V polovině června se cenami léků zabýval senát, během července senátní návrh novely zákona bude posuzovat sněmovna. Tyto skutečnosti na první pohled vyvracejí mé tvrzení z května tohoto roku o naprostém nezájmu politiků, médií a veřejnosti o lékovou problematiku. Bohužel, skutečně jen „na první“ a velmi letmý pohled.

Senát schválil novelu zákona ve znění předloženém svým výborem pro zdravotnictví. Výboru znění připravilo ministerstvo. V diskusi na plénu senátu pouze jeden senátor hovořil o konkrétních bodech novely. Sněmovna bude moci novelu pouze schválit či odmítnout. Nemůže v textu nic měnit. Podle dostupných informací znění této „protikrizové“ novely na ministerstvu připravovalo ve spěchu (text novely spěchu odpovídá) několik málo osob bez konzultace s odbornou veřejností. Z mediálních výstupů lze usuzovat, že mezi těmito osobami byl i pan první náměstek Bc. Šnajdr. V této souvislosti je vhodné připomenout vyjádření exministra Dr. Julínka po jmenování Bc. Šnajdra do funkce. Ministr v září 2006 v rozhovoru pro Hospodářské noviny prohlásil, že pan první náměstek, bývalý pracovník farmaceutické firmy, nebude mít v pracovní náplni rozhodování o výši cen a úhrad léků.

Během jarních měsíců ministerstvo oznámilo řadu protikrizových opatření v lékové sféře s deklarovanými miliardovými úsporami. Jako první se objevila tzv. generická preskripce, což znamená, že lékař nebude pacientům předepisovat konkrétní léky, nýbrž pouze účinnou látku a konkrétní lék určí lékárník. Následoval neméně pozoruhodný nápad, že pacienti nebudou dostávat kompletní balení léků, nýbrž jen jeho části. Reálná úspora těchto nápadů by byla nepatrná, komplikací a problémů by vyvolaly hodně. Finanční stabilitu zdravotnictví nezajistí ani většina bodů, které ministerstvo včlenilo do výše zmíněné „senátní“ novely,.

Dobrým důkazem je zkrácení termínu pro schvalování cen nových léků. Státní ústav pro kontrolu léčiv neplní termíny stanovené současným zákonem. Má tudíž smysl tyto termíny zákonem zkrátit? Stejným plácnutím do vody je zákonem nařízené snížení cen u léků, jež nově přijdou na trh po uplynutí patentu původního léku z 20 na 25 %. Reálné snížení u drtivé většiny takových léků je podstatně vyšší než nově nařízených 25 %!

Vzhledem k deklarovanému protikrizovému charakteru novely je přímo neuvěřitelná změna zákona, podle níž i miliardové úspory jsou pro ministerstvo nezajímavé. Pokud roční úspora nedosáhne alespoň 50 milionů korun u jednoho léku či u jedné skupiny zaměnitelných léků, bude české zdravotnictví po celý rok za tyto léky platit vyšší cenu než stanoví zákon. Takže například u každé z 50 skupin bude ignorována možnost 45 milionové úspory, byť v souhrnu půjde přibližně o stejnou částku, jakou činí poplatky na recept!

Pozornosti si zaslouží nejen změny, které novela přináší, ale i ekonomicky žádoucí změny dosavadního zákona, které novela opomíjí. Mám na mysli především změnu systému stanovení maximální ceny. Dosavadní znění připouští, aby cena léku v Česku byla druhá nejvyšší v celé EU! Ministerstvo mělo připraveno znění, dle něhož by maximální cena v ČR byla průměrem 3 nejnižších cen v EU, což by výrazně snížilo riziko doplatků pacientů a přineslo úspory celému zdravotnictví, včetně nemocnic. Komu se tato chystaná změna nelíbila a kdo se postaral o to, aby do protikrizové novely zahrnuta nebyla? Za dané situace lze pozitivně hodnotit pouze skutečnost, že ministerstvo do novely nevčlenilo změnu systému stanovení úhrad, o níž na jaře uvažovalo a která by výdaje zdravotnictví výrazně zvýšila.

Jedinou reálnou úsporu přináší senátní novela nařízeným 5% snížením všech úhrad, tedy cen placených z peněz zdravotnictví. Je to plošné opatření, jen nepatrně postihující léky, jejichž úhrady dle dosavadního zákona by měly být sníženy o desítky procent . Na druhé straně toto plošné snížení může vyřadit z trhu malou, ale důležitou skupinu levných léků, jejichž současná cena je na hranici rentability. Vyloženou nepravdou je tvrzení, že současně nařízené plošné snížení maximálních cen ochrání pacienty před zvyšováním doplatků. Důležitý pro výši doplatků bude vývoj reálných cen a těch se povinné snížení netýká.

Není tajemstvím, že výše uvedené změny společně s ochotou hradit i určitá očkování dětí mají přimět nerozhodnuté poslance novelu schválit a tím zachovat dosavadní systém poplatků. Neustále opakované tvrzení ministerstva o regulačním efektu poplatků nebylo nikdy u léků hodnověrně doloženo. Ministerstvo v této souvislosti opakovaně uvádí paralen. Za něj však vydaly zdravotní pojišťovny v roce 2007, tedy před zavedením poplatků, pouze 15 milionů korun! Na tak nepatrné částce nelze dosáhnout významnou úsporu. Ministerstvo nikdy nezveřejnilo, v kterých skupinách léků na „banální“ choroby se regulační efekt poplatků projevil. Údaje Státního ústavu pro kontrolu léčiv i zdravotních pojišťoven ukazují za rok 2008 pokles nákladů u léků kardiologických, jež jistě nejsou léky na banální choroby.

V poplatcích za léky dle údajů ministerstva odevzdali pacienty v lékárnách přibližně dvě a půl miliardy korun. Dle současné legislativy tato částka nezůstala lékárnám, nýbrž snížila náklady zdravotních pojišťoven. Na druhé straně každý pacient platí i za nejlevnější lék na závažné choroby. Systém znevýhodňuje výrobce léku s nízkými cenami! Pokud zdravotnictví ke své existenci skutečně těchto 2,5 miliardy potřebuje, existují sofistikovanější způsoby, jak je získat. Jednou z nich je možnost legislativní změny, podle níž léky na „banální“ choroby nebudou ze zdravotního pojištění vůbec hrazeny. Pro skupinu odborníků by jistě nebylo obtížné takové choroby a léky vyjmenovat.

Pokud ministerstvo zájem o úspory pouze nepředstírá, musí je v prvé řadě hledat v dodržování a využívání současné legislativy a to jak v organizacích, které přímo či nepřímo řídí, tak ve vlastní činnosti. Uvedu několik příkladů. O miliardových ztrátách způsobených českému zdravotnictví nedodržením zákonem stanovené roční revize úhrad jsem psal ve svém květnovém článku. Správní orgán při provádění revize nepostupuje racionálně. Dává přednost skupinám s minimálním objemem nákladů před skupinami z hlediska úspor daleko významnějšími. Jedny a tytéž podklady Ústav opatřuje opakovaně, protože nedokáže časově koordinovat vzájemně související činnosti. Když SUKL opožděné rozhodnutí o snížení ceny či úhrady vydá, výrobce se odvolá. Odvolání dorazí na ministerstvo a tam čeká i řadu měsíců na vyřízení. Po celou dobu odvolacího procesu platí zdravotnictví za lék dosavadní vysokou cenu, která je v rozporu se zákonem!

Další příklad: VZP již od poloviny devadesátých let vystupovala v lékové oblasti velmi aktivně, sledovala ceny v zahraničí a usilovala, aby neplatila nepřiměřeně vysoké ceny. Možnost navrhovat Ústavu snížení úhrady má VZP i dle současného zákona (senátní novela tuto možnost překvapivě omezuje). Využila ji však za 18 měsíců platnosti zákona jen v několika málo desítkách případů. Předsedou správní rady VZP je první náměstek ministryně a kandidát do poslanecké sněmovny Bc. Šnajdr. Správní rada a zejména její předseda skutečně není schopen zajistit nápravu a tím zajistit úspory, které v pozici náměstka ministryně ve svých mediálních vystoupeních všemožně hledá?

Je tedy péče o roční výdaje za léky přibližně ve výši 50 miliard korun českých skutečná nebo jen předstíraná?

Jindřich Graf

Autor je ekonom, zabývá se lékovou problematikou. Od roku 1996 spolupracuje s organizacemi, které jsou v této oblasti činné (ministerstvo zdravotnictví, VZP a nyní Česká lékařská komora).