Devět minut trval šok, který Pražané do té doby nezažili. Devět minut vyplněných explozemi bomb a rachotem hroutících se trosek domů. Devět minut, během nichž zahynuly stovky lidí. Kalendář ukazoval 14. února 1945.

Pokud pomineme stále poněkud záhadný shoz bomb z osamoceného amerického letounu na holešovickou elektrárnu 15. listopadu 1944, Praha byla – na rozdíl od jiných českých a moravských měst (např. Plzně, Pardubic či Brna) – ničivým následkům letecké války ušetřena, třebaže byla nesporně důležitým komunikačním uzlem. Časté letecké poplachy i bombardovací svazy směřující vysoko nad hlavami obyvatel Prahy na cíle kdesi v Německu je nechávaly v podstatě klidnými. Vše se mělo změnit právě onu osudnou Popeleční středu 14. února 1945.

V minulosti byla publikována různá (i ideologicky zabarvená) vysvětlení, proč k tomuto nečekanému náletu došlo, ale dnes není pochyb o tom, že skutečnou příčinou byl navigační omyl. Podle dostupných pramenů 61 ze 435 bombardérů typu B-17 z americké 8. letecké armády, které měly za úkol zaútočit Drážďany, se kvůli extrémně silnému větru nad nizozemským pobřežím odklonilo od určeného kurzu. Zjednodušeně řečeno, v okamžiku, kdy se otevřely pumovnice, osádky se domnívaly, že mají pod sebou Drážďany, případně nevěděly, kde přesně se nacházejí.

Potvrzuje to jeden z aktérů této tragické mise - Ralph McIntyre z 398th Bombardment Group:

„Toho dne jsem navigoval ve vedoucím letadle Lower Squadron (601st Bombardment Squadron) kapitána Scofielda. Jakmile jsme vystoupali do výšky, kterou jsme měli udržovat až k cíli, zjistil jsem, že je tam taková viditelnost, že se nemohu orientovat podle země a nemohu zjistit skutečný směr a rychlost větru – klíčové faktory k tomu, abych přesně zaměřil polohu. Na palubě našeho letadla se nenacházel radar H2S Mickey, takže jsem ani neměl jinou možnost, jak určit polohu.

Zanedlouho mraky natolik zakryly oblohu, že jsem zemi ani na okamžik nezahlédl, takže jsem pokračoval v zaměřování polohy letadla podle starých údajů. Mezitím jsem obdržel nejméně dvě radiové depeše od navigátora vedoucího letadla (osádka plukovníka Ensigna), jenž se ptal, jakou máme podle mých výpočtů polohu, neboť radary na vedoucím letadle i na letadle zástupce vedoucího nepracovaly, jak by měly. Oznámil jsem, že mé záznamy hovoří o tom, že jsme asi padesát mil jižně od kurzu, ale že to nemohu tvrdit stoprocentně, neboť vycházím ze starých údajů o síle a směru větru, které nyní nemohu ověřit. Krátce poté vedoucí navigátor oznámil, že se radar podařilo znovu zprovoznit a že se mu podařilo identifikovat cíl. Bomby jsme shodili vizuálně, neboť se mraky krátce před bombardováním rozestoupily. Všichni, co jsme se vrátili zpět na základnu, si mysleli, že jsme skutečně nalétávali na Drážďany.

Omyl se ukázal, jakmile byly vyvolané fotografie pořízené po náletu. Zjistili jsme, že jsme bombardovali Prahu. Museli jsme uznat, že jsme chybovali. Skutečně jsem se nacházeli asi padesát mil jižně od kurzu. Radar, jakmile začal znovu fungovat, patrně zachytil Plzeň a Prahu místo Saské Kamenice a Drážďan, které se nacházejí v relativně stejné pozici.

Vzpomínám si, že jsem se díval na zem, když jsme bombardovali, a porovnával jsem, co jsem viděl, se snímky města, které jsme před touto misí dostali. Zpozoroval jsem, že řeka se od severu stáčí v poněkud jiném úhlu. To ve mně pochopitelně vyvolalo otázku, kde to vlastně jsme. Ale na druhou stranu musím přiznat, že kromě tohoto rozdílu vypadala obě města až neuvěřitelně podobně.“

Jeho svědectví, stejně jako svědectví některých jeho kolegů, najdeme v nedávno vydané knize Praha v plamenech, která se detailně věnuje operacím za druhé světové války nad hlavním městem a okolím.



Smrtonosný náklad od 12.25 do 12.34 hodin pustošil zástavbu a zabíjel v Radlicích, na Smíchově, ve Vršovicích, Nuslích, na Žižkově a především na Novém Městě (v okolí Karlova náměstí) a na Vinohradech (v okolí Vinohradské, tehdy Schwerinově třídě). Civilní protileteckou ochranu i Pražany zastihl nálet zcela nepřipravené – sirény se ozvaly až pět minut po dopadu prvních bomb. Mnohé oběti vůbec nevyhledaly nebo nestačily vyhledat ochranné kryty.

Celkový počet obětí mezi českými a německými civilisty a německými vojáky se nakonec vyšplhal na 701, dalších 1184 osob bylo zraněno. Jeden muž byl odsouzen k trestu smrti a popraven za rabování v opuštěných bytech a živnostech. Podle PhDr. Evy Skalické z Útvaru rozvoje hl. m. Prahy, která zpracovala podrobnou statistiku pro výstavu „Válečné jizvy“ v roce 2005 (kopie seznamů jsou rovněž obsaženy ve zmíněné knize), bylo zničeno nebo v různé míře poškozeno 2645 obytných a veřejných budov (např. dům na rohu Resslovy ulice a Rašínova nábřeží, kde dnes stojí známý Tančící dům, Emauzský klášter, Faustův dům, vila Gröbovka v Havlíčkových sadech aj.).

V bezprostředním ohrožení života se ocitla Eva Tomanová, které tehdy bylo osm let. Její svědectví jsme zaznamenal: „Bydleli jsme v posledním patře domu č. 9 v Dittrichově ulici, co by kamenem dohodil od Emauzského kláštera i Palackého mostu. Otec sice pracoval ve stejném domě, ale ten den nebyl v kanceláři. Když zahoukaly sirény, nevěnovaly jsme tomu s maminkou pozornost, ostatně jako nikdy předtím. Šokovalo nás proto, když jsme uslyšely výbuchy. Vyběhly jsme na chodbu a chtěly se dostat co nejrychleji do protileteckého krytu ve sklepě. Nic jsme si s sebou nevzaly, což bylo v rozporu s příručkami o tom, jak se chovat při náletu, ale člověk v takové chvíli se moc dlouho nerozmýšlí co dělat. Maminka mě chytla do náručí a přitom jsem ztratila jednu bačkorku. Pak někdo řekl, že střechu prorazila zápalná bomba a na půdě začalo hořet. Pochopitelně vypukla panika, umocněná tím, že od jiné bomby, která dopadla na dvůr, se oheň rozšířil do přízemí nebo prvního patra, cesta do krytu tak byla zablokována.

Mezitím domem otřásaly další a další výbuchy v okolních ulicích. Poprvé v životě jsem se modlila, ale maminka mě stále utěšovala, že určitě budeme v pořádku. Nakonec se nám i ostatním sousedům podařilo bez úhony sejít dolů. Měla jsem vlastně dvakrát velké štěstí. Mimo jiných byl totiž zasažen dům na rohu Resslovy a Gorazdovy ulice, kam jsem s jinými dětmi chodila do rodiny své spolužačky na domácí vyučování, ale ten den odpadlo, protože spolužačka byla nemocná. Ani nevím, jestli to přežili. Z jiného domu, který stojí na rohu ulic Dittrichovy a Na Moráni, kde měla rodina Černých pekařství, zbyla jen část, bomba strhla přední zeď, vypadalo to, jako by obrovský nůž dům shora dolů rozřízl. Nikdy nezapomenu na pohled na odkryté byty a na zápach, který vycházel z trosek a byl cítit ještě mnoho dní.“



Dodejme, že Prahu postihl ještě jeden, tentokrát naplánovaný nálet – 25. března 1945. Americké letectvo bombardovalo vysočanský průmyslový areál, kde se vyráběly mimo jiné tzv. stíhače tanků Hetzer, a letiště ve Kbelích a Letňanech. Koberec tříštivých pum, bohužel, zasáhl také okrajové obce (např. ve Vinoři připravil o život 49 lidí, v Satalicích 62). Prahu také několikrát "navštívili" tzv. hloubkaři (viz http://hloubkari.bloguje.cz) - americké stíhací letouny, které útočily na železniční dopravu.

Filip Vojtášek
Autor blogu o útocích hloubkařů na železniční dopravu v českých zemích
http://hloubkari.bloguje.cz



Zpracovala PhDr. Eva Skalická z Útvaru rozvoje hlavního města Prahy na základě hlášení pojistných událostí z neinventarizovaného fondu Archivu hl. m. Prahy v roce 2005. Byly použity jako podklad výstavy "Válečné jizvy" prezentované Útvarem rozvoje hl. m. Prahy v roce 2005 v Sále architektů na Staroměstské radnici v Praze.