moje další aktivity, byť dlouhodobější, pracnější, důležitější. Takže jsem rád, že po pár letech už zase nejsem jen ten, kdo „píská na Havla“. Pro podobné akty gerilové politické komunikace by tady měli být jiní a – proč si to nepřiznat – mladší lidé.

Na otázku, zda a jak ten tehdejší protest nějak přispěl politickému životu v ČR, si moc odpovědět netroufám. Tenkrát jsem ho interpretoval i tak, že jsem chtěl pro historii zachovat povědomí o existenci odporu vůči vstupu ČR do NATO. No a když se mě teď po letech ptáte, tak se to snad i trochu podařilo. Čistě osobní až sobecký následek toho protestu jsem si užíval hned pár měsíců poté, kdy NATO rozbombardovalo Jugoslávii – vědomí, že jsem alespoň něco udělal proti a smyl tak minimálně ze sebe vinu za český příspěvek civilizaci, termín „humanitární bombardování“, bylo osvobozující. Ptáte-li se mne na nějaké existenční následky, pak krom drobné pokuty za přestupek a vyloučení ze Syndikátu novinářů žádné nenastaly, nebo o nich alespoň nevím. Což může být dobrá dílčí zpráva o stavu demokracie v ČR, anebo (opět sobecky) jen informace o tom, že mám zkrátka štěstí na lidi a prostředí, mezi kterými a ve kterých žiji.

PhDr. Jan Křeček, Ph.D.
katedra mediálních studií
Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd