Lze řídit vědu?
Já jako matematik jsem ovšem vždy upozorňoval na to, že v mnoha jiných oborech by zavedení kvantifikovaného hodnocení a vytváření lineárních pořadníku "výkonnosti" vedlo k mnohem větším nespravedlnostem a deformacím, ke kterým docházelo dříve. V roce 2008, když dostával "kafemlejnek" svoji konečnou podobu, jsem na členství v komisi Rady pro Vědu a výzkum rezignoval. Měl jsem totiž pocit,že také mým jménem by se mohli úředníci zaštítit a tvrdit, že návrh hodnocení vědy vznikl vlastně také s mým požehnáním. Současných diskuzi jsem se zatím aktivně nezúčastnil, udělám však všechno pro to, aby naše věda nebyla v budoucnosti deformovaná.
Lze řídit vědu?
V období mimořádného rozmachu vědy a vývoje moderních technologií se může zdát, že položená otázka buď nemá smysl nebo, že odpověď na ní je zřejmá. Po mnoha letech aktivní práce v základním výzkumu (v matematice), působení v nejrůznějších hodnotících komisích a grémiích a v neposlední řadě také po mnohaleté odpovědnosti za řešení nejrůznějších projektů, jsem však přesvědčen o tom, že odpověď na položenou otázku zřejmá není. Důvodů pro svoje přesvědčení mám několik a v následujících odstavcích se je pokusím zformulovat.
Po období tuhého centralismu při rozdělování peněz na vědu došlo na počátku devadesátých let k uvolnění finančních prostředků formou různých soutěží. Po vzoru našich západních sousedů vznikla řada grantových agentur na nejrůznějších úrovních - od celostátní úrovně až po agentury, zahrnující pouze jednu organizaci. Postupem času se začaly otevírat i další možnosti na úrovni mezinárodní. Tento jev hodnotím velmi pozitivně a před deseti až patnácti lety se nám tak otevřely před tím netušené možnosti. Sám jsem jich hojně využil a snad tak i přispěl k tomu, že pár mladých lidí, které jsem díky tomuto systému mohl pro matematiku získat, spojilo svoji profesní dráhu s vědeckým výzkumem a bádáním. Systém, kterým jsem byl zpočátku tak nadšen, však časem prošel vývojem, který spočíval mimo jiné v tom, že se rok od roku postupně „zdokonalovalo“ výkaznictví všeho druhu a toky financí začaly být svazovány nejrůznějšími pravidly, z nichž si v horším případě některá vzájemně odporovala, v lepším případě pak měla za důsledek to, že vyhovět všem těmto pravidlům bylo pomalu obtížnější než vyřešit příslušný vědecký projekt! V grantových agenturách a v organizacích zbývajících se výzkumem začalo přibývat administrativních pracovníků, jejichž úkolem bylo organizačně zajišťovat hodnocení končících projektů a rozdělovat prostředky na projekty zahajované. Aby byl nárůst byrokratického aparátu dostatečně zdůvodněn, začaly přibývat nové formuláře a často i nesmyslné otázky a požadavky na řešitele. S jistou nadsázkou lze říci, že kdyby měl dnes řešitel při podání projektu poctivě odpovědět na všechny dotazy na něj kladené, musel by mít výsledky svého bádání dávno připravené někde v šuplíku.
Taková situace je však absurdní! Věřím, že výše uvedené „zdokonalování“ bylo vyvoláno upřímnou snahou o maximální objektivitu a korektnost. Nikdo se však neptal a neanalyzoval to, zda každá nová kolonka ve formuláři dává rozumný smysl, nebo co každý další formulář znamená pro čas vědce, jehož hlavním cílem není vyplňování dotazníků a „papírování“, nýbrž vědecká práce. Připočteme-li k tomu skutečnost, že se v posledních letech na jedné straně potýkáme s nedostatkem institucionálních finančních prostředků, které by mohly zabezpečit alespoň základní stabilitu naší vědecké základny a „podržet mladé mozky na domácím hřišti“, a na straně druhé jsou vypisovány nové a nové programy, aniž by se ty staré v klidu a včas zhodnotily, dospěli jsme do stadia, které není pro rozvoj a pěstování vědy příznivé.
Řada mladých (ale nejen mladých) vědců to velmi dobře cítí a využívá příležitostí působit v zahraničí. O svém brzkém návratu neuvažuje, protože nemá chuť ztrácet drahocenný čas bojem s lokální byrokracií a omezeností některých pracovníků zodpovědných za rozdělování peněz na vědu. Výsledkem nepromyšleného a nezodpovědného systému je - mimo jiné - značně pokřivený žebříček hodnot. Vždyť „úspěšným vědcem“ je dnes ten, kdo získá více finančních prostředků, kdo umí včas zareagovat na vypsání nového programu. Netrápí se tím, že nemůže svůj čas věnovat vědeckému bádání, a raději trefně vyplňuje příslušné kolonky formulářů. Příliš ho nezajímá, zda jeho výsledky jsou přínosem pro rozvoj vědy, neboť ví, že za jistý čas požádá o peníze v rámci jiného programu, vyplní nové formuláře…. „a jede se dál“! Rozmělňování finančních prostředků do různých nových programů a grantů vede k taktizování a „vytěžování“ peněz na vědu bez tak potřebného efektu pro rozvoj vědy samotné.
Současný systém hodnocení výsledků vědecké práce není dobře nastaven. Souvisí to bohužel s tím, že mnoho lidí, kteří rozhodují o rozdělování financí na vědu, nemají sami jasno v tom, co to věda je a jaké je její poslání. Často mívám pocit, že žijeme v době temna. V hlubokém středověku mohli být totiž mnozí vědci financováni pouze proto, aby vyrobili zlato nebo elixír života s minimálními náklady, případně proto, aby sestrojili perpetum mobile, které by vykonalo veškerou práci zadarmo. Nezbývalo jim často nic jiného, než navenek vykazovat práci na těchto nesmyslných zakázkách. Jiní zase byli nuceni bojovat s předsudky církve a svoji vědeckou pravdu šířit navzdory oficiální politice mocných. Vědecký pokrok se tak prosazoval velmi těžko. Přesto se však při práci na výše uvedených „nesplnitelných zakázkách“ dosáhlo mnoha dílčích i zásadních objevů, které byly v budoucnosti zhodnoceny, a to často mnohem více, než jak předpokládaly původní nerealizovatelné záměry.
Na druhou stranu, byli i „osvícení“ panovníci a mecenáši vědy, díky kterým dosáhl vědecký pokrok nebývalého rozmachu. Mnozí však ve své době z něho neměli okamžitý užitek (a ani jej neočekávali) a svoje aktivity chápali spíše jako vklad pro budoucí generace. I když se to zdá neuvěřitelné, dnešní doba se té minulé velmi podobá. Vždyť ve sdělovacích prostředcích můžeme často slyšet názory, že podpora vědy je nutná, ale že je třeba podpořit jen takovou vědu, která přinese okamžité aplikace a finanční efekty. Představa mnoha mocných dnešního světa o přínosu vědy spočívá především v tom, že se prostředky vynaložené na vědu musí co nejrychleji vrátit ve formě nového vynálezu nebo nové technologie. A ty by pak měly, opět ve velmi krátké době, uspořit mnohonásobně více peněz, než kolik jich bylo na počátku do vědy vloženo. Dnešní politikové by navíc byli nejraději, kdyby tento cyklus proběhl v časovém intervalu jednoho volebního období, aby byla jejich teplá místečka zajištěna i pro časy budoucí. Tak to ovšem nefunguje a nikdy fungovat nebude!
Politikové a byrokrati se rádi zaštiťují frází, že „daňoví poplatníci mají právo se ptát, na základě jakých kritérií a jak jejich peníze do vědy putují“. To je samozřejmé a proti tomu nelze nic namítat. Nikoho to však neopravňuje prosazovat zjednodušená kritéria, která nerespektují základní pravidla fungování vědy.
Hodnocení základního výzkumu, jehož skutečný přínos ani nelze v krátkém časovém horizontu seriózně posoudit, se většinou redukuje na publikace v časopisech či knihách. Zde však v drtivé většině rozhoduje pouze jejich počet, případně impaktní faktor časopisu, kde byl příslušný článek publikován. Nikdo se již neptá na kvalitu, nikdo se neptá, jakou roli hraje impaktní faktor časopisu v dané vědecké disciplině. Byl jsem často svědkem toho, že navrhované (a někdy i realizované) systémy hodnocení tak sčítaly „jablka a hrušky“, a zdá se, že řadě odpovědným lidem to buď vůbec nevadilo, nebo si to neuvědomovali. Vzájemné poměřování různých vědeckých disciplin podle impaktního faktoru má stejný smysl, jako kdybychom například při šestimetrovém skoku na olympiádě konstatovali, že jde o průměrný výkon, aniž bychom se ptali, zda jde o skok do výšky, skok o tyči, trojskok, nebo snad o skok do dálky! Zde je jistě každému naprosto jasné, že kvantitativní kritérium je nutné doplnit kritériem kvalitativním. Podobný systém hodnocení vědy však není jenom naším specifickým problémem, jde bohužel o obecný jev, vyskytující se hojně i v zahraničí. Smutné na tom je, že my, místo abychom se ze špatných příkladů poučili, s nadšením vše přebíráme s bláhovou nadějí, jak naší vědu zdokonalíme.
Kdybych měl shrnout, jaké jsou hlavní poznatky, které přinášejí některé hodnotící systémy, používané v zahraničí a zaváděné i u nás, pak jde především o následující nežádoucí efekty:
- publikování jednoho výsledku v několika různých publikacích, jejichž cílem je zajistit autorovi (autorům) co nejvíce „čárek“ (tzv. výstupů),
- obrovské množství publikací, jejichž vědecký přínos je nulový a jejichž jediným cílem je to, aby byly publikovány (publish or perish!); to, že je nikdo nečte, nikoho nezajímá,
- vědečtí pracovníci mnohem více píšou než čtou
- vědečtí pracovníci mezi sebou závodí o to, kdo více vyprodukuje, aniž by mezi sebou komunikovali,
- na velkých konferencích je příliš mnoho přednášek, které nikdo neposlouchá a jejichž jediným cílem je to, aby byly prosloveny.
Myslím, že snahou každého rozumného hodnotícího systému, kterému jde o skutečný rozvoj vědy a ze kterého by pak měla vycházet pravidla pro rozdělování finančních prostředků, by však podle mne mělo být poněkud něco jiného:
- vědecký výsledek publikovat „úsporně“ v co nejmenším počtu publikací,
- publikovat pouze výsledky, které jsou přínosem pro rozvoj oboru a které budou zajímat ostatní,
- vědečtí pracovníci by měli více číst než psát,
- vědečtí pracovníci by neměli závodit o to, kdo více vyprodukuje; měli by více mezi sebou komunikovat,
- organizovat méně konferencí s méně přednáškami (případně specializované „workshopy“), které však ostatní poslouchají a jsou pro ně přínosem.
Mám bohužel pocit, že tyto zásady dnes málokoho kompetentního zajímají. Představa, že najdeme průhledná kritéria vědecké výkonnosti, která může mechanicky používat i úředník, je lichá a znamená hledání jednoduché pravdy tam, kde taková pravda neexistuje. Hrozím se toho, k čemu podle mého názoru spěje připravovaný systém hodnocení vědy a výzkumu: všechny informace o univerzitách a ústavech budou v databázích (seznamy publikací oznámkované impaktním faktorem, seznamy citací, apod.) a úředník „přímo od klávesnice“ bude rozhodovat o přidělování finančních prostředků a potažmo také o útlumu určitých vědních disciplin, o personálních otázkách, o potřebnosti toho kterého oboru atd. Na navrhovaném systému hodnocení vědy a výzkumu mi velmi vadí také to, že o výběru časopisu, ve kterém budu chtít publikovat svoje výsledky, nebude v budoucnosti rozhodovat jeho prestiž v mezinárodní matematické komunitě, ale jen seznamy „posvěcené“ poměrně úzkou skupinou lidí, která bude (neprávem) rozhodovat o tom, co je či není kvalitní.
Pavel Drábek,
katedra matematiky, Fakulta aplikovaných věd ZČU v Plzni
Druhou, závěrečnou část textu přineseme ve čtvrtek (pozn stk.)