V posledních letech často slyšíme, že jsme si svůj život vlastně takto nepředstavovali. Věci se nám prostě nějak vymkly z rukou. Vždyť po revoluci v roce 1989 měl přece vzniknout spravedlivější demokratický svět, v našem případě spravedlivější Československá a později Česká republika, kde soudci budou rozhodovat spravedlivě, politici budou vybíráni v demokratických volbách a je tedy nemyslitelné, aby se jejich způsoby podobaly těm, které si osvojili jejich komunističtí předchůdci.

A tržní hospodářství svými zpětnými vazbami přece samo o sobě zajistí, aby se v hospodářství neprosadil ten, kdo tam nemá co dělat.

Před revolucí většina z nás sice nehladověla, ale zato jsme žili v jakémsi koncentráku bez možnosti dalšího rozvoje, po revoluci se sice všechny možnosti otevřely, ale my jsme si představovali, že se situace pro nás pro všechny bude již jen zlepšovat, nikoli zhoršovat a protože se to nesplnilo, začali jsme si klást otázku, kdo za to všechno může. Odpověď jsme našli velice rychle. Přece politici.

A právě toto zdánlivě samozřejmé a přirozené usuzování české společnosti, které se zvláště silně projevuje vždy před volbami mě vede k úvaze nad některými vlastnostmi české duše. Jak jinak porozumět tomu, proč se náš osud utváří právě tak, jak se v posledních dvaceti letech utváří, než porozumět, k jakému myšlení a jednání nás vedou naše vnitřní sklony?

Existuje totiž jedna vlastnost, která není na první pohled zřejmá, ale při dlouhodobém pozorování vyjde najevo. Češi (jako národní skupina) si totiž mimořádně rádi přisuzují jen kladné vlastnosti a všechno, k čemu se znát nechtějí, promítají na druhé, například tedy na své politiky. Je to sice obecně lidská vlastnost, že se člověk nechce znát ke svému stínu, jak to nazývá věhlasný švýcarský psycholog a psychiatr Carl Gustav Jung, ale v rámci české duše nabývá tento sklon až komických rozměrů.

Rádi zapomínáme, že i čeští politici byli vybráni ze skupin a z prostředí, ze kterého pocházíme my sami a že 99% z nás by na jejich místě neuspělo, přesněji řečeno, uspělo by zcela stejně jako oni. Rozdíl je tedy jen v možnostech, které se před těmito lidmi najednou otevírají, v tlacích, kterým jsou při své práci dennodenně vystaveni a v pokušení, která z toho plynou.

Jestliže chceme mít kvalitnější politiky, pak i skupiny, ze kterých se tito lidé vybírají musí být kvalitnější, žádná jiná cesta neexistuje. Tvrdit, že se vše vyřeší, až dorostou generace, které nezažily komunizmus, je alibismus nejhrubšího zrna. Komunisté sice nutili své poddané z politických důvodů ohýbat záda a využívali lidské podlézavosti, ale tato vlastnost kvetla v našich zemích dávno před nimi.

Od koho se nové generace mají naučit stát se vzpřímenou páteří, když v jejich okolí existuje tak málo lidí, kteří něco takového dovedou? A to tento stav mají na svědomí především starší generace této země a žádná výmluva na komunistický režim jim nepomůže. Ohýbat páteř a podlézat totiž člověk nemusí jen ze strachu, že by se jeho dítě nemuselo dostat na tu, či onu školu, nebo proto, že by se mohl dostat do kriminálu, ale také proto, aby získal vyšší plat, než má, nebo aby přeskočil v postupu svého kolegu, ale také, aby získal výhodnější místo na kandidátce své politické strany. Jedna taková postkomunistická generace již vyrostla a zdá se, že samotný fakt, že neprožila komunistický režim, se na její charakterové výbavě nijak zvlášť neprojevil. Jak by také mohl!

Co se ale v té naší české duši všechno skrývá? To obvykle netušíme. Už proto ne, že většina z nás si s takovými pojmy jako je „duše“ vůbec nedovede poradit. Vědecké období minulých staletí nás spíše naučilo celky rozkládat na části, že když je důkladně poznáme a složíme z nich opět celek, budeme znát důkladně i celek. Nic takového se ale nepotvrdilo, celek není nikdy součtem svých částí, ale představuje samostatnou skutečnost. Kromě toho, rozkládat celky umíme (pomocí nejrůznějších metod) docela uspokojivě, syntéza se nám však daří jen výjimečně. A „duše“ patří zcela jasně mezi pojmy, které se snaží postihnout celek. To je jeden důvod.

Druhý spočívá v tom, že charakterizuje vnitřní stránku skutečnosti a evropská věda posledních století s něčím takovým vůbec nepočítala. Teprve bádání, která započala v minulém století a která opět rehabilitovala pojem „subjekt“ začala naznačovat, že se bez něčeho takového, jako „vnitřní stránka skutečnosti“ nebude možné natrvalo obejít. Naše myšlení je však poznamenáno stávající školskou výchovou a takovéto pojmy v nás vzbuzují většinou jen rozpaky. Ale i tak není možné v krátké úvaze postihnout, co takový pojem jako „česká duše“ skrývá, ale o některých základních rysech se mluvit dá. Začněme tedy tím, k čemu se všichni tak rádi hlásíme a co neobyčejně rádi o sobě slyšíme.

Které to tedy jsou: Češi mají zlaté ruce (nebo ručičky), které si dovedou vždy poradit téměř s jakýmikoli technickými problémy, právě díky velké schopnosti improvizovat. Český národ tradičně miluje vzdělávání a to již od středověku. Patříme mezi nejvzdělanější evropské národy. Stejně tak jsme tolerantní vůči druhým. Vůbec jsme navzájem tolerantní vůči všem, kteří si to zaslouží. Jsme národ velice pilný a pracovitý.

Jestliže si položíme otázku, zdali česká duše stále tyto vlastnosti má, nebo nikoli, můžeme zcela jistě prohlásit, že ano. I když nás sdělovací prostředky zaplavují informacemi jiného typu, je skutečně s podivem, jaké výkony jsou Češi schopni podávat, ať již doma, nebo v zahraničí a to třeba včetně středoškolských studentů. Někdy jsou docilovány díky podpoře českých institucí, někdy navzdory jim, ale to je celkem jedno.

Nemůžeme ovšem pominout, že je tu i druhá strana věci. V minulých dobách se v české duši usadilo mnoho temnot a nebylo to jen díky naší komunistické minulosti. Na tyto naše nedostatky si stěžoval již profesor Tomáš G. Masaryk, Kdo se dívá pozorněji na náš život veřejný, neuvidí pouze to slabošské žebráctví, ale potká se s oním zvláštním typem intrikánů. Intrikánství toto otravuje všecek náš pospolitý život. Protože nedovedou být lvové, stávají se liškami, protože nedovedou být hrdinové, stávají se lokaji, kteří se vyznačují nízkým chytráctvím. „Politika“ je ideál těchto četných a četných lidí, píše TGM v České otázce.

Komunisté tedy tyto vlastnosti nevytvořili, dokázali je pouze dokonale využít a připravit další generace Čechů o schopnosti, které před nimi měli, například umění pěstovat občanskou společnost. Na tomto poli musíme začínat opravdu od začátku. Neradi mluvíme o své úzkoprsosti a sklonu podezřívat vše, co není stejné, jako my. Koneckonců, Rakušané na tom nejsou o nic lépe, o Rusech ani nemluvě. Stejně tak naše touha po vzdělání a vědění se nejeví, jako ta nejvyšší, alespoň ne ve světovém srovnání. Například srovnáváme-li ji s touhou třeba čínských, ale i jiných asijských studentů. A takových vlastností by se našlo velké množství.

Co ale s tím? Každý z nás v sobě nese nějaký díl tohoto dědictví, každý z nás by se s ním měl nějak vyrovnat. Jakési hlubší souvislosti nás všechny spojují, ať chceme či nechceme. Odpovědnost za to, jak se s tímto dědictvím vyrovnáme však leží na každém z nás. K tomu by však bylo třeba naučit se umění kultivovat svou duši a její podstatnou součástí je schopnost přijmout všechny negativní stránky, které se projevují v mém společenství i u mě samého (tj. uvědomit si je, jako mé vlastní). Kdysi se tomuto kroku říkalo přijetí viny. Tento krok není vůbec jednoduchý, protože jestliže má být účinný, nesmí být povrchní. Zahrnuje jednak to, aby si člověk uvědomil, čím vším ublížil svému okolí a jaké nedobré vlastnosti se v jeho duši projevují. A kromě toho by si měl uvědomit, jak souvisejí s nedobrými vlastnostmi v duši jeho národním celku, k čemu právě tyto vlastnosti vedly v minulosti a také to, že je za jejich proměnu zodpovědný jako individuum. Pokud vše nezmění u sebe, nemůže se nic změnit ani v duši národa.

Češi sami sebe například rádi nahlížejí jako holubičí povahy. Ale již nechtějí nic slyšet o tom, jak se tento holubičí národ zachoval k poraženým Němcům a to i antifašistům. Že toto chování nemělo tak velký rozsah, jako před tím u jejich německých bratří, není přece v této souvislosti vůbec podstatné.

Jestliže tuto přetěžkou práci podstoupím, uvědomím si, čeho jsem já sám schopen, ale i to, čeho byl v minulosti schopen můj národ a přestanu nevědomě ze svých nedostatků obviňovat své okolí (jak říkal C. G. Jung: přestanu je promítat na druhé), musím se konečně přestat trápit tím, co se již jednou stalo a co se nemůže odestát a ve snaze již nikdy se podobných věcí nedopouštět si prostě musím odpustit a zaměřit svůj pohled do budoucna.

A poslední krok, který musí nevyhnutelně následovat, je snaha o smíření s těmi, kterým jsem předtím ublížil, aby i oni mi odpustili. Nic jednoduchého to není, jen co je pravda. A národy to nemají o nic lehčí. Někdy si říkám, že snad měli Němci přece jen štěstí, že si byli konečně nuceni uvědomit tíhu své historické odpovědnosti a i když neradi, přijmout celý svůj stín. To by nikdy dříve nebylo možné. Takové štěstí například Rusové neměli. Ti stále vidí velký ruský národ jako oběť těch úspěšnějších neruských, ať již žijí uvnitř hranic Ruska, nebo mimo ně. Přitom svoji velikost opírají jen o přírodní bohatství, o které se nijak nezasloužili a o vojenskou moc, hlavně o zastaralý, ale stále nebezpečný jaderný arzenál. Přitom nikdo nepochybuje o možnostech a schopnostech tohoto neobyčejně nadaného národa, co je to však platné, když Rusové sami tyto schopnosti nedokáží mobilizovat. Takto jim zbude jen němá závist.

To některé muslimské komunity se dostaly již o krok dále. Dospěly k přesvědčení, že za rozklad jejich způsobu života může Západ (to je klasický případ, kdy komunita příčiny svých potíží promítá mimo sebe, protože si odmítá připustit, že jediný způsob řešení leží uvnitř komunity samotné). Prostě nabídl jiný způsob života, který masově přitahuje i členy jejich komunit a je tedy podle jejich přesvědčení ďábelský a musí být zničen všemi možnými prostředky. To nejlepší pro člověka přece nabídli jednou provždy oni. Islámské právo, které tito lidé chtějí uplatňovat i ve svých komunitách na Západě, má původ ve středověkém způsobu myšlení a to je přístup, který se nedá s obhajobou lidských práv nijak smířit. Nábožensky zdůvodněný terorismus se pak zdá jako jediný způsob řešení.

Snaha Čechů obviňovat ze svých potíží pouze své politiky, nebo někoho jiného, zvláště když víme, že naši politici se často chovají tak, aby se nám zalíbili je také mylná a musí mít pro nás rovněž tragické následky. Jestliže tedy něco chceme, dejme to svým politikům důrazně najevo, jsem přesvědčen, že nějaký způsob se vždy najde, když ovšem budeme chtít.

Miroslav Žák