Jakési školení začalo touto ilustrací rozdílu mezi lidmi a myšmi:

"Vědci dělají pokusy na myších. Naučí je najít cestu bludištěm, která vede ke kousku sýra. Potom sýr odstraní a pozorují, co myši budou dělat. Po několika marných pokusech to prý myši vzdají a přestanou na to staré místo chodit.."

"Ne tak člověk", řekli.

Člověk, ten chodí na to stejné místo znovu a znovu. Jak někteří asi již uhodli, to školení bylo v Kalifornii. Bylo o tom, jak můžete změnit svůj život. K lepšímu. Během dvou víkendů a za pouhých $300. Snad i tohle brzy přijde i sem do Česka.

Abyste si nemysleli, že si z toho dělám srandu (jako třeba Viewegh ), tak se přiznám: byl jsem kuřákem. Na začátku školení musel každý napsat, co chce ve svém životě změnit. Jelikož jsem nevěděl, kam já na ten sýr stále chodím, tak jsem napsal, že chci přestat kouřit. To už jsem udělal několikrát - tak jsem si myslel, že to je bezpečný cíl. Jenže tentokrát to bylo naposledy. Od té doby nekouřím. Byl to neočekávaný úspěch. Myslím si tedy, že když se člověk může zbavit destruktivních zlozvyků a pověr, že to dokážou i organizace a možná i národy.

Když jsem tuhle, to už zase tady v Česku, viděl koulení očí při tancích kolem podpisu Lisabonské smlouvy, tak jsem si na to školení vzpomněl:

Možná, že česká svrchovanost je taková chodbička bez sýra.

Byli jsme suverénní, ale nebyli jsme šťastní.

A to je ta otázka česká.

Ta původní Masarykova otázka byla: Měl by 'český národ' setrvat v říši habsburské anebo se osamostatnit a vstoupit samostatně do Evropy a do světa? V říši habsburské ten, kdo se chtěl uplatnit ve státní správě se musel naučit německy. Ve světě dnes, kdo se chce uplatnit ať v nějaké správě či ve vědě, musí se naučit anglicky.

Sice se musíme učit anglicky - ale to musí i Němci, pomyslí si každý správný český Čochtan. Můžete namítnout, ze Angličané stale mají výhodu, ale mohu vám prozradit ještě jednu věc, kterou jsem taky pochytil v Americe: Angličané neumí anglicky. Není jim rozumět. Oni vědí, že se ve světě nemohou s tím svým přízvukem uplatnit, a tak někteří se také naučí americky, jiní jezdí učit angličtinu do zaostalých zemí, kde se to o nich ještě neví. Takže v celé Evropě teď máme všichni stejné podmínky (či “level playing field“, jak se říká v Americe).

V nové Evropě potřebujeme novou terminologii abychom mohli popsat vztahy mezi státy a unijní byrokracií, která nevyhnutelně začne růst ještě než se federální stát ustanoví. Proč se nepoučit od našeho velkého spojence za oceánem, který procesem federalizace prošel bez úhony již před 200 lety. Je to OK říkat, že ve Washingtonu (či Bruselu) je příliš mnoho byrokratů, kteří neví co dělají, protože to je vždy pravda. Ale není správné mluvit o 'superstátu', protože to je pokus o to, nahradit racionální diskusi o funkcích vlád, federální, státních a místních, emocionální nálepkou. V Americe slovo 'superstát' používají neokoni a jen o EU, nikdy o USA. Slovo pochází z Orevellovy dystopie, kde popisuje tři TOTALITNÍ federace. Neokoni nepřejí evropské integraci protože chtěli (a možná stále chtějí) ustanovit USA jako jedinou a dominantní supervelmoc.

Ve funkční federaci (či Unii) je to jako v tom starém vtipu o manželství:

"Já rozhoduji ty zásadní věci, jako náš postoj k Vietnamu (či Afganistanu)", povídá manžel, "a manželka se stará o detaily, jako kam pojedeme na dovolenou".

Ve funkční federaci se mnohdy byrokracie redukuje, protože ty otázky, které jsou pro všechny státy shodné a vzdálené, se rozhodnou ve Washingtonu. Třeba obrana a udělování víz do společného prostoru. Představte si, že by každý stát americké unie měl vyslance a konsuly ve všech jiných zemích a státech. Jen v USA by bylo přes 2000 vyslanců mezi americkými státy. Ani Kalifornie ani Texas nemusí mít v Česku vyslanectví. Jsou i jiné výhody, třeba: software, které vyvine EU pro elektronickou správu, bude na rozdíl od „datových schránek“ české vlády fungovat a nebude nás stát skoro nic. Atd., atd.

Jsou ale i nevýhody: Někdy většina chce, aby se menšina podrobila a to ve vážnějších věcech než jsou balené koblihy nebo křivost banánů.

V US to je právě Ústava (s dodatky), která zaručuje 'práva států'(state rights) a omezuje pravomoc federální vlády. Tak to jistě bude i v EU. Tím se debata o tom, zda máme, či máme mít 'suverenitu', která je neřešitelná, změní na řešitelnou a praktickou otázku: „Které pravomoci přísluší Unii, a které státům?“ To se jistě jednou předepíše ústava Unie, (ÚU) , která se pak může pozměnit podle potřeby pozdějšími dodatky.

V USA těch prvních 10 dodatků (amendments) byly podmínky, které si státy položily, aby vůbec Ústavu podepsaly. Ty dodatky jsou teď důležitější než zbytek ústavy. Bylo tehdy mnoho argumentů a obav, aby velké státy nepřehlasovaly ty menší. Třeba dodatek první „Svoboda slova“: Mohu nejen mít názor, že třeba nějaká firma je pochybná až nepoctivá, ale mohu ho i svobodně vyjádřit. I kdyby ta firma tím 'ztratila zakázky', nebyl by to můj problém. Kdybychom tohle v Unii měli, tak by si pan Kindl ušetřil práci s tím, aby nás 'hájil' v kauze Diag Human. Žádná kauza by nebyla.

Nakonec se problém větších a menších států se ukázal nedůležitý. Ve federálních volbách málokdy hlasují velké státy proti malým. Spíše liberální (progresivní) voliči ve (velké) Kalifornii a (malém) Vermontu hlasují spolu, proti voličům v konzervativních, (bible belt) státech, jako je (velký) Texas a (malá) Georgie.

V mnoha otázkách, jako třeba manželství gayů, si státy dělají vlastní pravidla, a tím vytváří problémy pro federální byrokracii, která musí pravidla harmonizovat. Lidé a rodiny se totiž volně stěhují ze státu do státu, a pokud jste v manželském svazku v jednom státu a máte nárok na nějaké příspěvky či (federální) penzi, tak to jiné státy a federální byrokracie musí respektovat.

Některé otázky, jako třeba 'právo na život' (zakázat potraty či pro-life) proti 'právo na svobodné rozhodnuti' (pro-choice), jsou ale rozhodnuty federálním zákonem a podpořeny nejvyšším soudem. Tyto vedou k jistému napětí v celé unii. Současné 'pro-choice' rozhodnutí, pojmenované podle slavného rozhodnutí nejvyššího federálního soudu Roe v. Wade je předmětem stálé debaty a pokusů o zvrácení. V EU by na jedné straně stálo Polsko a Irsko, Itálie .. proti liberálnější většině, pokud by si ovšem nevymínily dodatkem k ústavě, že toto rozhodnutí přísluší státům. Mnohé věci, které byste nečekali, jako třeba 'vydávání zločinců' do jiných států, si státy rozhodují samy. 'Federální policie' (tedy FBI), která byla vytvořena v roce 1908, se smí zabývat jen některými zločiny, především těmi které přesáhnou hranice státu, podobně jako Interpol v Evropě.

Zde jsou další dva příklady výhod a nevýhod:

Kalifornie není suverénní. Nemá svoji zahraniční politiku -- tedy kromě univerzitního městečka Berkeley, které bylo s tou Washingtonskou tak nespokojené, že jejich radní a delegace jezdili po světě dělat 'citizen's diplomacy' (přímou diplomacii občanů). To bylo ještě za dob Studené války. Teď toho nechali a za ušetřené peníze opravili díry v ulicích, které se jim tam mezitím nahromadily.

Někdy se spory mezi státem a federální vládou řeší neformálním kompromisem: Například v roce 1996 Kalifornie rozhodla (přímým hlasováním 'jako Proposition 215' ), že užívání marihuany pro lékařské účely je legální; stačí předpis od doktora. Místní police, státní i šerifové, přestali vynucovat federální zákon, které Marihuanu kriminalizuje. Bush posílal do Kalifornie (a Oregonu) federální agenty, kteří konfiskovali, ale nezatýkali. Místní orgány na ně nestříleli. Federální zákon se nezměnil, ale Obamova vláda už agenty neposílá.

První marihuanová kavárna nedávno byla otevřena v Portland Oregon. První Marihuanová kavárna byla nedávno otevřena v Portland Oregon. Stát nemá úplnou suverenita, ale má stále velký vliv a moc i v otázkách na jejichž řešení si dělá nárok federace (ovšem pokud se v tom státě dokážou lidé mezi sebou shodnout - v Česku by to možná tak nebylo :-) ). Dialog mezi Kalifornii a federální vládou pokračuje.

Texas taky není suverénní
- ale jako u nás Svobodní, někteří tam už pracují na nápravě toho stavu.

Místní zájemce chci varovat: neplést slova 'secese' tedy odtržení a slovo recese, což je sranda. Ten architektonický styl se jmenuje secese, protože mladí umělci se tehdy rozhodli kolem roku 1900 trhnout se od tehdy oficiálního akademického stylu.
Ovšem u nás to může být 3-v-1: secese-recese-krize (hospodářská krize je jen hluboká recese).

Schválením Ústavy (ať již unie či federace), tedy diskuse o suverenitě nekončí, ale přemění se na diskusi o 'právech států' a pravomoci unijní vlády. Ta diskuse v US běží již dlouho a občas se oživí. Zrovna teď v Texasu znovu ožilo hnutí 'za nezávislost' - tedy za secesi od USA. Abyste mohli vidět, že to není jen jeden posuk, ale celá řada texáských vlastenců Zde jsou videa demonstrací Tady TX guvernér Perry, horlí proti "útlaku z Washingtonu". Když na jednom takovém 'rally' gubernátor prohlásil 'že by k secesi opravdu mohlo dojít dostal spoustu dopisů z celé unie, které přály Texasanům šťastnou cestu. Někteří dokonce se nabídli, že pomůžou postavit zeď mezi Texasem a zbytkem US. To by se mohlo stát US i nám, pokud náš gubernátor nenechá tato rozhodnutí na parlamentu.

Společné zájmy států

Problémy, které mají patřit unijní (či federální vládě) je obrana a zahraniční politika. Ty jsou úzce spojené. Nemůžete očekávat, že jiné země budou bojovat za Vaši 'svobodu', pokud tato obsahuje svobodu svévolně ohrožovat a provokovat jiné země.
Konkrétně (pokud to někomu stale ještě nedošlo, zde je hypotetický příklad):

Kdyby Česko i nadále vyzbrojovalo Gruzii, a Saakašvili by ZNOVU napadl ruský protektorát Osetii, mohlo by se stát, že Rusko by se rozhodlo odstranit i příčiny útoků a zakročit proti těm kteří ty útoky umožňují. Pochybuji, že v takovém případě by NATO přišlo Česku na pomoc. Není totiž jasné kdo byl agresor , Gruzie a Česko, nebo Rusko.

A tady to máte: Další zrada. Mnichov 38, Jalta, únor 48, srpen 68, ...

Další ovoce Suverenity, další běh bludištěm do místa kde není žádný sýr.

Federální vláda také řeší spory mezi státy :


Potřebujeme novou terminologii: Snažím se přeložit z Angličtiny : „in US there is a federal law providing 'title insurance“ a něco takového by měla zavést i EU, a posuďte sami, zda se mě překlad povedl:

Potřebujeme Unijní zákon (či dodatek k EU ústavě), který by řekl:

„Žádná žaloba o změnu vlastnictví (restituci) nemůže být přijata evropským soudem, pokud původní změna (konfiskace) proběhla před více než 50ti lety.

Nadto unijní zákon zřizuje 'pojišťovnu vlastnictví' (podobnou US 'title insurance'), která pojistí případné škody, způsobené novému vlastníku, pokud jeho nemovitost by byla soudem přiřknuta jinému (např. byla restituována). Taková pojišťovna by dostala základní jmění od unie, a udržovala by je z poplatku, který při koupi platí nový majitel za 'pojištění vlastnictví'. V USA jsou tyto poplatky jsou obvykle regulovány státem a jsou zlomek procenta ceny nemovitosti

Spojené státy neměly tak bouřlivou historii jako Evropa, ale případy kdy 'title' (zápis v katastru) se ukáže neplatný se stávají i tam.

Řešení sporů o majetek regulovane unijním zákonem, je správné a progresivní řešení v duchu nové Evropy. Naproti tomu 'řešení', v němž jeden stát (člen unie či federace) se hádá se sousedem a snaží se chránit 'své zákony' a 'svůj výklad' lidských práv před posouzením většího celku (unie či federace), je pokus o návrat k metodám 20-tého století. Unie byla založena proto, aby se takové spory už neřešily válkami a diktáty, ale zákony. A je naše 'česká národní' zodpovědnost se debaty a hlasování o takových zákonech, o ústavě, zúčastnit a nepřijít s křížkem po funuse, žádat o výjimky. Možná, že Česko by mělo být iniciátorem takové debaty. Ovšemže konečná verse zákona by byla výsledkem dohadování a kompromisů, jak už to se zákony bývá.

Pro pozemky, zabavené nacisty, by to mohlo být 80 let. Ale nějaká hranice musí být, aby to pojištění mohlo fungovat.

Takovémuto řešení bych dal přednost před stále omílanými otázkami typu 'kdo může za co', ať již jde o odsun či BD.

Přijetím LS a postupem k ústavě unie (ÚU) přijmeme nový duch Evropy, a umožníme vzájemné odpuštění hříchů a zvěrstvech 20-tého století, a vytvoření záruk, že se to nebude opakovat. To je to řešení 'české otázky', a to měl Masaryk na mysli, když napsal, že nové nezávislé státy se jednou dobrovolně spojí ve federaci. Asi netušil, že v ní bude i Německo, ale věřím, že by to uvítal.

Těm občanům, kteří chtějí k úplné svrchovanosti i svobodu mít křivé banány a nespořivé žárovky, doporučil bych aby se přestěhovali to Saúdské Arábie.

I USA a jiné země totiž zakážou 100W neúsporné žárovky od roku 2012 s cílem omezit spotřebu energie na 50 kWh na osobu a den.

Saúdská Arábie, jak ukazuje druhý graf na této stránce užívá 200 kWh na osobu a den.

Saúdská Arábie je 'svrchovaná' a nemá plány na omezování spotřeby energie. Naopak, podporuje lobbisty, kteří bojují proti 'náboženství', kterému podle jedině vědecké teorie, populární hlavně v Česku, propadly čelné vědecké organizace po celém světě.

No prostě paráda. Nejlepší řešení by asi bylo se přiženit do královské rodiny.

Petr Frish